Oběti, díl 7. - Mons. Prof. ThDr. Josef Hlouch

10.června 1972 přišla na pozvání českobudějovického biskupa Mons. Josefa Hloucha do jeho rezidence řádová sestra Klementýna, které vypověděl, jak byl den před tím po konfliktu s krajským církevním tajemníkem Leo Drozdkem čtyři hodiny za jeho přítomnosti vyslýchán příslušníky StB. Sestra Klementýna viděla, jak se držel za břicho, stěžoval si, jak jej při výslechu zřídili, viděla jeho opuchlý horní ret i podlitiny v jeho tváři. Několik hodin na to biskup Josef Hlouch zemřel.

Biskup Josef Hlouch - nedatovaný snímekautor neznámý

Dětství, mládí, studia

Josef Hlouch se narodil v rodině Jakuba a Marie, rozené Ošmerové, v Lipníku (dnes okres Třebíč) dne 26. března 1902 jako páté z celkem desíti dětí. Pocházel z chudého rolnického prostředí, ale pro své nadání se rodiče rozhodli nechat syna studovat. (Studoval například i jeho starší bratr František, který později vystudoval práva a získal titul JUDr.) A tak po absolvování základní školy v blízkých Hrotovicích nastoupil studia na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži (ano, církevní školy často poskytovaly vzdělání dětem z chudých rodin) a zároveň se stává i chovancem chlapeckého semináře, který formoval chlapce k budoucí dráze duchovní. Po maturitě pak vstoupil do kněžského semináře v Olomouci, kde 5. července 1926, na svátek svatých Cyrila a Metoděje, přijal kněžské svěcení z rukou tehdejšího arcibiskupa olomouckého a metropolity moravského Leopolda Prečana. O šest dní později odsloužil v rodném Lipníku svou primici a nastoupil jako novokněz do Spálova. V září pak byl přesunut do Kladek u Prostějova a v prosinci téhož roku již byl jmenován administrátorem v Jesenci.

Josef Hlouch však stále pokračoval ve studiu teologie a snad i proto se v září roku 1927 stal kooperátorem a rok na to i expositou ve farnosti Olomouc – Hodolany. Svá teologická studia Josef Hlouch úspěšně završil v roce 1934 získáním doktorátu teologie a brzy po své promoci se habilitoval jako docent v oboru pastorální teologie.

Pedagogem na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci

Jako docent teologie byl Josef Hlouch povolán na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu a od roku 1934 zde přednášel. Jeho působení v pozici vyučujícího přerušila až druhá světová válka a zavření českých vysokých škol nacisty v listopadu roku 1939, které se týkalo i seminářů a dalších církevních škol (i tento fakt poněkud rozporuje často používané tvrzení o spolupráci katolické církve s nacisty). Josef Hlouch se tedy po dobu uzavření školy (1939 – 1945) přesunul do pastorace, ale nezahálel a dále pokračoval ve své práci. I díky tomu již krátce po osvobození obhájil svou práci a dne 1.října 1945 byl jmenován řádným profesorem.

V době své pastorační činnosti za okupace Josef Hlouch byl znám jako neohrožený kazatel a exercitátor (exercicie – duchovní cvičení; neplést s pojmem exorcismus !). Pořádal časté duchovní obnovy pro dělnictvo i inteligenci a prostřednictvím apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje organizovla pomoc českým diecézím, které za okupace trpěly i díky pronásledování nacisty nedostatkem kněží.

Na pozici řádného profesora bohoslovecké fakulty pak setrval až do svého jmenování biskupem českobudějovické diecéze, které proběhlo 25.června 1947, respektive až do své konsekrace (vysvěcení na biskupa), ke kterému došlo v Olomouci 15. srpna téhož roku. Vlastní uvedení do úřadu českobudějovického biskupa pak proběhlo již v Českých Budějovicích 7. září 1947.

Biskupem v Českých Budějovicích do internace v roce 1950

Nový biskup se ujal svého úřadu a vrhl se do práce. Brzy si získal velkou oblibu jak mezi katolíky, tak mezi nevěřícími. Často jej bylo lze vidět při návštěvách škol, továren, kulturních podniků i hřišť. Na fotbalovém stadionu dokonce na přímou žádost fotbalistů provedl i slavnostní výkop. Sám pocházel ze skromných poměrů a tak mu starosti lidu nebyli cizí. Jeho obliba stále rostla a tak se nelze divit, že se brzy dostal do hledáčku StB. Sledování a tlak na biskupa se začal zvyšovat po únorovém převratu v roce 1948. Vše pak vyvrcholilo po jeho kázání na Boží Tělo v roce 1950, kdy byl biskup Hlouch v podstatě internován uvnitř biskupské rezidence a byl mu znemožněn styk s okolím. Tato izolace byla přísná a takřka absolutní, čehož dokladem je i dálnopisná korespondence mezi KNV v Českých Budějovicích a Státním úřadem pro věci církevní v Praze v době, kdy se poprvé projevilo biskupovo onemocnění srdce: „Prohlídku elektrokardiografem povolujeme, jestliže bude provedena spolehlivým lékařem. Biskup Hlouch nechť je dovezen do nemocnice v přesně vyjednanou hodinu a dobu. Dbejte, aby se při této příležitosti nedostal do jakéhokoliv osobního styku.“

O tom, že biskup Hlouch byl hodnocen jako človk pro režim zvláště nebezpečný svědčí pak třeba i posudek krajského církevního tajemníka z počátku padesátých let, z něhož si část odcitujeme: „ThDr. Josef Hlouch, nar. 26.3.1902, je římskokatolickým biskupem v Českých Budějovicích od 1.10.1947. Jeho postoj k lidově dem. zřízení jest nepřátelský. Svou nepřátelskou činnost vůči demokratickému státu projevoval zvlášť agilně v roce 1949 promluvami a kázáními veřejně, ba i v soukromých hovorech. Ani dnes není lidově demokratickému zřízení nijak nakloněn, zůstává dále tvrdým třídním nepřítelem, ač některé věci, které jsou po něm žádány lidovou správou, vykoná a vyhoví v nich, a to neochotně a jen proto, aby tak získal další čas pro svou vyčkávací taktiku, než ze svého přesvědčení. Jest oddaný stoupenec Vatikánu. Jeho politická nebezpečnost tkví především v tom, že dovede dobře působit a získávat lid, jak venkovský, tak městský. Poukazujeme zde na fakt, kdy nastoupil v Budějovicích, tehdy častými návštěvami v továrnách a při různých církevních slavnostech, sportovních utkáních si získával vliv i v řadách dělnických.“ Církevní tajemník zde bezděky přiznává fakt sledování biskupa Hloucha (poznámka o povědomí o jeho soukromých hovorech), ale především zde přiznává i onu, již zmiňovanou oblíbenost biskupa Hloucha i mezi nevěřícími lidmi.

Dovolte mi jednu malou odbočku. Jakoby biskup Hlouch tušil, co jej čeká, respektive co čeká celou katolickou církev v Československu, rozhodl se koncem roku 1949 ke zcela mimořádnému kroku. Nejspíše z obav, že mu bude znemožněno prakticky vykonávat svůj biskupský úřad, udělil kněžské svěcení dvanácti bohoslovcům předčasně ve čtvrtém ročníku studií dne 18.12.1949. O prozíravosti tohoto kroku svdčí i fakt, že pokud by měl bohoslovce světit až v řádném termínu, tedy počátkem července roku 1950, již by se k tomu nedostal. Mezi vysvěcenými novoknězi byl i Martin František Vích, z jehož vzpomínek cituji v článku o Akci K.

Internace

Ani absolutní izolace však stále pro tehdejší státní svévoli nebyla dost. Bylo rozhodnuto, že biskup musí být odstraněn z diecéze a internován zcela mimo. V archivech lze nalézt i materiály k tomuto odstranění, které mají příznačný název Akce H. Bylo rozhodnuto a provedeno.

V roce 1951 nejprve biskup odmítl složit slib věrnosti republice a především odmítl podepsat jmenování nových vikářů loajálních režimu. A tak nakonec 29.3.1952 sepsala církevní komise KNV trestní oznámení, že „biskup Hlouch se pokusil mařit opatření, která učinil Státní úřad pro věci církevní, čímž projevil nepřátelský postoj vůči lidově demokratickému zřízení“. Trestní řízení proběhlo, jak bylo v podobných záležitostech, kdy bylo potřeba nepohodlného představitele církve internovat, rychle a biskup Hlouch byl odsouzen k pokutě 50.000,- Kč a ministerstvem vnitra mu byl určen nucený pobyt mimo konzistoř. Biskup Hlouch byl potají v noci převezen do bývalého kláštera františkánů v Kadani a v září téhož roku byl umístěn do Růžodolu u Liberce. Zde se setkal s arcibiskupem Beranem, který byl již také více než rok protiprávně zadržován.

Hlouch i Beran pak 17.dubna 1953 opět nuceně změnili místo svého pobytu, když je bezpečnost převezla do zámečku v Myštěvsi u Nového Bydžova, kde se setkali s dalšími dvěmi internovanými biskupy, brněnským Karlem Skoupým a Robertem Pobožným ze slovenské Rožňavy. V Myštěvsi byli střeženi muži s puškami v budově uprostřed parku, na oknech mříže, okolo budovy vodící lanko, kladka a němečtí ovčáci.

Protože se jeho zdravotní stav zhoršoval, byl převezen v roce 1954 na léčení do Prahy, ale po jeho uzdravení byl dále internován. Nejprve v Šebestově u Boskovic, a po té, co jeho místo pobytu vešlo ve známost a začal být navštěvován lidmi ze své diecéze, byl přemístěn do Viktorovy vily v Pardubicích.

Teprve rok 1963 znamenal zlom v jeho internaci a to po té, co z iniciativy tehdejšího papeže Jana XXIII. byla zahájena jednání mezi Svatým Stolcem a ČSSR o propuštění biskupů z intenrace. Biskup Hlouch byl propuštěn a po ozdravném pobytu ve Františkových Lázních odjel do charitního domu školských sester de Notre Dame do Koclířova u Svitav. Do své diecéze se stále vrátit nesměl. Biskupský stolec byl stále osiřelý a správu biskupství prováděl vikář.

Biskup Hlouch ani v internaci nezapomínal na své ovečky v diecézi, často na ně myslíval a psal pro ně zamyšlení, například jeho slavná kniha rozjímání na každý den Minutěnka, která se dočkala několika vydání, a která je stále mezi věřícími populární, ale též báseň Milion duší, ve kterých si uvědomuje své odloučení pastýře od jemu svěřeného stáda.

Návrat do diecéze

Postupným uvolňováním politické situace v Československu v šedesátých letech minulého století docházelo i k uvolňování v otázkách církevních. O nutnosti obsazení opuštěného biskupského stolce se uvažovalo již před rokem 1968, ale na skutečný návrat si musel Josef Hlouch počkat až do 30. května 1968, kdy mu krájský církevní tajemník Leo Drozdek pod tlakem dalších vnitropolitických změn z počátku roku 1968 poslal následující zvací dopis ještě stále do Koclířova: „Vážený pane biskupe, dovoluji si Vám poslat pozdrav z jižních Čech s upřímným přáním brzkého převzetí Vašeho úřadu. Zvláště v posledních dnech se jeví akutní potřeba, aby v čele diecéze stál ordinář, který by rozvážně a upřímně uvedl v harmonii potřeby státu a církve. Vaše přítomnost v diecézi je nesmírně žádoucí.“ Těžko si představit slova méně upřímná. Celá řada čelných funkcionářů KSČ v Jihočeském kraji velice nelibě nesla biskupův návrat do úřadu. Dokládají to například i slova náčelníka KS SNB Františka Pohanky při hodnocení let 1968-1969 po nástupu normalizace: „Do kraje se vrací biskup Hlouch, který moderuje činnost římskokatolické církve, zajímá se o sportovní dění, snaží se navázat styky se státními představiteli, snaží se o styk i sestranickými funkcionáři. Pod vedením Hloucha se realizuje odstraňování z funkcí a důležitých pozic té části kléru, která spolupracuje se státem a v mírovém hnutí (Pohanka měl na mysli ony kolaborující duchovní, kteří byli aktivními členy Pacem in Terris – pozn. J.O.). Postupně dosazuje do funkcí ty duchovní, kteří byli dříve zbaveni funkcí, nebo byli trestáni. Snaží se maximálně aktivizovat činnost ve směru k mládeži. Plně podporovat obnovení činnosti řádů. Přitom vedení církve dbá, aby veřejně nekompromitovalo církev svou otevřenou politickou aktivitou.“ (šlo o diskusní příspěvek F.Pohanky při jednání pléna KV KSČ v roce 1969).

Biskup Josef Hlouch se vrátil do diecéze. Jedním z jeho prvních kroků byl výběr svého sekretáře, kterým si zvolil čerstvě vysvěceného kněze Miloslava Vlka, pozdějšího arcibiskupa pražského a primase českého. Ten na toto jmenování vzpomíná: „Vzpomínám na něj velice rád. Měli jsme spolu vztah jako otec se synem, poněvadž byl o desítky let starší. Když jsem v roce 1968 skončil bohosloveckou fakultu, tak bezpodmínečně chtěl, abych se stal jeho sekretářem. Možná asi neměl na vybranou. Z domácích kněží, kteří byli spíš starší, zřejmě nemínil nikoho vybrat a vzal si mě jako čerstvého kněze. Josef Hlouch byl opravdu hluboce duchovní, velice kultivovaný člověk.“ (čerpáno z rozhovoru M.Vlka poskytnutého pro Jihočeský deník, uveřejněno 9.6.2012)

Tlak na biskupa v období normalizace

Po nástupu normalizace postupně začalo docházet i k novému zvyšování napětí mezi státem a vysokými představiteli katolického kléru, především pak těmi, kteří byli pro režim nepohodlní. Sice již nedocházelo k jejich internacím, k hromadnému věznění či politicky motivovaným soudním procesům (i když tu a tam někteří kněží před soudem stanuli, ale zpravidla ne za zločiny velezrady, či vyzvědačství, ale spíše za neuposlechnutí například při odebrání státního souhlasu k duchovní činnosti – to byl třeba i případ současného arcibiskupa, Dominka kardinála Duky, který právě pro to, že se dál věnoval pastorační činnosti byl v 80-tých letech odsouzen do vězení), ale o to vyšší tlak vyvíjeli církevní tajemníci na představitele církve.

Nejinak tomu bylo i v případě biskupa Hloucha. Tentýž Leo Drozdek, který jej tolik zval v roce 1968 zpět do diecéze, po nástupu normalizace a upevnění moci konzervativního křídla komunistů, zase začal tvrdý až nevybíravý nátlak na biskupa. Podívejme se, jak na tato setkání vzpomíná kardinál Vlk, který byl až do roku 1971 biskupovým sekretářem a nezřídka byl těmto tlakům ze strany církevního tajemníka Leo Drozdka přítomen: „Církevní tajemník Drozdek byl na biskupa Hloucha skutečně velmi tvrdý. Zažil jsem, když za ním na biskupství chodil, pořád mu tam kouřil pod nosem a stále si nechával nalévat nějaký alkohol. Pan biskup byl jemný člověk a on se k němu choval tak neurvale. Rok před biskupovou smrtí mě komunisti vyhnali na Šumavu a já od něj odešel. Drozdek k němu dále chodil a mluvil i proti mně. Také na něj tlačil, aby opravil nějaká kněžská přeložení, která biskup udělal v šedesátémosmém roce ve prospěch farností. Komunisti naopak chtěli, aby kněží byli překládáni nebo umisťováni v neprospěch farností. Tohle pana biskupa velice ranilo a bylo to pro něj jako pro jemného člověka velice těžké.“

S postupující normalizací tlak církevního tajemníka Drozdka sílil a začal se pak i projevovat zapojováním orgánů StB do tohoto nátlaku na biskupa. To pak už nemocný muž dlouho vydržet nemohl.

Vzpomínky na biskupa Hloucha

Na biskupa Josefa Hloucha často vzpomíná i současný kněz starokatolické církve Alois Sassmann, kterému v době biskupovi smrti bylo 11 let a kterému byla biskupem Hlouchem 21.5.1972 udělena svátost biřmování. Malý Alois, po té, co začal ministrovat v roce 1969 v jednom z místních kostelů se s biskupem občas setkával a dokonce byl několikrát i návštěvou v jeho rezidenci, kam chodívaly jeho sestry za kuchařkou pana biskupa, sestrou Salesií. Alois Sassmann vzpomíná: „Roku 1972 jsme byli na českobudějovickém biskupství navštívit kuchařku pana biskupa, sestru Salesii. Chodili za ní moji starší sourozenci, zvláště moje sestra Jana, která ji vypomáhala v kuchyni. Když jsme tam jednou dorazili, sdělila nám, že biskup slaví svátek. Neměli jsme pro něj žádnou kytici, ale sestra kuchařka to vyřešila po svém. Dala nám kytici, kterou donesli jiní gratulanti, kteří již odešli. Pan biskup nás přijal, vedl nás svým bytem a velice mile s námi hovořil. Přiťukl si s námi, ale měl jen prázdnou skleničku. Vzpomínal na chvíle, kdy ho komunistická bezpečnost v roce 1950 zatkla a jak ho vezli v autě nočními Budějovicemi.Říkal, že si tehdy vzal s sebou jen eucharistii, breviář a růženec. Žehnal v ulicích ztemnělým Budějovicím.“

Alois Sassmann vzpomíná i na své poslední setkání s Josefem Hlouchem, ke kterému došlo krátce po jeho biřmování: „K biřmování jsme dostali památeční lístek, který jsem si donesl na biskupství, aby mi ho pan biskup podepsal. Čekal jsem dlouho, biskup někde byl. Konečně jsem se dočkal a biskup mi lístek podepsal. Vezl jsem se s ním výtahem nahoru a našel jsem v sobě odvahu a povídám mu: Víte, pane biskupe, já bych rád byl knězem. Pan biskup se na mě podíval, velmi silně mi stiskl ruku a povídá: Tak se hochu drž! A buď v životě statečný! To byla poslední slova, co mi kdy řekl.“

Smrt

9.června 1972 byl biskup Hlouch předvolán k výslechu na StB. Tomuto výslechu byl krom příslušníků tajné policie přítomen i onen krajský církevní tajemník Leo Drozdek. Asi nikdo se již řádně nedozví, co všechno se při výslechu stalo, ale tato čtyřhodinová zkušenost měla pro biskupa Hloucha fatální následky. Do své rezidence se vrátil zmlácený, ztýraný.

Podívejme se na svědectví pana Václava Bureše, který k tomuto osudovému dni udává: „Dne 9. června 1972 měl českobudějovický biskup ThDr. Josef Hlouch konflikt s církevním tajemníkem. Následoval čtyřhodinový výslech na StB za přítomnosti toho tajemníka, který mu strhl kolárek a řval na něho, že když nechce sloužit státu, Římu sloužit nebude. Večer ho přivezli nazpět domů. Příští den 10. června 1972 pozval k sobě řádovou sestru Klementýnu, které to vše vypravoval. Viděla podlitiny v tváři, opuchlý horní ret, držel si břicho a sténal, jak ho zřídili. Téhož dne navečer skonal. Žádné ohledání mrtvého, ani pitva ke zjištění příčiny smrti - jako u Švehly 3. prosince 1933. Měl slavný pohřeb, doprovázený lidmi z celého okolí - pod dohledem StB. S tím vším se mě svěřila sestra Klementýna, když jsem ji později navštívil. Věděla, že jsem se s biskupem Hlouchou dobře znal a jako vězněný za své politické názory z roku 1945 jsem věrohodný.“

Je pravdou, že jiné prameny uvádějí, že biskup zemřel především na selhání srdce, které bylo zapříčniněno vzrůstajícím tlakem ze strany církevního tajemníka a StB a pak též i událostmi při posledním výslechu na StB.

Ať již bylo fyzické násilí vyvinuté proti Mons. Hlouchovi při jeho výslechu 9.června 1972 na StB přímou příčinou smrti (byl umlácen) nebo příčinou nepřímou (jeho nemocné srdce tuto fyzickou a psychickou zátěž spojenou s týráním při výslechu nevydrželo), lze konstatovat, že jednoznačná odpovědnost za jeho smrt padá na příslušníky StB i u výslechu asistujícího církevního tajemníka Leo Drozdka.

Závěr

Bezprostředně po jeho smrti měla státní moc zájem o biskupovu závěť, a tak byla otevřena za přítomnosti církevního tajemníka Leo Drozdka, jak o tom svědčí i krátká informativní zpráva o smrti biskupa Hloucha a návrh na obsazení funkce kapitulního vikáře v českobudějovické diecézi obsahuje mimo jiné toto sdělení: „Byly určité obavy, zda biskup Hlouch nezanechal ve své poslední vůli návrh na kapitulního vikáře. Proto bylo zajištěno otevření jeho poslední vůle v přítomnosti krajského církevního tajemníka. Jeho poslední vůle obsahuje jen rozdělení svého osobního majetku a rozloučení s věřícími.

V tomto rozloučení s věřícími je i slavná a často mezi věřícími opakovaná a uchovávaná věta biskupa Hloucha: Všechny vás v srdci na věčnost nesu. I tímto výrokem je pro věřící v českobudějovické diecézi (a nejen tam) biskup Hlouch člověkem stále připomínaným. Jeho nekrvavá mučednická smrt pak bývá často připomínána jako důkaz jeho osobní statečnosti. Mons. Prof. ThDr. Josef Hlouch zemřel v pověsti svatosti a na své slavné vzkříšení čeká na hřbitově svaté Otýlie.

Modlitba

Všemohouci věčný Bože, tys nám dal v našem bratru Josefu příklad odvážného, lidského i pokorného pastýře svého stáda. Dej i na jeho přímluvy, aby všichni pastýři vnímali své poslání tak, jak je vnímal on. On svou nekrvavou mučednickou smrtí dokázal, že zlu lze odporovat a nepodléhat mu, dej ať i my dokážeme zlu nepodléhat a ať dokážeme nést světlo víry ve svých srdcích a rozžínat tak srdce další, jak to dokázal biskup Josef.

S využitím pramenů Ústavu pro studium a dokumentaci totalitních režimů, týdeníku Naše rodina, protálu wikipedie.org, zpravodajského serveru denik.cz, vzpomínek starokatolického kněze Aloise Sassmanna, studií prof. PaedDr. ThLic. Martina Weise, Th.D., vedoucího katedry církevních dějin na teologické fakultě Jihočeské univerzity, Katolického týdeníku, stránek některých farností, osobních vzpomínek lidí, kteří se s Mons. Hlouchem setkali a celé řady dalších nespecifikovaných zdrojů, a s použitím vlastních znalostí a studií předmětné doby sestavil

Jiří Oulický