Kdy zase začnou soudruzi vraždit kněze?

Nadějný soudruh, člen OV KSČM Domažlice a neúnavný to glosátor současného dění, Petr Cvalín, vydal včerejšího dne článek s názvem „Pozor, církve budou žalovat obce a také soukromé osoby“, kde poněkud svébytným způsobem rozebíral probíhající spory ohledně navracení majetku Rytířskému řádu křížovníků s červenou hvězdou.

Ač jsem na tento problém reagoval již v pondělí, díky článku pana Streita, nesoucího se v podobně demagogické a lživé rovině, jako článek soudruha Cvalína, v předchozím pojednání, rozhodl jsem se reagovat ještě jednou, tentokrát však v souhrnu posledních „kauz“ a „průšvihů“ kolem katolické církve.

Petr Cvalín se nám rozhořčuje nad tím, že tento řád restituuje majetky v takovém rozsahu (tak by se totiž skutečně daly věty: „Dvacet členů Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou asi v nejbližší době získá díky restitucím půdu za stamiliony. Pokud by se tento řád rozhodl prodat i nemovitosti, tak by utržil miliardy.“ uchopit a vzhledem k další rétorice v článku je podobné podezření na jejich vyznění velmi oprávněné), když jich je jenom dvacet. Při svém „spravedlivém“ rozhořčení poněkud pozapomněl tento nadějný stranický kádr na jeden fakt – byli to jeho soukmenovci, kteří před dvěma a půl generacemi tento řád (a nejen ten) decimovali a systematicky se pokoušeli zničit. Takřka se jim to i povedlo, neboť z původně 53 řeholníků v roce 1949 se dob, kdy skončil diktát jedné strany, dočkalo pouhých 13 řeholníků. Obnova řeholí pak v dnešní době jde přeci jen hůře, neboť málokterý muž je ochoten svůj život spojit s přísnými řeholními pravidly. Mezi ženami je přeci jen situace o poznání lepší, ale ani zde to „žádný zázrak“ není. Přesto se počty řeholnic zvyšují rychleji, než počty mužských řeholníků.

Jinými slovy, aby se soudruh rozčiloval nad tím, že řeholníků je tak málo, ale chtějí tak velké majetky, mi přijde poněkud pokrytecké a až zavánějící divným černým humorem. Je to podobné, jako by se Himmler zamýšlel nad tím, proč mají být souzeni jeho kumpáni, když těch Židů už je tak málo.

Soudruhu Cvalíne, Vám je do toho, s odpuštěním, houbelec, kolik lidí tvoří příslušnou právnickou osobu, která byla režimem vedeným přímou předchůdkyní strany, jejímž jste členem, okradena. Chápu, že na podobných elaborátech se dají nahnat nějaké ty politické i jiné body, ale zkuste si pro příště zjistit více informací. Například ty, že soudní spory již probíhají. Uvedený paragraf, který podobné vyvolání soudního sporu umožňuje byl do zákona vložen třeba právě proto, že v minulosti prokazatelně došlo k několika nezákoným převodům nemovitostí chráněných blokačním paragrafem na třetí osoby.

Řád se skutečně už soudí. Od roku 2012, tedy ještě před schválením zákona, kdy podal prostřednictvím tehdy ještě Pozemkového fondu ČR žalobu na neplatnost převodu pozemků v Praze-Ďáblicích. Druhý spor, který je, pak trvá dokonce již od první poloviny devadesátých let a soud (pokud vím, tak dokonce Ústavní soud) tento spor prozatímně uzavřel koncem devadesátých let s tím, že si musí obě strany počkat na Zákon o majetkovém narovnání mezi státem a církvemi.

Jednoznačně však v těchto útocích vidím především snahu o vzbuzení závisti, která se pak už velmi snadno přetavuje v nenávist. Zvláště ty zdůrazňované hodnoty v miliardách. Na to malý český človíček slyší a reaguje jak býk na vlnící se červený hadr. Klidně k tomu dodám ještě vyšší čísla – hraje se zde o movité a nemovité majetky v hodnotě kolem 75 miliard korun. Je pak logické, že některý subjekt může zpět obdržet majetky ve stamilionových hodnotách, nebo i hodnotách, které by v případě prodeje mohly představovat i částky nad miliardu korun.

A podobně konali soudruzi i po druhé světové válce. Snažili se vůči církvi vzbuzovat závist, často skrze vymyšlené či překroucené a neúplné informace. Jen namátkou si vzpomínám na „argumentaci“ dělnického prokurátora Eichlera v procesu Babice na adresu Františka Pařila: „farář římskokatolické církve … sloužící bohu pouze za peníze ...“ nebo „přiznání“ téhož Františka Pařila, že pobírá téměř 6000 Kč měsíčně (psal se rok 1951)! Františka Pařila stálo setkání s mocenskými strukturami komunisty nastoleného režimu život! A nebyl sám! A často to právě podobnými cílenými útoky na lidskou závist a předsudky začínalo. Prakticky totožně téměř při všech pogromech cílených na určitou skupinu lidí byla první vlna ve snaze vzbudit k dané skupině lidí odpor pro jejich skutečné, ale především domnělé, zločiny a skrze závist, poukazem na bohatství, které dané skupiny měly skutečně, či jen domněle. Stejným způsobem se prosazoval antisemitismus, stejně jako antiklerikalismus.

Dále se Petr Cvalín zamýšlí nad některými obecnými otázkami, jako jsou, zda a k čemu církev takový majetek potřebuje, předhazuje věty o skromnosti a chudobě a podobně. Krom toho, z portálu Duše a hvězdy, který prezentuje názory části konzervativních katolíků, dělá takřka propagandistický „plátek“.

Soudruhu Cvalíne, opět musím jen konstatovat, že do toho, co církev se svým majetkem bude dělat, Vám prostě nic není, stejně jako Vám není nic do toho, co bude se svým majetkem dělat kterýkoliv jiný nestátní subjekt. Já Vám také neříkám, aby KSČM peníze místo na kampaň věnovala potřebným a chudým, které si tolik berete za svůj štít. Ale jinak vězte, že převážná část bude využita tak, jak využitaa být má. K šíření evangelia, k udržování a opravám památek, k pomoci potřebným, k vlastnímu provozu církve. Nejsem idealista, takže ani já neočekávám, že nedojde k excesům, kdy někdo se bude snažit zneužít prostředků církve ke svému vlastnímu obohacení. To by totiž nesměli Církev tvořit lidé.

Ani otázky, proč vláda Petra Nečase „tolik pospíchala se schválením zákona“ nevidím jako těžce zodpověditelné. Jednak se totiž díky naprosté neochotě mnohých předchozích politických reprezentací země vleklo narovnání mezi státem a církvemi dlouhých 24 let, jednak bylo zřejmé, že vláda Petra Nečase se kolébá na dosti vratkých nohách a bylo jen otázkou času, kdy tato vláda skončí. Vězte, že pokud by vláda podobný zákon neschválila, začaly by se církevní subjekty hromadně obracet na soudy s určovacími žalobami, které by tentokrát, po judikátu Ústavního soudu, že projednávání zákona není překážkou k tomu, aby soudy uvedené žaloby neprojednávaly (tedy v podstatě oprava jiného judikátu z konce devadesátých let, který naopak říkal, že se má vyčkat na zákon), které by tentokrát soudy již začaly projednávat. Ale v takovém případě by se jednotlivé církevní subjekty hlásily o všechny zcizené majetky, tedy i ty, které již nebyly v rukou státu. Osobně jsem přesvědčen, že by většinu těchto sporů žalobci, tedy poškozené církevní subjekty, vyhrály. Pominu-li fakt, že by to zřejmě přineslo jednak zahlcení soudů a prodlužování již tak dlouhých lhůt projednávání netrestních sporů a též i by to byl, dost pravděpodobně, větší zásah do státních financí, než přijatá podoba zákona, musím jednoznačně k tomu dodat, že by to přineslo další vlnu křivd, neboť by majetky musely předat často i soukromé osoby a to i tehdy, když jejich vlastnictví by nebylo z jejich strany doprovázeno porušením blokačního paragrafu. O případných vysouzených odškodněních za majetkové i nemajetkové újmy raději ani nepřemýšlím, neboť mě při této představě jímá hrůza z čísel, kam by se mohla tato odškodnění až vyšplhat.

V článku, který byl Vaší reakcí na jednání Řádu křížovníků s červenou hvězdou, pak neopomíjíte ani osobu, která Vám obzvláště leží v žaludku, osobu pražského arcibiskupa, Dominka kardinála Duky. Nechápu jeho spojitost s kauzou řádu, když pan arcibiskup není příslušníkem tohoto řádu (Dominik kardinál Duka je řeholníkem Dominikánů) a ani, dle Kanonického práva, nemá k Řádu křížovníků žádnou pravomoc. Řád, stejně jako jiné řeholní řády, podléha přímo papežovi, neboť velmistři, generálové a já nevím, jak se ještě všichni vrchní představitelé řádů nazývají, se zodpovídají totiž výhradně papežovi a uvnitř řádů je život řízen opět striktně hierarchisticky směrem ke generálním představeným řádů. Jedinou vyjímkou je činnost řeholníků, pokud spravují jako duchovní nějakou farnost. V této činnosti podléhají místně příslušnému biskupovi. To však s přímým životem řádu nemá nic společného.

A jen pro Vaši informaci, Dominik kardinál Duka, tím, že je řeholníkem, skládal slib osobní chudoby. To, co užívá, je dílem z prostředků řádu Dominikánů, jehož je členem, dílem pak z titulu jeho funkce arcibiskupa. Pokud bych to přirovnal ke světskému členění, lze biskupy považovat za jakési krajské hejtmany. Ti též nežijí v pastouškách a neúřadují v kanceláři zřízené z nějakého panelákového bytu, ale úřadují v reprezentativních prostorech. Biskup, soudruhu Cvalíne, je totiž i osobou reprezentující příslušnou diecézi.

Nesnažte se mi při tom vnucovat chování Svatého otce, kdy například užívání skromného bytu není, aspoň v mých očích, ničím jiným, než jakousi „pózou“, byť je o Františkovi známo, že skromně žil i jako arcibiskup ve své rodné zemi. Je totiž, z pohledu dobrého hospodáře, až mrhání prostředků nové bydlení, byť výrazně skromnější, když má k dispozici rezidenci, která se stejně, i bez jeho přítomnosti, musí udržovat v chodu. Krom toho, značná část kritiků církve se ohánějí údajnými s kutečnými výroky Svatého otce, leč buď vytrženými z kontextu, nebo zjevně nepochopenými. František, jako velmi vzdělaný a zkušený člověk, velmi dobře ví, že činnost církve se nedá dělat za „suché z nosu“, že charitativní projekty stojí peníze, stejně jako údržba a provoz kostelů, stejně, jako celý chod živého organismu zvaného Církev. Pokud hovoří o chudé církvi, hovoří o ní ve smyslu osobní chudoby duchovních a ve smyslu neplýtvání prostředky na zbytečný luxus. Možná Vám život v arcibiskupském paláci jako luxusní přijde, ale to se musíte obrátit na naše předky, kteří tento palác před několika staletími pro pražského arcibiskupa vybudovali.

O pomluvách, že pan arcibiskup někoho označil za lůzu už nemá smysl polemizovat, neboť na nejdnom blogu a v nejedné diskusi již bylo citováno jak prohlášení arcibiskupství, tak přímo slova, která Dominik Duka řekl. Podobně směšně mi pak vyznívá o Vámi uváděný popis rozhovoru v době krátce před volbami, jako o histerické reakci a panické hrůze pana arcibiskupa. Kdo předmětný rozhovor slyšel (a myslím skutečně slyšel, ne četl, co o tom napsal nějaký deformátor informací a reálií), ví, že pan arcibiskup skutečně ke konci emotivně zvýšil hlas, ale o histerii či panické hrůze fakt, ulhaný soudruhu Cvalíne, nemůže být řeč.

Ale proč ten nadpis? Petr Cvalín přeci nikde nevyzývá k nejmenšímu násilí na duchovních. Ano, nevyzývá. Na to je on i celá řada jemu podobných dost opatrná, protože vědí, na rozdíl od administrace blogu, že podobné výzvy jsou trestné. Akorát zde již od 1.listopadu 2013 stále visí „nezávadný příspěvek“, cituji: „Pár páterů postřílet a hned dají pokoj.“

Osobně se tedy nedomnívám, že by v dohledné době k něčemu podobnému mohlo dojít, ale to se ve dvacátých letech v Německu celá řada lidí také nedomnívala. Hlasy volající po vraždění oponentů, nebo určitých skupin lidí, především z politických důvodů se totiž stále množí. Jedním z „populárních“ hlasatelů podobných zhůvěřilostí je člověk, či lidé, kteří se skrývají za facebookovým profilem se jménem Stanislav Vaculík. Návštěva podobného profilu je opravdu „zážitkem“, neboť málokdo vyjde se zdravou kůží – většinou jsou všichni označováni za fašisty, gestapáky a nezřídka je přímo vyzýváno k tomu, že mají dostat trest smrti.

Ano, máme svobodu slova a hlasitým obhájcům absolutní svobody slova jen přeji, aby nemuseli jednou svůj názor přehodnotit, třeba až jim bude nějaký kat navlékat na krk oprátku.

Vraťme se však k tématu článku. Nejen kauza Křížovníků zvedá emoce. Nejnověji se pak ve formě HOAXu objevila zlovolná pomluva na adresu organizace Charita Česká republika, která je zřízená Českou biskupskou konferencí jako nezisková organizace a je součástí ŘKC. Na rozdíl od kauzy Křížovníků, která se zakládá aspoň rámcově na reálném základě sporu ohledně vydávání majetků, jde v tomto případě výhradně o zlovolnou pomluvu.

Možná ve snaze poškodit tuto charitativní organizaci, možná ve snaze poškodit ŘKC jako celek, možná ve snaze dát „důkaz“ o nenažranosti té církve a o tom, jak se údajně nakládá s penězi vybranými ve veřejných sbírkách, a později to třeba využít i jako důkaz, že majetek navracený dle Zákona o majetkovém narovnání mezi státem a církvemi, bude určitě „využit“ stejně – prožrán a propit.

A snad si ani autor tohoto sprostého pamfletu neuvědomuje, že tím, koho poškodí nejvíce, jsou ti nejpotřebnější, kteří jsou často na podobných sbírkách až životně závislí. Díky podobným HOAXům může dojít i k tomu, že lidé již nebudou štědří nejen při Tříkrálové sbírce, ale ani při jiných sbírkách. Filozofie, že já vím nejlépe, jak pomoci a tak něco koupím a někam to odvezu, je filozofie sice okamžitě účinná (třeba při přírodních katastrofách, kdy rozhoduje často i rychlost pomoci), ale rozhodně lze o ní tvrdit, že je nesystémová a nedává pomoc těm opravdu nejpotřebnějším. Uskutečňovat pomoc přes sbírky pořádané organizacemi, které jsou již etablované, mě osobně přijde přeci jen o něco smysluplnější.

Nebudu se zde zabývat ale vyvracením tohoto HOAXu, to už učinilo dostatečně vyjádření Josefa Nerušila z odboru vnějších vztahů Pražského arcibiskupství, které bylo zveřejněno dnes i zde na blogu.

Ano, nedomnívám se, že by současná roustoucí intenzita útoků na církevní subjekty i na Církev jako takovou, mohla v nějaké brzké době přerůst v to, co jsem pojmenoval v názvu tohoto článku. Ale skutečně historicky platí, že nejhorším a největším pogromům proti konkrétním skupinám obyvatel předcházela vždy vzrůstající demagogická masáž a ideologové dvou nejzrůdnějších režimů dobře věděli, že stokrát a tisíckrát opakovaná lež se stává často pravdou. Desítky milionů mrtvých obou těchto ideologií, tedy nacistické a komunistické, jsou němými, ale při tom velmi nahlas křičícími svědky toho, že i zlé slovo, nactiutrhání a zlovolné pomluvy, stejně jako demagogické překrucování faktů a vydávání polopravd a lží za fakta, pokud se tomu lidé včas nepostaví, mohou jednoho dne přinést nové utrpení dalším nevinným lidem. Nechť i rétorika lidí, jako je soudruh Cvalín, či jeho slavnější stranická kolegyně Marta Semelová, je jasným varováním pro všechny, kteří by snad chtěli někdy koketovat s myšlenkou umožnit chopit se moci někomu, kdo takto nehorázně lže, šíří pomluvy, překrucuje fakta či vyvolává závist, nebo, jako v případě Marty Semelové dokonce bagatelizuje zločiny minulého režimu.

Lidé, kteří se snaží své názory infiltrovat mezi veřejnost prostřednictvím zneužití lidksé závisti, nemají dobré úmysly ani s těmi, kteří jsou ochotni jim naslouchat. Přesvědčili se o tom Němci v době vlády nacistů, přesvědčily se o tom národy východní Evropy v době vlády komunistů. Jsme už dost přesvědčení, nebo se chceme opět přesvědčit, že demagogie a závist jdou ruku v ruce s likvidací svobod a až vražděním?