Oběti, díl 8. - Mons. ThDr. Štěpán Maria kardinál Trochta SDB

Actio-sacrificium-caritas, práce-oběť-láska, to bylo biskupské motto kardinála Trochty, sedmnáctého biskupa litoměřického, jehož životní pouť se uzavřela v sobotu před květnou nedělí A.D. 1974 po té, co měl za sebou šestihodinový monolog opilého krajského církevního tajemníka Karla Dlabaly.

znak Štěpána kardinála Trochty

Štěpán z Francovy Lhoty

Štěpán Trochta se narodil jako nejstarší ze tří dětí do rodiny drobného zemědělce ve valašské vesnici Frantově Lhotě 26. března 1905 a snad právě jeho zemitý valašský původ stojí i za faktem, ke kterému se dostaneme později, že Štěpán Trochta dokázal přežít věznění v koncentračním táboře i internaci po únoru 1948. Ale nepředbíhejme. Malý Štěpán zatím prožívá šťastné dětství pod dohledem svého veselého tatínka, muzikanta, ale ani toto rodinné štěstí netrvá dlouho. Když bylo malému Štěpánovi 8 let, jeho otec umírá a tak na něj, jako na nejstaršího syna přechází povinnost pomáhat matce s malým hospodářstvím i s výchovou svých dvou mladších sourozenců.

Po skončení první světové války odešel Štěpán na studia do Kroměříže na tamní arcibiskupské gymnázium (zde studoval i o tři roky starší Josef Hlouch, jehož osud jsme sledovali v minulém díle seriálu). Brzy však onemocněla jeho matka tuberkulózou a Štěpán Trochta musel přerušit svá studia a vrátit se domů, aby se mohl místo nemocné matky starat o hospodářství. Již v té době jej to táhlo ke kněžské službě. Doma se tedy aspoň kromě práce v hospodářství věnoval mladým, hrál s nimi divadlo, organizoval pěvecké a recitační večery. To celé jakoby předurčilo jeho směřování k salesiánům. Nelze se divit, že když se matčina nemoc zlepšila a Štěpán Trochta se dozvěděl o salesiánech, kteří se věnují právě práci s mládeží, šel za hlasem svého srdce.

Putování za salesiány

Někdy v roce 1922 nebo 1923 se Štěpán Trochta seznámil se slovenským salesiánem Don Vagáčem a v roce 1923 se na jeho pozvání vydává do Itálie. Ani tato cesta nebyla bez překážek, když cestou do italského Foglizza poblíž Turína, kde byl salesiánský aspirantát a noviciát, přišel ve Vídni o veškeré peníze a cesta se tím zkomplikovala. Přesto se mu nakonec podařilo do Foglizza dorazit. Zde se setkává se skupinou slovenských chlapců, ale především začíná spolupracovat s Ignácem Stuchlým, prvním provinciálem české salesiánské provincie. Společně dosáhli vzniku prvního českého salesiánského domu v Perose Argentině v roce 1924, který pak o tři roky později přestěhovali do Fryštáku na Moravě a dali tak vzniknout prvnímu salesiánskému středisku v Československu. Štěpán Trochta se přestěhoval spolu s ním, ale již za rok se vrací do Itálie dokončit teologická studia. Doktorát z teologie získal 2. července 1932 na turínské královské univerzitě a o den později přijal v Turíně i kněžské svěcení.

Po návratu do vlasti absolvoval povinnou vojenskou službu a hned po té se vrhl do práce. Organizoval stavbu kostela a domu v Ostravě, stavbu domu v Praze-Kobylisích i stavbu domu v Pardubicích. To ale již pomalu začínala první doba nesvobody – okupace a druhá světová válka.

Sám Štěpán Trochta vzpomíná na těžkosti s budováním střediska v Kobylisích: „V Praze-Kobylisích jsme měli chlapecký domov, který jsem přišel vybudovat koncem roku 1935. Tehdy nám pan kardinál Kašpar nabídl pozemek na stavbu kostela a my jsme přikoupili další pozemky, až jsme docílili ucelené plochy, na které jsme mohli zařídit vedle ústavu i fotbalové a tenisové hřiště a kluziště, prostě všecko, co je pro zdravou výchovu mládeže třeba. Hodnota ústavu představovala nakonec přibližně 15 milionů korun. Prostředky na jeho stavbu jsem sháněl všemi možnými způsoby. Sám jsem byl chudý, takže ze svého jsem nemohl dát nic. Pořádaly se dobročinné koncerty v Obecním domě ve Smetanově síni, ale z nich mnoho nevzešlo. Pak jsme prodávali tzv. „cihly“, rozesílali jsme informační letáky o tom, co budujeme, s přiloženou složenkou. Obcházel jsem různé tehdejší bohatší lidi, banky apod. Někde jsem něco dostal, ale v bankách byli dost tvrdí, hleděli hlavně na stranické zájmy (podobnost se současností asi není zcela náhodná – pozn. J.O.). Já jsem za první republiky stranicky činný nebyl. Když se otvíral ústav v Kobylisích, chtěl mít poslanec Stašek (lidová strana) projev. Ale nedovolil jsem to. Chtěl jsem ústavu zachovat charakter všeužitečné neutrality. Domov byl určen pro mládež studující i učňovskou, vesměs chudou; převážně děti osamělých matek a sirotci nebo mládež mravně ohrožená. Ústav měl poslání sociální a výchovné. K disposici byla připomenutá hřiště, chlapci se učili hrát na hudební nástroje, ústav měl dvě kapely a orchestr. Stále probíhaly různé naukové přednášky a jazykové i opakovací kurzy.“

Terezín, Mauthausen, Dachau

Nacistům se činnost salesiánů nemohla líbit. Měli s mládeží jiné plány, než je výchova ke křesťanským hodnotám. Není se co divit, že se brzy dostal i Štěpán Trochta do hledáčku gestapa. Nic mu to však nebránilo v pomoci odbojářům, ukrýval hledané a podporoval je. Byl napojen na radiotelegrafickou zpravodajskou skupinu vzniklou kolem docenta Vladimíra Krajiny a poskytoval pro exilový odboj zprávy z církevních kruhů. Věděl, co riskuje, ale snažil se být tak opatrný, jak jen to šlo. Přesto se mu dařilo po nějakou dobu ještě udržovat chod ústavu i v době okupace.

Sám vzpomíná, jak gestapo hledalo i tu nejmenší záminku pro uzavření ústavu: „Jako ředitel ústavu jsem byl několikrát vyslýchán gestapem, kontrolován přímo v ústavu. Na př. na svátek svatého Václava se ráno přišlo gestapo přesvědčit, zda nekonáme slavnostní bohoslužbu. Číhali, zda v ústavu neucítí vůni kadidla.“, a pokračuje, „Skutečných i domnělých důvodů k mému zatčení bylo pro gestapo víc, ale po stránce právní a soudní všecky nedostatečné. Sám jsem gestapu nechtěl sednout na lep. Považoval jsem však nacismus za velmi nelidské hnutí a z hlediska morálních zásad katolické církve za hrubý blud, jak to ostatně dokázala již v roce 1937 encyklika papeže Pia XI. proti nacismu „Mit brennender Sorge“ („S palčivou starostí“ - AAS 29/1937 145-167; encyklika vydaná 14.3.1937). Zůstat stranou se nesrovnávalo se zásadmi mé víry. Angažoval jsem se ovšem opatrně a nenápadně, spíše přinucen okolnostmi.“ Štěpán Trochta zde sice poněkud podceňuje svůj přínos odboji, vždyť je známo, že jeho kázání byla značně bojovná a o něco méně je znám i fakt, že nejméně dvěma židům pomáhal po okupaci s útěkem ze země a předal jim i nějaké kontakty na jemu známé osoby v Itálii. Ani jeho role jakéhosi záložního šifranta pro vysílačku Sparta I nebyla tak bezvýznamná.

První zatčení Štěpána Trochty gestapem proběhlo již v roce 1940, ale to jej nakonec pro nedostatek důkazů museli pustit. Druhé zatčení pak přišlo den po atentátu na R. Heydricha, 28.května 1942. Gestapo se na něj připravilo. Trochta k tomu sám napsal: „Prohlídka trvala bezmála půldruhé hodiny. Pak začali vyslýchat. Bohužel „našli“ u mne jeden leták, který si tam ovšem přivezli sami pro případ, že by prohlídka byla bezvýsledná.“ Nějakou dobu byl vězněn na Pankráci a převážen na výslechy do Pečkárny, ale v červenci 1942 již byl převezen do Malé pevnosti v Terezíně s jasnou zkratkou, která pro nikoho nevěstila nic dobrého RU – návrat nežádoucí.

Teď si dovolím odbočit a vrátit se ke vzpomínkám pana kardinála na výslechy. Pokud někomu ze čtenářů přijdou tato slova známnější, pak vězte, že i já při pročítání pamětí Štěpána Trochty žasl nad podobností vyjadřování gestapáků a komunistických vyšetřovatelů: „... viděl jsem, že Oberhauser (šéf proticírkevního oddělení gestapa – pozn. J.O.) stojí u mého nočního stolku a má zásuvku otevřenou. „Co je to?!“ . Měl jsem v nočním stolku ústřižky papíru. Byly to moje poznámky, které jsem si dělal k přednáškám a kázáním; vždy jen několik bodů. Memoroval jsem je i v noci. Odpověděl jsem mu: „Poznámky ke kázání.“ - „jo, pěkná kázání – a co je tohle?!“ A oberhauser vysunul z ruky leták, na němž jsem viděl nadpis: „V BOJ“. Ve mně hrklo. Ten časopis jsem znal. Někdo nám ho v noci vsunul pod dvéře ústavu. Ale každé číslo jsem po přečtení spálil. Odpověděl jsem, že jsem podobné věci nikdy neměl a neviděl a že nejsem tak zpozdilý, abych si je dával do nočního stolku. O tom jsem si byl bezpečně jist. Naléhal, abych mu řekl obsah. To jsem nemohl. Ukázal na nějaký článek a nadpis o Hitlerovi: „To vy faráři se při těch vašich vyžírkách takhle bavíte o Hitlerovi!?““ Slova ne nepodobná slovům bolševických bojovníků za tzv. vědecký ateismus.

V Malé pevnosti byl vězněn někdy do září roku 1942 a pak byl poslán do koncentračního tábora Mauthausen. Byl umístěn na bloku 13 jmenoval se „číslo 12791“. Není přesně známo jak, ale přestože měl označení RU, bylo mu povoleno v určitých intervalech a v omezeném rozsahu přijímat balíky a dopisy. Především těm balíkům posílaným z domova a od salesiánů z Prahy Štěpán Trochta utrpení tábora Mauthausen a od roku 1944 Dachau přežil. Navíc se řízením náhody podařilo z jeho spisu odstranit poznámku o nežádoucím návratu.

Vězeň, který byl označen RU neměl totiž právo na nic, ani na lehčí práci. V Mauthausenu to znamenalo zpravidla jediné. Práce v přilehlém kamenolomu a pověstné schody smrti, to znamenalo téměř jistou smrt do několika týdnů. Štěpán Trochta dokázal přežít rok. A bylo to právě i zásluhou toho, že se jeho přátelům podařilo vymoci již jednou zmiňované občasné zasílání balíků. Přesto měl Štěpán Trochta namále.

Poprvé na něj sáhla smrt počátkem léta 1943. Zřejmě jeho vyhublá postava zaujala jednoho z velitelů tábora a tak byl při ranním nástupu vyvolán spolu se sedmi židovskými vězni k vyprazdňování kádí táborových záchodů. Měl se nejspíše stát stravou pro nenasytná táborová krematoria. Jejich úkolem bylo těžké kádě naložit na vůz a svými silami vůz po neupravené cestě odtlačit na místo vylévání. Nohy se při tlačení podsmekávaly, když dohlížející esesák zařval: „Žide! Tlačit!“ Protože Štěpán Trochta neměl na oblečení davidovu hvězdu, nepočítal s tím, že je to určeno právě jemu. V tom zazněl výstřel a on ucítil bolest v ruce. V zápětí druhý výstřel a další zásah. Tentokráte do nohy. Poznal vážnost situace a padl na zem, kde zůstal nehybně ležet. Několik desítek vteřin visel jeho život doslova na vlásku, ale esesman nejspíše byl přesvědčen, že vězeň nežije a poručil naložit tělo na právě projíždějící dvoukolák s mrtvolami určenými do krematoria. Na něm pak po chvíli omdlel.

Když se probral, ležel na vozíku nedaleko pecí krematoria. A rozhodl se, že se pokusí přežít. Odtrhl kus nohavice některého z umučených vězňů a tím si převázal ránu a odbelhal se do blízké ošetřovny. „Jsem katolický kněz, mám úraz, pomozte mi,“ s těmito slovy přišel na ošetřovnu, kde právě konal službu jeden jihoslovanský lékař. Ten, i když úraz a postřelení byl rozdíl života a smrti, zariskoval a tím Trochtovi zachránil život. Kulku vyoperoval a ránu ošetřil. Na blok 13 se ale vrátit nemohl. Oficiálně „byl zemřen“. Naštěstí ráno došlo k další příznivé náhodě. Lékař se radil se svým přítelem, německým knězem, který ten den konal službu na vrátnici, kde zapisoval nově příchozí vězně. Tomu se podařilo Štěpána Trochtu napsat pod stejným jménem, ale pod jiným číslem mezi nové vězně a zařadil ho do bloku 9. Současně s tímto podvodem zmizelo i označení RU. Ani to však ještě neznamenalo úplnou výhru.

Jen několik týdnů uplynulo a na Štěpána Trochtu sáhla smrt podruhé. Když tlačil při práci vůz, zpozoroval jej esesman, který jej před tím postřelil. Vyzval jej, ať jde s ním. Poručil mu připravit vápno, které se používalo k desinfekci. Jen se sklonil k vápnu, esesák jej úderem lopaty srazil do vápna a šlápl na něj ve snaze jej udusit. Trochta v kritické situaci se pokusil ještě nadechnout. Tímto pohybem, který esesák moc nečekal, jak zvedl hlavu, noha, která jej držela ve vápně sklouzla a esesák spadl do vápna sám. Okamžitě vyskočil a začal nebohého Štěpána Trochtu bít lopatou hlava nehlava a snad by jej i utloukl. V tom se rozezněl alarm ohlašující, že někdo utekl z lágru a esesák musel jít plnit své povinnosti. Náhoda? Osud? Vyšší vůle? Myslet si můžeme co chceme, ale je jisté, že Štěpán Trochta podruhé unikl téměř jisté smrti opět jen o vlásek.

Na ošetřovně se jej tentokrát ujal český lékař – vězeň MUDr. Podlaha, který se všemožně snažil, aby potlučený vězeň mohl na ošetřovně být co nejdéle. Pomohlo to. Dokonce se mu podařilo přibrat z necelých 50 kg až téměř na 75 kg. A „svému“ esesákovi se snažil vyhýbat a měl štěstí. Nakonec byl na podzim roku 1944 převezen do tábora Dachau, kde byl po absolvování povinné čtyřtýdenní karantény, zařazen na blok s ostatními katolickými duchovními. Tam je společně zastihlo i osvobození tábora Američany 25. dubna 1945. Do Prahy, ke svým salesiánským bratřím, se vrátil o necelý měsíc později, 23. května 1945. Věznění však na něm zanechalo stopy. Vrátil se se zánětem srdečního svalu a léčil se ve Františkových Lázních a v Poděbradech.

Biskupem

Mnozí jeho spolubratři se radovali a přáli si, aby se Štěpán Maria Trochta stal novým českým provinciálem, ale papež Pius XII., kterému se neprávem klade za vinu spolupráce s nacisty (nejčastěji je tato pomluva šířena komunisty a jejich příznivci, snad jako „pomsta“ za to, že v roce 1949 stvrdil dekret svatého oficia, který exkomunikoval z katolické církve všechny, kteří do komunistických stran vstoupili, či tyto strany podporovali; je pravdou, že těmto pomluvám však postupem času uvěřili i lidé, kteří se ke komunistickému hnutí stavějí spíše odmítavě), si přál, aby se Trochta stal litoměřickým biskupem. Přání papeže bylo pro Štěpána Trochtu více, než přání jeho spolubratří a tak 16. listopadu 1947 přijal v Praze z rukou papežského nuncia Saveria Rittera biskupské svěcení. Spolusvětiteli byli biskup Mořic Pícha a arcibiskup Josef Beran. 23. listopadu téhož roku přibyl Mons. Štěpán Trochta do své rezidence v Litoměřicích.

Do rezidence. Podívejme se, jak na svůj příjezd do Litoměřic Štěpán Trochta vzpomíná: „Do Litoměřic jsem přišel jako nově jmenovaný biskup 23.listopadu 1947. Budova biskupství, kterou za války používala Hitlerjugend (nezapomínejme, že Litoměřice patřily do Sudet – pozn. J.O.) byla neobyvatelná. Téměř všechny zámky byly vypáčeny, obrazy prostříleny, portrétované osoby měly vystřílené oči – snad sloužily za terč. Nábytek většinou demolován. Mnoho obrazů bylo za okpuace odvezeno někam na venkov. … V některých místnostech biskupské budovy byly na stěnách stopy krve a mnoho stop po střelách. U vchodu byly postaveny latríny. Knihovna měla vypáčený vchod.“ Do tohoto neutěšeného stavu přichází jako nově jmenovaný biskup, do kraje, kam přichází spousta nových dosídlenců, do kraje, o jehož religiozitě se dalo s úspěchem pochybovat. Krom toho se stal po únoru 1948 pro své smířlivější stanovisko ke komunistické vládě dané i jeho diplomatickými schopnostmi mluvčim katolických biskupů pro jejich jednání s vládnoucí mocí.

Z tohoto období se traduje i jeden z výroků, který měl biskup Trochta směřovat k Alexeji Čepičkovi: „Jsme tady skoro dva tisíce let. My víme, co jsme, a vy také víte, co jsme. Ale co jste vy, to nevíme!“ Není účelem tohoto článku rozebírat ona jednání katolické církve s komunistickou mocí. Je však jisté, že požadavky úřadů byly daleko za hranicí, kam byl ochoten ustoupit i velice smířlivý Trochta. Spíše se dá přiklánět k názoru, že cílem vládnoucích struktur nebylo se s církví dohadovat, ale fakticky ji zničit, získat nad ní moc.

Jednání dopadla, jak dopadla, ale biskup Trochta se snažil vyčkávací taktikou získat čas pro přípravu církve na život v podzemí. Již v prosinci 1948 pro tyto potřeby obdržel Mons. Trochta od papeže Pia XII. soubor tzv. mexických fakult, tedy dispense pro biskupy a jejich místní církve, které je pro nastávající období nesvobody zbavovaly některých povinností a umožňovaly případně provádět i některé úkony, které za normálních okolností přináleží pouze papeži a jeho kurii. Šlo o to, aby nebyly ohroženy životy lidí v podzemní církvi. Tak mohlo docházet i k tajnému svěcení kněží či biskupů a to i bez přímého souhlasu papeže.

Když pak státní úřady iniciovaly vznik tzv. Katolické akce (kolaborantské sdružení některých duchovních v čele s Plojharem), byl na tajné biskupské konferenci 15. června 1949 sestaven a odsouhlasen společný pastýřský list, který je znám pod názvem Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky, který měl být čten o slavnosti Těla a Krve Páně o čtyři dny později. V něm byly jednak zmiňovány dosavadní zásahy státní moci proti církvi a především odhalována skutečné záměry komunistické moci. Ačkoliv byl tento pastýřský list ještě před jeho přečtením prozrazen a tím i zakázán a StB se všemožně snažila o znemožnění jeho čtení, podařilo se jej přečíst až ve třetině farností v celém Československu. Sám biskup Trochta jej nejen četl, ale zasloužil se i o jeho šíření ve své diecézi. Státní moc se mstila.

Již v červenci 1949 učinil biskup Trochta celou řadu opatření pro případ svého zatčení, přesně ve smyslu udělených papežských dispensí. Zařídil jmenování svého nástupce, přidělil vybraným kněžím a vikářům zvláštní zmocnění podle těchto fakult. StB sice biskupa Trochtu přímo nezatkla, ale uzavřela jej v jeho rezidenci a snažila se mu bránit ve styku s okolím. Nejméně dva tajní policisté jej hlídali nepřetržitě 24 hodin denně.

I v těchto, pro něj těžkých, časech, si dokázal Mons. Trochta zachovat svůj smysl pro humor. Příkladem budiž i historka tradovaná k roku 1950. Tehdy se stalo, že si věřící vymohli jeho účast na tradiční májové Mši svaté. Samozřejmě, že tajná policie nemohla chybět. Pobožnost začal slovy, že věřící nemusí mít žádný strach, neboť jejich bezpečnost střeží agenti policie. Celé to pak mělo vygradovat při závěrečném požehnání, kdy věřící před žehnáním vyzval, aby poklekli. Když dožehnal, dodal: „A ti, kteří zůstali stát, jsou právě těmi, kteří dbají o vaši bezpečnost. Amen.“

V roce 1951 pak přišla věc, která byla a dosud je Štěpánu Trochtovi vyčítána a kladena za vinu. Biskup Štěpán Trochta podepsal slib věrnosti lidově demokratické republice. Sám Štěpán Trochta však vědomé podepsání tohoto slibu vždy odmítal. Existují indicie, že krom nátlaku byl Štěpán Trochta vystaven i ovlivňování chemickými látkami, jak potvrzují jednak jeho životopisec (Později policie spala i v jeho pokoji. Někdy ráno se probouzel s rukama popíchanýma od injekcí, které mu v noci tajně dávali), jednak jeden z jeho spolubratří P. Oldřich Vinklárek SDB, který popisuje jejich tajné setkání z roku 1951: „Na můj dotaz, zda podepsal slib loajality komunistické vládě, odpověděl, že ví, že byl někam odvážen, ale kam ho dovezli a co dělal, že neví. Z toho vyplývá, že vědomě žádný dokument loajality nepodepsal.“ Byť existují pochybnosti o tom, zda tento podpis učinil vědomě, či pod vlivem opiátů, nemění to nic na faktu, že ani tak se neuchránil před vězněním. I to svědčí spíše ve prospěch toho, že byl skutečně ovlivněn nějakými chemickými preparáty a jeho podpis byl spíše využíván k nátlaku na další biskupy a preláty, kteří tento slib odmítali podepsat.

16.ledna 1953 byl zatčen a příštích 550 dní strávil ve vyšetřovací vazbě. Sám Trochta o této době hovořil jako o době horší, než byl koncentrák. Při zatčení byl biskup Trochta statný muž vážící kolem 80 kg, k soudu pak přivedli fyzickou trosku vážící méně než 50 kg. Podle dobových svědectví jej při procesu nepoznával ani jeho bratr. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen pro vlastizradu a špionáž k 25 letům vězení. Stal se tak jediným českým diecézním biskupem, který byl postaven před soud a odsouzen. Největší část svého trestu strávil v Leopoldově a ve Valdicích.

Biskupem bez rezidence

Dne 10.května 1960 opustil po amnestii prezidenta republiky brány vězení, ale svobodným se nestal. Nebylo mu umožněno vykonávat ani kněžskou službu, o návratu do biskupského úřadu pak nemohla být ani řeč. První dva roky po propuštění pracoval jako dělník a instalatér, ale v roce 1962 prodělal srdeční mrtvici (o zdravotních potížích jsme hovořili již dříve) a žil pod stálým dohledem v církevních sociálních zařízeních. I přes své sledování dokázal tajně vysvětit celou řadu kněží (především svých spolubratří, salesiánů, což StB zcela uniklo) a dál pracovat v podzemní církvi.

Rehabilitace v roce 1968 a návrat do biskupského úřadu

Uvolnění poměrů v roce 1968 znamenalo i novou naději pro biskupa Trochtu. Jejího naplnění se dočkal a 19.července 1968 po své soudní rehabilitaci se vrátil i do svého biskupského úřadu. I přes rehabilitaci byl stále u StB veden jako NO (nepřátelská osoba) a byl pod dohledem. Svědčí o tom i zpráva StB o jeho návštěvě ve Vatikánu v listopadu 1968, která je velice podrobná. Není zřejmé, zda agentem StB byl někdo z jeho doprovodu, či někdo v Římě, ale informace v této zprávě jsou natolik důvěrné, že tímto agentem musel být někdo, kdo se s biskupem Trochtou v Římě setkával pravidelně.

I přes vědomí stálého dohledu ze strany komunistických úřadů pracoval Mons. Trochta na obnovení řádného fungování své diecéze, snažil se o to, aby na důležitých místech byli především kněží, kteří si nezadali s režimem. Do svého okolí najmenoval jen ty, kterým věřil. Tak se jeho nejbližšími spolupracovníky stal Mons. Jaromír Korejs, P. Josef Pekárek SDB (tajně vysvěcen Štěpánem Trochtou na kněze 28.9.1965) a P. Ladislav Vik SDB (též byl tajně vysvěcen na kněze Štěpánem Trochtou 10.12.1960; v letech 1981-1993 byl pak provinciálem českých Salesiánů Dona Bosca).

V dubnu roku 1969 byl papežem Pavlem VI. jmenován kardinálem in pectore (nebylo zveřejněno). K jeho zveřejnění došlo až o čtyři roky později, v roce 1973. Toto zveřejnění normalizační režim nesl těžce a tlak na kardinála trochtu se začal opět stupňovat. Byly zabavovány jeho pastýřské listy, církevní tajemníci kladli všemožné překážky kněžím při pastoraci, celá řada kostelů „péčí“ státu chátrala. To vše, přestálé útrapy z koncentračních táborů i komunistického pronásledování a k tomu i neustálé sledování StB nakonec mělo za následek stálé zhoršování zdravotního stavu. Nemocné srdce stále sláblo a i zrak se stále více kalil.

I proto se stala operace počátkem roku 1974 nezbytnou. Nedopadla dobře, ale ani špatně. Přesto po návratu do rezidence ve středu 27. března 1974 mu byl naléhavě lékaři ukládán klid na lůžku. Tento klid byl narušen v pátek 5.dubna 1974. Ten den se do biskupské rezidence dostavil opilý krajský církevní tajemník Karel Dlabal, který si neomaleně vynucoval audienci u nemocného biskupa. K té nakonec došlo. Trvala šest hodin a opilec, sběř v lidské podobě, nomenklaturní komunistický kádr, církevní tajemník Dlabal na nemocného biskupa tlačil, aby ze svého týmu odstranil všechny spolubratry salesiány. Podle svědectví kardinálova osobního tajemníka, Mons. Korejse na nemocného biskupa řval, častoval jej výrazy „hnusný stařec“ a podobně. Kardinál Casaroli uvedl ve své knize: „Dlabal křičel a vyhrožoval a chtěl přinutit kardinála přijmout jistá opatření vůči některým kněžím, zvláště salesiánským spolubratřím, kteří s ním žili jako přímí spolupracovníci. Podle osobního kardinálova sekretáře křičel na něj nadávky, jako „ty hnusný starče, jestli nepropustíš všechny ty salesiány, tak ti zpřerážím hnáty“ a podobně.“

Teprve po šesti hodinách opilecké tyrády církevního tajemníka se jej podařilo vystrnadit z kardinálovy ložnice, kde Mons. Trochta se snažil držet lékaři předepsaný klid na lůžku, a kardinál nařídil jednomu ze svých sekretářů, P. Pekárkovi, aby opilého Dlabalu odvezl do Ústí nad Labem. Ten, protože tajemníka znal, požádal generálního vikáře ThDr. Holoubka, aby jej na cestě doprovodil, kdyby došlo cestou k nějakému incidentu. Kardinál Trochta v ten den šel spát prakticky ihned po jejich odjezdu.

P. Pekárek i ThDr. Holoubek se později ve svých vzpomínkách shodovali, že to, co se dělo v autě cestou z Litoměřic do Ústí se slušnými slovy popsat nedá.

Na druhý den, sobotu 6.dubna 1974, vzpomíná P. Josef Pekárek: „Příštího dne řeholní sestra dominikánka Aimona marně čekala na ranní probuzení otce kardinála. Otevřela dveře jeho pokoje a zjistila, že nehybně leží na své posteli. Zavolala Mons. Korejse, který ihned pochopil, oč jde, a udělil ochrnulému pacientovi svátost pomazání nemocných. Pak zavolal jeho osobního lékaře MUDr. M. Zbořila a postaral se o převoz do nemocnice. Odpoledne krátce před 15.hodinou kardinál skonal.“

Bezprostřední příčinou smrti kardinála Trochty byla mozková mrtvice, jejíž vznik a průběh lze s téměř stoprocentní jistotou příčinně spojit s předchozí „návštěvou“ opilého církevního tajemníka Karla Dlabala.

I po smrti nesmí mít klid

Po smrti sedmnáctého litoměřického biskupa, Mons. Štěpána kardinála Trochty, se rozhořel poslední boj. Boj o jeho pohřeb. Státní moc nemohla jeho pohřeb zakázat. V té době už to možné nebylo. Kladla tomu však všemožné překážky. Obrovský boj se rozhořel i o parte, které oznamovalo jeho skon. Nakonec byla úřady schválena cenzurovaná verze, ale ani tak nebylo vše bez problémů. Když řeholnice nesly na poštu obálky se smutečním oznámením, zaslechly při podání, jak jedna z úřednic říká druhé: „To je ono, do koše s tím.“ Bylo jasné, že tudy cesta nevede. Nakonec se však úřady podařilo obelstít. Nové verze dopisů (cenzurované i necenzurované) odvezl vrátný biskupství do Prahy, kde se mu s pomocí jeho známého podařilo rozeslat oznáemní hradní poštou.

Na vlastním pohřbu byl vysloven přísný zákaz koncelebrace jakýmkoliv ze zahraničních hostů pohřbu. Hlavním celebrantem pohřbu se stal František Tomášek, tehdy apoštolský administrátor pražské arcidiecéze (mimochodem, byl na biskupa vysvěcen tajně podle fakult dne 14.10.1949 olomouckým arcibiskupem Josefem Matochou). Pohřbu se jako jeden z nejvýznamnějších hostů zúčastnil i krakovský arcibiskup Karol kardinál Wojtyla, který zákaz promluvy porušil a ještě nad jeho rakví nazval v krátkém proslovu zesnulého kardinála Trochtu mučedníkem.

Závěrem

Štěpán kardinál Trochta přežil Terezín i Mauthausen i schody smrti, dokázal dvakrát přežít svou smrt, přežil i obrovské strádání ve vyšetřovací vazbě, přežil věznění v Leopoldově ... jen zločinného opilce jednajícího jménem nestvůrného komunistického režimu, církevního tajemníka Dlabalu, který byl přímo esencí zlovůle církevních tajemníků, tento starý a již nemocný, ale přesto nesmírně statečný muž přežít nedokázal. Slova Karola Wojtyly, který byl účasten na kardinálově pohřbu a i přes zákaz dokázal u jeho hrobu promluvit, slova, že Štěpán kardinál Trochta byl vpravdě mučedníkem jsou nejen jasná a pravdivá, ale musí nutně znít jako obžaloba proti všem, kteří i dnes mají tu neskonalou drzost plivat na památku umučených představitelů katolické církve.

Beatifikační proces Štěpána kardinála Trochty je momentálně ve fázi sběru a vyhodnocování materiálů o jeho životě.

Na úplný závěr ještě jedna z myšlenek Jeho eminence: „Na Pána Boha nebude stačit zamávat křestním listem.“ ( + Štěpán Trochta 1971)

S použitím stránek české salesiánské provincie, osobních vzpomínek kardinála Trochty, vzpomínek jeho současníků, portálu wikipedia.org, časopisu Katolický týdeník, dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů, portálu pastorace.cz a mnoha dalších nespecifikovaných pramenů, s využitím vlastních znalostí a studia doby 1945-1990 v Československu, s použitím fotografií volně dostupných na internetu s poznámkou o jejich volné použitelnosti a s použitím fotografií z osobního archivu pana Jana Bureše sestavil

Jiří Oulický