Oběti, díl 2. - R.D. Václav Drbola

V následujících dílech tohoto seriálu o obětech komunistického teroru z řad duchovních, řeholníků a řeholnic se chci věnovat nejprve těm, kteří svou službu Bohu, a tedy lidem, zaplatili cenou nejvyšší, svým životem. První tři budou ti, kteří byli komunistickou mocí připraveni o život na popravišti. Tedy, očima a především oficiálním přístupem tehdejší doby, zcela v souladu s právem. Možná v souladu s právem silnějšího, mocnějšího, možná v souladu s právem zlovůle režimu. Z hlediska lidského a morálního však protiprávně. Prvním z nich bude administrátor farnosti v Babicích, Václav Drbola.

R.D. Václav Drbolaneznámý

Původ
Ve Starovičkách nedaleko Hustopečí u Brna se dne 16.10.1912 narodil manželům Václavu a Růženě Drbolovým první syn, Václav. Rodina žila ve skromných poměrech (Václav měl ještě šest dalších sourozenců) ve Starovičkách v domku č.p. 169. S tímto faktem poněkud nekoresponduje označení Václava Drboly jako „syna vesnického boháče“, které zaznívalo při procesu s tzv. babickými vrahy. V podstatě jeho soudce při tomto označení nezajímal ani protokol pořízený Krajským velitelstvím státní bezpečnosti v Jihlavě dne 1. července 1951, podepsaný farářem Drbolou, ve kterém sám vyslýchaný udává: „Narodil jsem se jako syn českých rodičů. Otec pracoval jako dělník a po první světové válce, kdy mu byl ustřelen prst a zmrzačena pravá ruka, pobírá důchod. Nyní pracuje jako domkář při zemědělství o výměře 10 měřic pole (necelé 2 hektary – pozn. J.O.) ve Starovičkách u Brna. Matka vypomáhá otci v domácnosti.“ V tomto protokolu zmiňuje ještě všechny své sourozence , bratry  Jaroslava, Jana, Jakuba a Bohuslava a sestry Boženu a Marii. Těžko lze předpokládat, že by rodiče 7 dětí, kteří hospodaří na necelých dvou hektarech polí, mohli být označeni za vesnické boháče. Václav Drbola po absolvování pěti tříd obecné školy navštěvoval dalších 8 let reálné gymnázium v Hustopečích a pak se stal na pět let studentem kněžského alumnátu v Brně. O tom, jak se rodině podařilo syna na studiích udržet svědčí vzpomínka jeho sestry Boženy Holacké: „Na škole jsem bratra podporovala především já. Už od svých 14 let (Václav byl o 4 roky starší než jeho sestra – pozn. J.O.) jsem sloužila, nejdříve v Křepicích u Matýšků, potom i jinde. Ze svého platu jsem šetřila každou korunu, jen aby mohl dostudovat. Bratr Václav studoval v Brně na Antonínské ulici a já jsem za ním jezdila téměř každou neděli.“ Studia úspěšně dokončil po pěti letech a 5.července 1938 byl vysvěcen na kněze.

Kněžská služba
Svou primici (první mši novokněze) sloužil Václav Drbola ve svých rodných Starovičkách, ale již od září 1938 nastupuje do duchovní služby. Nejprve jako kooperátor ve Slavkově u Brna, pak byl přeložen na místo kooperátora v Čučicích, aby od roku 1943 působil jako kaplan v Bučovicích. Zde měl na starost především výuku náboženství v přifařených obcích. Páter Drbola se však nevěnuje pouze katechezi, ale jak je to možné, zapojuje se i do spolkové činnosti (Spolek katolických tovaryšů a Orel) a angažuje se v Československé straně lidové. Do obnovené strany lidové po únoru 1948 však již vstoupit odmítl.
Drbola se pro svou obětavou a mírnou povahu i pro své angažování v různých spolcích stává oblíbeným a váženým knězem. Jaký to rozpor proti tvrzení tehdejší propagandy po babickém procesu: „Václav Drbola byl v Babicích znám jako záludný, neupřímný člověk, sobec, který nikdy neřekl, co si myslí. S lidmi se takřka nestýkal.“ (Babice – Nakladatelství Svoboda, Praha 1951) a také s obžalobou: „Václav Drbola, farář římskokatolické církve, oddaný služebník Vatikánu, egoista, známý svým reakčním zaměřením, projevoval již v květnu a červnu 1949 své nepřátelské smýšlení vůči lidově demokratickému zřízení republiky tím, že jako duchovní římskokatolické církve veřejně předčítal pokoutně získané pastýřské listy, namířené proti státu.“ (úryvek z obžaloby dělnického prokurátora Emila Eichlera před Státním soudem v Jihlavě 12.7.1951). V oněch pastýřských listech bývalo především varování před možnou exkomunikací osob pro jejich vstup do koministické strany a jí podřízených organizací (komunismus, vskutku, je materialistický a protikřesťanský; komunističtí vedoucí, ačkoli někdy slovy prohlašují, že nepotírají Náboženství, ve skutečnosti však, naukou a činností, se ukazují nepřátelští k Bohu, k skutečnému Náboženství, k Církvi Kristově – dekret Nejvyšší posvátné konkgregace Svatého Officia 1.7.1949 v odpovědi na otázku: „Je-li dovoleno dáti se zapsat do komunistických stran a podporovati je.“) s tím, že budou poskytovány vyjímky z této exkomunikace (v dekretu není ještě zmínka o úlevě, o které mluvil rozhlas, - Radio Vaticana, pozn. J.O. - která bude stanovena pro země lidových demokracií, jelikož Vatikán předpokládá, že mnozí katolíci byli nuceni vstoupit do komunistické strany z naléhavých důvodů hmotných. V případech, hodných zřetele pro motivy sociální, bude stanovena výjimka z exkomunikace ipso facto. Pro země západní výjimky nebude – z výkladu k výše uvedenému dekretu). V podstatě šlo o fakt, že mnozí kněží varovali věřící před hrozbou exkomunikace, což režimu příliš nevonělo (Vláda ve svém prohlášení oznámila, že neuznává exkomunikaci ani jiné církevní tresty a že tato opatření církevní hierarchie pokládá za politické pronásledování. Nyní jde o to, aby toto prohlášení vlády bylo také v každém jednotlivém případě uskutečňováno. Je třeba, aby církevní hierarchii bylo znemožněno provedení exkomunikace. Bude to mít velký vliv na další diferenciaci jak kněží, tak laiků. Naskýtá se příležitost, abychom ještě více upevnili státní autoritu v tomto ohledu – z dálnopisu z 12.7.1949 adresovanému na Krajské výbory Národní fronty). Kněz, Václav Drbola, podobné výhrůžky ze strany tehdejšího režimu ignoroval, přestože si byl vědom, že úřady a Bezpečnost slídí a snaží se zastrašovat. (Budu nyní citovat jedno hlášení z jiného kraje, ale v podstatě jde o to, aby si čtenář udělal obrázek o fungování těchto aktivit ze strany nového režimu: Kraj Plzeň, telefonická zpráva. Převzal 27.VI.1949 o 12.hod Patejdl. Podle dosavadních zpráv četlo u nás 83 farářů pastýřský list. Jen 8 farářů dalo k tomu své osobní štvavé komentáře. Na několika místech vyzvali věřící k tomu, aby se modlili za dohodu mezi církví a státem, za arcibiskupa a za vládu. Na dvou místech vyzvali věřící k poslechu vatikánského rozhlasu. Vcelku proběhly bohoslužby klidně, na několika málo místech část účastníků plakala, na dvou místech chtěli naši soudruzi vystoupit proti farářům. V Tachově a Klatovech navštívili v sobotu v poledne členové SNB faráře a vyžádali si pastýřské listy. Všichni faráři pastýřské listy ochotně vydali a v neděli nic nečetli. Podrobnou zprávu podle okresů zaslal KAV NF a STB Lomský.) Nenechte se zmást případnou časovou nesouvislostí. Těch pastýřských listů a výzev bylo, samozřejmě, více. Všechny však měly v podstatě stejného jmenovatele. Odkazovaly na přímý rozpor mezi komunistickou ideologií a naukou církve. Ač s tím mnozí čtenáři, především ti, kteří nejsou věřící a nejsou aktivními členy církve, nebudou souhlasit, proces exkomunikace, tedy vyobcování z lůna Církve, byl a je legitimním nástrojem Církve při svém boji s herezí. Nástrojem, do kterého si světská státní moc dosud nedovolovala nikde zasahovat, protože ji považovala za výlučnou pravomoc Církve. Stručně řečeno, není možné vyznávat současně dva názory. Jeden, který nastiňuje světovou revoluci, násilí, jako prostředek ke zlepšení světového pořádku, druhý, který se hlásí k Boží lásce a principielně násilí odmítá (pro případné připomínače čarodějnických procesů si dovolím prohlásit, že jde o názor jako celek, nikoli o názor a činy jednotlivců), čímž připravuje lidi na nový příchod Spasitele, který bude živé i mrtvé soudit podle jejich skutků.
Dovolím si v souvislosti se zmiňovanými exkomunikacemi odbočku od Pátera Drboly, abych na příkladu jiného kněze krátce osvětlil princip fungování tehdejšího zastrašování duchovních ze strany režimu.
Dne 16.7.1949 byl povolán sebranický kaplan, R.D. Alois Fajstl, k těžce nemocné ženě (úmyslně zde nebudu jmenovat, ač je mi její jméno známo) do Kaliště, aby ji zaopatřil. Verze, co se dělo, se sice rozcházejí (úřady hovořili o tom, že ji kaplan nejprve odmítl zaopatřit pro její členství v KSČ a teprve později, po té, co tato žena formálně prohlásila, že ze strany vystoupí, jí zaopatřil svátostmi; kaplan Fajstl toto popřel, tvrdil, že ženu zaopatřil a pouze odmítl pak vypovídat a prozradit zpovědní tajemství – je zřejmé, že součástí tohoto zaopatření byla i Svatá zpověď, tedy poskytnutí Svátosti smíření, kde mohl kaplan ženě připomenout, že členstvím v KSČ sama sebe vystavuje riziku exkomunikace, případně použít i ostřejšího vyjádření, ale to jsou vše pouze spekulace a dohady. Jisté je jedno, kaplan ženu nakonec svátostmi zaopatřil), ale přesto měla tato příhoda pro kaplana Fajstla fatální následky.
Dne 27.7.1949 byla o této události sepsána „Zpráva o odepření církevních obřadů (kaplanem Fajstlem ze Sebranic, s.o. Litomyšl)“, ve které se mimo to, že bylo učiněno trestní oznámení na kaplana, dočteme následující pozoruhodnosti: „Když událost shora uvedená vešla v místě ve známost, byla dne 20.VII.1949 svolána schůze KSČ, jíž se účastnilo asi 300 lidí. Na tuto schůzi byl povolán i obviněný Fajstl, aby se odpovídal ze svého činu. Fajstl se sice dostavil, snažil se i obhajovati, ale později prohlásil, že se jedná o zpovědní tajemství, které ho váže.“ Vskutku zajímavý příklad, kdy se politická strana snaží zasahovat do církevních záležitostí a v rozporu s platnými regulemi určovat, kdo smí (v tomto případě dokonce komu musí být uděleny) přijmout Svátosti.
Alois Fajtl byl 28.7.1949 večer zatčen a v procesu konaném dne 3.8.1949 odsouzen pro zločin velezrady podle §1 odst.1, lit. c) zák.č. 231/1948 Sb. k těžkému žaláři v trvání 8 let zostřenému čtvrtletně jedním tvrdým ložem a současně k pokutě 10 tisíc Kč, k propadnutí veškerého majetku a ke ztrátě občanských práv a nezpůsobilosti jejich nabytí na dobu desti let. V odůvodnění rozsudku se pak dočteme: „Jednání obviněného, který jako katolický duchovní odepřel, odvolávaje se na exkomunikační dekret, udělit příslušnici katolické církve (v případě exkomunikace nelze ovšem hovořit o tom, že by žena byla příslušnicí katolické církve – pozn. J.O.) svátost posledního pomazání jen proto, že je členkou KSČ (což z hlediska církve byl důvod k exkomunikaci, jak je uvedeno výše – pozn. J.O.), naplňuje proto skutkovou podstatu zločinu velezrady podle paragrafu 1, odst. 1, písm. c) zák. č. 231/1948 Sb. po stránce objektivní i subjektivní.“ Pro čtenářovu snadnější orientaci si ještě dovolím odcitovat znění příslušného paragrafu: „Kdo se pokusí zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení nebo společenskou, nebo hospodářskou soustavu zaručené ústavou, bude potrestán pro zločin těžkým žalářem od desti do pětadvaceti let, nebo na doživotí.“
Po vynesení rozsudku mi již osud R.D. Aloise Fajta není znám, pouze nacházím zmínku, že Alois Fajtl byl v roce 1975 administrátorem farnosti při kostele sv.Anny ve Dvoře Králové nad Labem – Žirči, kde při rekonstrukci kostela zanechává po sobě několik svědectví o tehdejší farnosti a mince z té doby v tubusu v báni kostela , které byly objeveny při jeho rekonstrukci v létě roku 2010. Zda se jedná o tutéž osobu se mohu pouze dohadovat.
Babice
Vraťme se ale k Václavu Drbolovi, který až do počátku roku 1950 působí v Bučovicích, zřejmě již v hledáčku StB,  a to i přesto, že ze strany komunistických funkcionářů postupem času přestával být hodnocen jako osoba režimu nepohodlná. O tom svědčí i jeho vlastní rukopis z února 1950 nazvaný  Historie událostí Spolku katolických tovaryšů v Bučovicích od únorových událostí roku 1948. V něm se, tehdy ještě bučovický, kaplan Drbola vyjadřuje a popisuje své úsilí tento spolek zachránit před likvidací, své snahy o zachování spolku právní cestou, včetně jeho stížnosti proti výměru KNV v Brně, která byla ovšem ze strany Státního soudu zamítnuta. Lze se domnívat, že spolek musel být zlikvidován jednak pro své zaměření na práci s mládeží, což nový režim rozhodně nepotřeboval, aby duchovenstvo s mládeží jakkoliv organizovaně pracovalo, jednak i z důvodů zabavení spolkového majetku.
Když je 17. ledna 1950 zatčen tehdejší babický farář Arnošt Poláček, který byl pak odsouzen za protistátní činnost k 20 letům vězení, byl na jeho uvolněné místo kooperátora a správce fary v Babicích s účinností od 1.března 1950 ustanoven Václav Drbola. Babická fara byla již před tím v hledáčku komunistických orgánů. O to více pak, když do obce přibyl Páter Drbola.
Již v té době zde působí skupina kolem sedláka Antonína Plichty, která odmítá kolektivizaci venkova. Je zřejmé, že již krátce po svém nástupu do nového působiště byl Drbola kontaktován Plichtou, který, jakožto jeho farník, jej informoval o svých snahách. Některé tyto skupiny se dostávají i pod přímou kontrolu tajné policie. Také někdy v té době se na Třebičsku a Moravskobudějovicku objevuje Ladislav Malý. Rozporuplná osobnost, u nějž je ovšem vysoce pravděpodobné podezření, že je řízen (možná nevědomky) Státní bezepčností. Ladislav Malý se však vymyká kontrole, ať už je řízen kýmkoliv. Pro verzi o tom, že byl přímo nasazen a kontrolován StB svědčí i dokument Generální prokuratury ze dne 15.10.1952, adresovaný ministerstvu spravedlnosti, ve kterém se jako příklad pochybení krajské správy StB v Jihlavě také píše: „Šlo o mimořádně nebezpečnou, rozvratnickou a teroristickou organizaci, která, jak vyplývá ze spisů, byla již v začátku své činnosti kontrolována spolupracovníky StB. Již v samých začátcích činnosti této nebezpečné protistátní organizace byly plánovány teroristické útoky a vraždy na funkcionáře KSČ. … Tehdá spolupracovník bezpečnosti nařídil, aby plánované útoky nebyly provedeny. Později však měli spolupracovníci bezpečnosti nevhodné zásahy v této organizaci a prováděli nedostatečnou kontrolu velezrádců. To mělo za následek, že jedna skupina se vyvíjela samostatně, a tak se stalo, že tato odtržená skupina provedla známý teroristický a vražedný útok v Babicích.“
Nový babický farář si byl jistě vědom toho, co potkalo jeho předchůdce, a bylo mu známo i to, že Páteru Jindřichu Hladíkovi, který působil v Babicích do roku 1948, před P.Poláčkem, působili místní komunisté po únorovém převratu takové potíže, že se raději nechal přeložit do vzdáleného Blanska. Jindřich Hladík totiž pro svůj protinacistický odboj požíval v obci neobyčejné vážnosti a autority, proti níž neměli komunisté nejmenších šancí na jeho diskreditaci. Proto přistoupili v podstatě k jeho vyštvání. S těmito vědomostmi lze předpokládat, že Václav Drbola byl velice obezřetný. Přesto, vědom si, že nemůže být zcela odtažen od svých farníků, a nebo právě proto, navázal své styky s osobnostmi, které byly místní katolickou obcí vážené. Touto osobností byl i organizátor činnosti lidové strany a partyzánský vůdce z dob okupace, Alois Plichta. Nejspíše právě přes něj se pak Václav Drbola někdy počátkem května 1951 setkává i s Ladislavem Malým. Ten si farářovu důvěru získává tvrzením, že se spolupodílel na útěku arcibiskupa Josefa kardinála Berana z internace a o přípravě jeho převozu do zahraničí a že na arcibiskupovu prosbu hledá pro něj vhodného zpovědníka (podobnou historkou přesvědčoval Malý i R.D. Jana Bulu. I on svůj kontakt s Malým nakonec zaplatil životem). Tomuto tvrzení napomáhala i fáma, o které se zmiňuje v jednom ze svých hlášení okresní církevní tajemník v Dačicích, Kremlička, jenž KNV Jihlava sděluje dne 3.6.1951: „Jde šeptanda, že Beran je v Nové Říši.“
Páter Drbola se s Malým setkává ještě několikrát, ale postupně k tomuto dobrodruhovi ztrácí prvotní důvěru a, když o svém setkání s údajným agentem CIC a osvoboditelem Malým informuje své spolubratry kněze z Jaroměřic nad Rokytnou, je před Malým varován (jeho spolubratřím již v té době bylo známo zatčení kněze Jana Buly). Bylo však již pozdě.

ZatčeníV brzkých ranních hodinách 17.června 1951 je přímo na své faře Václav Drbola zatčen. O okolnostech jeho zatčení si můžeme přečíst ve Zprávě o zatčení sepsané dne 18.6.1951: „Dne 17.června 1951 ve 4.30 byl zatčen farář DRBOLA, nar. 16.10.1912 ve Starovičkách, bytem Babice čp.1. K zatčení došlo tím způsobem, že auto zůstalo za obcí a org. šli pěšky. Dva obsadili dům vzadu a dva org. šli přímo k budově. Dvéře do dvora byli zamčeny, avšak org. kteří šli ze zadupřeskočili plot a zeď a otevřeli vrata do d dvora. Mezi tím však též přišel otevřít v chod do fary Drbola, kde jej o org. zatkli. Jmenovaný se oblékal a další org. prováděli domovní prohlídku zda není v domě cizí osobaneb nkdo se tam neskrývá. V kanceláři fary byli kos telní peníze a malá, dřevěna pokladna ve které byli kstelní potřeby /kalich monstrance/. Peníze byli zamčeny do psacího stolu a klíče od pokladny i psacího stolu a celé usedlosti vzali org. sebou na velitelství, kta é b byli předány cirkev. referentu Smutnému. Drbola byl odveden do auta kde mu byla nasazena pouta a brýle a byl odve zen do komůrky která prováděla hromadný odvoz zatčených, do Jihlavy. Zatčení provedli: vstržm.Havránek, šstržm.Vetyška, šstržm.Mašek.“ Tolik doslovný (a i „dopísmenný“) přepis zprávy o zadržení. Jeho zaddržení ovšem vzbudilo v obci ohlas. Pro komunistický aparát však negativní. A to nejen v Babicích, ale prakticky v celém okrese Moravské Budějovice. I proto posílá okresní církevní tajemník  hlášení, z něhož citujme: „Z těchto důvodů povstaly různé řeči. Lidé se prý nebudou moci ani modliti, protože gestapo prý je v obci obden (zajímavé vnímání činnosti StB ze strany místních, které církevní tajemník doslovně citoval). Důvod zatčení uvádí, že dp. Drbola se neúčastnil pochodu míru. Tento případ musí být vyjasněn po lince strany i na veřejné schůzi národní fronty.“ Případ byl „vyjasněn“. Páteru Drbolovi zbývalo posledních necelých 7 týdnů života, do babické vraždy zbývá ještě patnáct dní. Během nich ještě stihne i jedna z obětí vražd, učitel Tomáš Kuchtík, reagovat na farářovo zatčení slovy: „Ale proč je zatčen, on nemá žádné styky a baví se jenom obsluhou drůbeže.“ Dlužno podotknout, že Václav Drbola a řídící učitel, Tomáš Kuchtík, se často setkávali, včetně návštěv faráře u učitele doma. Oni byli, krom jiného, sousedy. Babická fara těsně sousedila s budovou školy, kde Kuchtík s rodinou i bydlel. I tyto sousedské styky byly v následném procesu přičteny faráři Drbolovi k tíži. Byly překrouceny a použity i v propagandistické brožuře s názvem Babice, kterou ještě v roce 1951 vydalo Nakladatelství Svoboda.2.červenec 1951Byl večer 2.července 1951 a v budově školy zasedala čtyřčlenná rada MNV Babice ve složení Tomáš Kuchtík, předseda MNV a řídící učitel zdejší školy, Josef Roupec, místopředseda MNV a lesní dělník, Bohumír Netolička, pokladník MNV a dělník, František Bláha, předseda místního akčního výboru NF a dělník. Po desáté hodině večerní došlo k oné známé tragédii, mnohokrát již popisované, leč dosud ne zcela spolehlivě vysvětlené a popsané. Jisté je, že ve škole došlo ke střelbě a její výsledek byl tragický. Tomáš Kuchtík, Josef Roupec a Bohumír Netolička zemřeli, František Bláha byl zraněn (později byl zvolen novým předsedou MNV). Zda smrt těchto tří mužů (a tady si troufnu tvrdit, že nevinných obětí teroru) byla jen dílem vymknutí se skupiny kolem Ladislava Malého kontrole, či byla snad i předpokládána ze strany mocenských orgánů (jsou známa věrohodná svědectví, že mrtví nebyli velkými příznivci násilné kolektivizace zemědělství) jako možná varianta útoku. Těžko dnes rozsoudit. Dokumenty, které by potvrzovaly jednu, či druhou variantu dnes již neexistují, nebo se je dosud nepodařilo nalézt. Přesto existují indicie nasvědčující, že možná i vražda funkcionářů MNV byla naplánována ze strany státních orgánů – neexistuje dostatečně věrohodné vysvětlení přítomnosti armádních jednotek v blízkosti místa činu, které pak byly nasazeny při přestřelce následující den odpoledne, během níž byla celá skupina dílem zastřelena, dílem dopadena; existují svědectví, že údajně zastřelený agent Ladislav Malý byl o několik let později potkán jedním z pamětníků babických událostí v jiné části republiky (je možné, že ale s odstupem let mohl být spatřen i někdo jiný, Ladislavu Malému podobný, přeci jen lidská paměť je i v tomto směru velice ošidná); rychlost, s jakou byla celá skupina vypátrána a dopadena, když již před tím měli za sebou několik útoků a přepadení; a v neposlední řadě i ona, již zmiňovaná, zpráva Generální prokuratury z 15.října 1952.Ať byl průběh i příčiny a pohnutky celé tragické události jakékoliv, je nutné konstatovat, že smrt tří funkcionářů MNV byla a je tragédií a jednoznačně i vraždou. Faktem je, že tento zločin, ať již byl spáchán skutečně iniciativou dobrodruha Malého, nebo byl iniciován z jiných míst, dokázala komunistická propaganda skvěle využít. Jednak v následném procesu se 14 lidmi, který začal již deset dní (!) po vraždách a po třech dnech procesu bylo vyneseno 7 rozsudků smrti, dva rozsudky na doživotí a dalších pt trestů v celkové výši 110 let, jednak pak i propagandisticky již na státním pohřbu zastřelených, kde vystoupil tehdejší ministr kultury Kopecký, ale i později. Smrt babických mužů byla také připomínána (i když značně mimo historické reálie) v seriálu 30 případů majora Zemana, nejen v díle „Vrah se skrývá v poli“, kde je prezentována vlastní událost, ale též v díle „Štvanice“, kde je zcela překrucována snaha o rehabilitaci některých obětí komunismu, a kde se do děje vrací postava babického faráře (poněkud drsné překroucení faktu, že v souvislosti s babickým případem byli popraveni tři kněží a mezi nimi i farář Drbola), vykreslená takřka jako esence zla a nesnášenlivosti.ProcesKdyž byl Václav Drbola dne 17.června 1951 zatčen, stačilo tehdejším orgánům k jeho zatčení fakt, že Drbola mohl mít povědomí o odbojových skupinách v kraji (o nichž ovšem Státní bezpečnost bezpochyby věděla také). K vlastnímu obvinění nedošlo ani při nejspíše prvním „oficiálním“ výslechu, provedenému 1. července 1951 (tedy 14 dní po zatčení a den před vraždami). Ani to ovšem nakonec nezabránilo tomu, aby farář Drbola byl postaven na lavici obžalovaných spolu s těmi, kteří byli přímo zapleteni do babických událostí. 7.července je pak s farářem Drbolou úředně sepsán jeho životopis na krajské správě StB v Jihlavě, který se taktéž stal součástí obžalovacího spisu.Proces trvající od 12. do 14. července 1951 měl, krom jiného, působit jako zcela legální akt spravedlnosti. Co však tomuto „aktu spravedlnosti“ předcházelo bylo divákům, kteří tam byli navezeni z mnoha závodů v kraji, ukryto. Nátlak, psychické a možná i fyzické mučení, možná i využití nějakých drog. To všechno způsobilo, že obvinění odpovídali na otázky kladené soudem tak, jak „byli naučeni“ ve vyšetřovací vazbě. Taktika a strategie těchto procesů převzatá od sovětských poradců, ale i metody výslechů užívané za okupace gestapem byla v příkrém rozporu s propagandistickými prohlášeními o fašistických přisluhovačích západu a Vatikánu. Zloděj křičel: „Chyťte zloděje!“.SmrtVáclav Drbola byl v tomto procesu odsouzen k trestu smrti. Přidělení obhájci (aby byla zachována formální stránka procesu a právo na obhajobu) dostali ještě v den vynesení rozsudku, bez znalosti jeho přesného textu, příkaz k podání odvolání. To bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 1.srpna 1951 zamítnuto a rozsudek byl v plném rozsahu potvrzen.R.D. Václav Drbola byl v ranních hodinách dne 3.srpna 1951 na dvoře jihlavské věznice oběšen. Jeho tělo bylo ještě týž den v brněnském krematoriu zpopelněno a mělo být vsypáno do společné jámy. Jen hrdinstvím některých zaměstnanců krematoria v Brně byl popel uložen do urny, která byla uložena ve společném urnovém hrobě v urnovém háji na hřbitově v Brně. Tuto urnu se podařilo v roce 1968 dohledat a byla tak předána rodině popraveného, která ji v 80. letech uložila do svého hrobu v jeho rodných Starovičkách.Odsouzený farář byl plně rehabilitován rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.dubna 1996. V současné době probíhá beatifikační proces, spolu s R.D. Janem Bulou. Diecéze brněnská k tomuto účelu vydala i informační letáky. V jednom z nich uvádí: „Služebníci Boží Václav Drbola a Jan Bula byli v roce 1951 odsouzeni k smrti v inscenovaných soudních procesech a posléze popraveni. Stali se obětí komunistického režimu, kterému šlo o kriminalizaci kněží, ale zároveň o diskreditaci celé katolické církve. Byli odsouzeni jako zločinci, přestože se trestných činů nedopustili. Jejich těla byla spálena, měli upadnout v zapomnění. Dnes na ně však vzpomínáme a prosíme je o přímluvu.“ Beatifikační řízení bylo zahájeno v roce 2011 připojením k řízení Jana Buly.S použitím informací z portálu wikipedia.org, Biskupství brněnského, Ústavu pro studium totalitních režimů, článků na idnes.cz, oficiálních stránek Obce Starovičky a dále s použitím veřejně dostupných dokumentů, knihy Babice (nakladatelství Svoboda, Praha 1951) a dalších nejmenovaných zdrojů a vlastních poznatků připravil

J.Oulický