Oběti, díl 1. - Akce K

Jak jsem již slíbil, hodlám se v seriálu věnovat obětem komunistického teroru z řad duchovních, řeholníků a řeholnic. Ve svém úvodním článku jsem zmínil řadu jmen, ale myslím si, že začít bych měl kapitolou, která se týká mnoha tisíc anonymních lidí, kteří jen pro svou příslušnost k víře, k řeholím, se stali kořistí dravců z řad StB a stranických kádrů. Touto smutnou kapitolou je násilné zabírání a rušení klášterů a mužských katolických řeholních řádů, Akce K.

Průčelí kostela Sv. Františka Serafínského v bývalém kapucínském klášteře v zákupechJan Bureš

Komunistická diktatura si byla jasně vědoma vlivu klášterů a řeholí na veřejný život. Především jejich působení v oblasti charity, vzdělávání, péče o nemocné, slabé a nemohoucí. Věděli velice dobře, že toto působení řeholníků je veřejností často přijímáno pozitivně a že je tato jejich pomoc vyhledávána nejen věřícími, ale všemi, kteří dokázali překonat svůj vnitřní odpor k náboženství a přišli požádat o pomoc.
Po únorovém převratu postupnými útoky tato dobrá pověst řeholních řádů dostává trhliny. Propaganda začala šířit pověsti o záhalčivém životě mnichů, o tom, že kláštery se stávají centrem špionáže (jako záminka posloužilo pravidelné předávání situačních zpráv z českých provincií představitelům řádů, ve kterých bývala i zmínka o postupném omezování svobod v Československu), skladištěm zbraní, ilegálních tiskovin, úkrytem protistátních živlů (StB často vysílala do klášterů agenty-provokatéry, kteří se vydávali za osoby režimem pronásledované), ale též skladištěm neuvěřitelného bohatství. Tato propagandistická masáž přesto nedokázala postavit celou veřejnost proti řeholním společenstvím a navíc se stále nedařilo prorazit semknutost řádů a jejich neochotu kolaborovat s novým režimem.
I proto již v dubnu 1949 byla na schůzi církevních pracovníků akčních výborů NF nastolen požadavek na zrušení klášterů. Tento požadavek byl dále zpracováván, až dne 22.srpna 1949 předsednictvo ÚV KSČ schválilo na svém zasedání plán na soustřední řeholníků. V lednu 1950 pak předsednictvo ÚV KSČ již schválilo konkrétnější plán likvidace mužských klášterů rozdělený do dvou etap. Ještě před vlastním zahájením Akce K bylo ovšem potřeba zdiskreditovat představené řádů, a tak v průběhu února a března proběhlo zatýkání čelních představitelů největších mužských řeholních řádů, jejichž jména osobně vybíral předseda Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) Alexej Čepička, s tím že bylo vybráno sedm jmen a několik náhradníků, pro případ, že by u některých nemohlo být přistoupeno k soudnímu procesu.
František Šilhan (provinciál jezuitů), Adolf Kajpr (jezuita a především šéfredaktor časopisu Katolík), Augustin Machalka (opat premonstrátského kláštera v Nové Říši), Vít Tajovský (opat premonstrátského kláštera v Želivě, zatčen již v lednu 1949), František Mikulášek (jezuita a šéfredaktor časopisu Dorost), Jan Evangelista Urban (františkán), Silvestr Braito (dominikán a šéfredaktor revue Na hlubinu), Ivan Mastiliak (redemptorista, řeckokatolík), Jan Blesík (redmptorista), Heřman Josef Tyl (převor premonstrátského kláštera v Teplé), ti byli souzeni ve dnech 31.3.-5.4.1950 Státním soudem v Praze. Těmito řeholníky se budu postupně zabývat v dalších dílech seriálu o obětech komunismu z řad duchovenstva, ale asi nejabsurdněji v tomto případě působí zjištění (možná spekulace), že celý monstrproces byl jen náhražkou za nezdařený proces připravovaný v souvislosti s tzv. Čihošťským zázrakem. Proces s knězem Josefem Toufarem měl být ukázkovým procesem proti církvi obecně s ukázkou její prohnilosti a snahou ovládat věřící skrze inscenované zázraky. Josef Toufar ovšem „výslech“ ze strany bezpečnostních orgánů nepřežil a tak nemohlo být k procesu přistoupeno. I proto upřelo předsednictvo ÚV KSČ prostřednictvím SÚC svou pozornost na proces nový s představiteli řeholních společenství.
Pozornost, jaká byla věnována tomuto procesu, kdy obvinění byli nuceni před soudem vypovídat naučené odpovědi, vyvolávala v prostých věřících zděšení i strach. Mnozí si jistě kladli otázku, jak je možné, že se církevní představitelé takto zaprodali. Málokdo si ovšem povšiml, že jediný „důkaz“, který státní moc předložila, byl nález zbraní v areálu kláštera v Želivě, ale tyto byly do kláštery podstrčeny StB, aby je pak táž StB slavně nalezla. K rozsudku, který představoval jeden doživotní trest a dalších devět trestů v úhrnné výši 132 let, postačila státní moci pouze ona přiznání vynucená násilím, možná i drogami, ale jistě zastrašováním a jejich případná dezinterpretace (nebyl to ovšem jev v politicky motivovaných procesech ojedinělý, stejné „důkazy“ přinesli smrt i lidem v procesech s Miladou Horákovou, Rudolfem Slánským a mnoha dalších – nechci tudíž tvrdit, že podobné praktiky se týkaly pouze procesů s církevními představiteli). I to ovšem stačilo, aby sdělovací prostředky uveřejňovaly dopisy pracujících odsuzující protistátní činnost a zradu souzených řeholníků. Kampaň vrcholila.
Pouhý týden po rozsudku vydal tehdejší předseda ÚV KSČ Rudolf Slánský pokyn k zahájení Akce K. A tak nastala noc ze 13. na 14.května 1950. Stovky po zuby ozbrojených příslušníků SNB, StB a LM kolem půlnoci násilím obsadily kláštery nejvýznamnějších a největších řádů – salesiánů, jezuitů, redemptoristů, premonstrátů a františkánů.
Dovolím si nyní odcitovat jednoho z pamětníků oné noci, redemptoristu, P. Martina Františka Vícha: „Náš klášter, Petrinum v Českých Budějovicích, přepadli v noci. Vtrhli sem uniformovaní policisté a estébáci v civilu. Vzbudili nás, museli jsme si rychle sbalit věci a nahnali nás do náklaďáku. Začali jsme zpívat: Bože, chválíme Tebe... , lidé z okolních domů nás slyšeli a přidali se k nám. Hned na nás začali řvát a mě vyvolali z auta ven. Musel jsem si vzít věci a bylo mi sděleno, že v klášteře zůstanu. Ostatní spolubratry odvezli do centralizačního tábora v Broumově. Tu nos jsem už, samozřejmě, neusnul. Nevěděl jsem, co se mnou bude, a bylo mi úzko. Jeden esenbák mi důvěrně sdělil, že si mě v klášteře ponechali, aby byla sloužená mše a lidé se nebouřili. Vybrali si mě údajně pro můj dělnický původ. Bylo hrozné přihlížet, jak „ocelová pěst“ dělnické třídy v klášteře řádí a rabuje, zvláště v pokoji provinciála Kadaníka toho hodně ukradli. Otce Kadaníka odvezla StB neznámo kam. Později jsem se dozvěděl, že byl internován v Želivě.“ Otec Vích se ale dlouho ze „svobody“ „neradoval“ . V srpnu 1953 byl přímo v kostele zatčen a v následném procesu byl odsouzen k 10 letům žaláře. I Otci Víchovi bych se rád ve svém seriálu věnoval.
Ano, řeholníci byli odvlečeni do internačních středisek. Broumov, Osek u Duchcova, Bohosudov, Králíky, Česká Kamenice a Želiv, to byla střediska v Čechách. Na Slovensko k tomuto účelu sloužily objekty v Podolinci, Jasově, Pezinku, Malackách, Hlohovci, Beňadiku, Močenku a v Pruské.
V první fázi této demonstrace zvůle státní moci bylo přepadeno celkem 137 řeholních domů, z toho 75 v českých zemích a 62 na Slovensku. Druhá fáze, jejíž průběh byl podobný, následovala o 14 dní (v Čechách a na Moravě) resp. o 3 týdny později (na Slovensku) a celkem bylo zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno bylo 2376 řeholníků.
Ani propagandistická masáž ovšem neznamenala absolutně hladký průběh celé akce, i když většinou vše probíhalo bez nějakých větších protestů veřejnosti. Přesto v některých případech došlo ke střetu s místním obyvatelstvem, ale mocenské složky nakonec za použití zastrašování nebo přesunutím celé akce na pozdější hodinu se vypořádaly i s těmito protesty. Pravdou také je, že k nejvážnějším střetům moci a místních obyvatel došlo především na Slovensku. V obci Spišský Štvrtok byl k rozehnání místního obyvatelstva dokonce použit slzný plyn (mimochodem všimněme si odvahy těchto lidí, píše se rok 1950!!). K dalším střetům mezi státní mocí a místním obyvatelstvem došlo pak kupříkladu u internačních táborů v Podolinci, kde StB dokonce neváhala proti místním použít zbraně (!), když se místní pokusili osvobodit internované řeholníky, a tyto nepokoje byly potlačeny až střelbou do vzduchu, použitím bajonetů a snad i střelbou do demonstrantů (přiznávám, že informace o střelbě do davu se mi nepodařilo zcela stoprocentně potvrdit z dalších nezávislých zdrojů), nebo v Hlovoci či v Pruské, kde obě demonstrace rozehnala armáda.
Co se dělo dál? Co bylo s obsazenými objekty a především s mobiliářem? Kam se poděly celé klášterní knihovny, i třeba poklady (zlaté monstrance, kalichy a mnohé další předměty převážně liturgického charakteru)?
Mnohé z těchto pokladů, ať již pokladů skutečných, či pokladů kulturní a duchovní hodnoty, nenávratně zmizelo. Například z kláštera v Rajhradu zmizelo 37 kilogramů zlatých předmětů, 45 tisíc knih z klášterní knihovny v Želivě bylo odvezeno do sběrných surovin …. Některé předměty byly v podstatě darovány jiným institucím. Do Národní knihovny, různých archívů a dalších knihoven tak přibylo přes milion knih, mezi nimi i některé velice vzácné; muzea a podobné další instituce byly obohaceny o dva tisíce obrazů a jiných uměleckých děl. Řada předmětů však, podobně jako při reformách Josefa II., byla rozkradena či zničena. Vlastní budovy pak byly mnohdy ponechány svému osudu a chátraly, jiné byly poskytnuty armádě. Část ale též pro ubytování studentů nebo pro jiné školské využití. Některé budovy byly po „úpravách“ využity vskutku „užitečně“ - byly v nich zřízeny kravíny.

Ohromnou devastaci mohu zdokumentovat na areálu Kláštera kapucínů v Zákupech, jehož osud po roce 1950 je, slušně řečeno, tristní. Po té co pro „nepřátelské postoje jeho příslušníků proti novému řádu“ byl klášter uzavřen, došlo k jeho pomalé posupné devastaci. Od roku 1953 se v jeho okolí začaly stavět vojenské domy pro příslušníky ČSLA, aby pak celý areál byl po roce 1968 dán k dispozici Sovětské armádě. O jejich „péči“ asi nemá mnoho smyslu psát. Po roce 1990 se postupně vystřídalo několik vlastníků (necírkevních - !), ale ani to nemělo nejmenší pozitivní vliv na to, v jakém stavu tato barokní památka je dnes. V květnu roku 2011 jsem areál kláštera navštívil (podotýkám, že jsem si zcela vědom, že jsem vstoupil na cizí pozemek, který je ovšem prakticky nezabezpečen) a to, co jsem viděl mi vyrazilo dech. Z původně hrdého, i když rozměry malého, skvostu barokní architektury zbylo jen hromada ruin. Snad jediná částečně zachovaná stavba, loď kostela Sv. Františka Serafínského, je v havarijním stavu. Vše ostatní je prakticky již ve stavu, který bych nazval „pohavarijní“. Prostě ruiny, zbořeniště či polozřícené stavby, kdy je zachována maximálně část přízemí s jídelnou a konventem či část spojovacích chodeb s ambitem. Nic víc, nic méně. Klášterní zahrada je zpustlý prales všeho možného i nemožného, včetně skládky odpadků. Hrůzný konec jen jedné z památek.

Ale co do staveb, pokladů, knihoven. Vem je ďas (no, moc křesťanské vyjádření to není, ale je dostatečně přesné). Příšernější jsou osudy lidí.2376 internovaných řeholníků, jejichž jedinou vinou bylo příslušenství k řeholi, služba Bohu, ale též služba bližnímu svému, bylo dílem v následných procesech souzeno a odsouzeno, dílem odesláno do armády k PTP, jiní zůstávali v internaci a byli využíváni k nuceným pracem. Stát se snažil řeholní život vymýtit. Vydíráním, násilím, nátlakem, povinnou účastí na politických školeních marxismu-leninismu. Někteří tento tlak nevydrželi, vzdali se své řehole a někdy se tak i mohli navrátit do civilního života. Někteří tlak a násilí nevydrželi. Především ve věznicích a v PTP. Za svou víru pak zaplatili cenu nejvyšší. Některým z nich se budu dál věnovat ve svém seriálu.Na Akci K po několika měsících navazovala ještě Akce Ř, zaměřená na likvidaci ženských řeholních řádů. Její první část proběhla od července do září 1950, kdy bylo přes 4000 řeholnic převezeno do soustřeďovacích středisek. Z nich pak zhruba polovina byla poslána do průmyslu. Likvidace ženských řádů měla probíhat pozvolně, protože bylo třeba také nahradit řádové sestry působící v nemocničních zařízeních sestrami „civilními“. V roce 1952 pak dochází k intenraci představených jednotlivých řeholí. Pak ale jsou jen již nastaveny administrativní překážky k přijímání nových řeholnic a režim přešel na princip postupného vytlačování ženských řeholí tím, že je v podstatě nechá vymřít. Přestože přístup režimu nebyl až zdaleka tak brutální a tvrdý k ženským řádům, jsou i mezi řeholnicemi známy oběti nejvyšší, které byly vyvolány nenávistí komunistického režimu k církvím.Pod těmito zvěrstvy, páchanými na lidech, kteří především chtěli pomáhat bližnímu svému, kteří chtěli svůj osobní život obětovat pro život ve víře a život pomoci druhým, jsou podepsáni především členové tzv. Církevní šestky, jmenovitě pak Alexej Čepička, Vladimír Clementis, Zdeněk Fierlinger, Jiří Hendrych, Václav Kopecký a Viliam Široký, dále kupříkladu plk. Osvald Závodský, který vlastní provedení akce řídil z pozice velitele odboru BA, což byl odbor StB, (jemu se režim „odvděčil“ měrou vrchovatou, již v lednu 1951 je zatčen a takřka po dvou letech v prosinci 1953 odsouzen v procesu Závodský a spol. jako příslušník trockisticko-sionistické skupiny k trestu smrti a 19.3.1954 popraven) ale též prokurátoři z procesu s představiteli řeholních řádů, Karel Čížek , Josef Urválek a Ludmila Brožová-Polednová, a v neposlední řadě i desítky anonymních příslušníků StB, a stovky příslušníků SNB a LM, kteří se na akci přímo podíleli, i ti, kteří internované řeholníky hlídali (řada z nich byla dozorci ve věznicích a lágrech), stejně tak i členové místních samospráv, kteří se podíleli organizačně na internacích a „klidném průběhu“ věznění ze strany místního obyvatelstva (jejich úkolem bylo dosti často působit na obyvatelstvo v místech internace, aby si toho raději nevšímalo).Podobný osud neměli jen řeholníci, řeholnice, či duchovní. Podobný pohnutý osud, mnohdy s ještě tragičtějšími následky mělo mnoho lidí v té době. Já jsem si vybral jen určitou část obětí komunistické zvůle z důvodů, které jsem prezentoval již v úvodu k tomuto seriálu. Nepochybuji, že i další osudy lidí, kteří stáli zcela mimo církev, stojí za připomenutí. Prosím, dejte se do toho. Paměť této země musí zůstat zachována.S využitím portálů www.knihy-a.cz, cs.wikipedia.org, idnes.cz a s využitím dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů a mnoha dalších zdrojů a vlastních poznatků připravil Jiří Oulický

Fotografie použity s laskavým svolením jejich autora, pana Jana Bureše