Bože můj, proč jsi mě opustil

Přesně toto jsou slova antifony žalmu zpívaného při liturgii na Květnou neděli. Jsou to slova, která dle svědectví evangelistů, Ježíš zvolal na kříži (Eli, Eli, lema sabachthani? - Mt 27,46) krátce před svou smrtí.

I Ježíš, kterého křesťané vyznávají jako Syna Božího, dokázal podlehnout slabosti a možná i pochybám o dobrotě svého Otce. Stalo se tak na pokraji smrti, v situaci, pro níž současná psychologie tak ráda užívá termín „mezní“. Žalm pak pokračuje: „Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou: 'Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, má-li ho rád, ať ho zachrání'“

Jak často se historie opakuje. Kolik již lidí se jiným lidem vysmívalo pro jejich víru a kolik jich použilo podobná slova: „Kde je ten tvůj Bůh?“ A vůbec neměli nejmenší ponětí, že On, tedy Bůh, s těmi ponižovanými byl. Mnohé z nich pak, když viděl krutost současného světa, vzal k sobě. I to je ona často hledaná milosrdnost Boží. Pokud v Něj věřím, věřím i v nesmrtelnost duše a tedy věřím, že smrtí pozemského těla život nekončí, jen přechází jinam.

Není ostudou člověku podlehnout slabosti. Není ostudou zapochybovat. I Ježíš, který na sebe vzal přirozenost člověka, podlehl slabosti. A ne jen jednou. Již krátce před svým zatčením, v Getsemanských zahradách, prosil Otce: „Pokud můžeš, sejmi ze mne tento kalich, ale ne má, ale Tvá vůle, ať se stane.“ Jeho duch byl připraven, tělo však podléhalo slabosti strachu z útrap, které měly přijít.

Květná neděle nám však nepřipomíná Jeho útrapy, ale naopak, Jeho triumfální vjezd do Jeruzaléma. Lidé mu mávali ratolestmi, kladli na cestu, po níž projížděl, své pláště. Vítali jej jako proroka, jako Mesiáše. Asi stejní lidé pak o pár dní později, v pátek, volali: „Ukřižuj ho!!!“, když Ježíš, zrazen jedním ze svých nejbližších, byl o čtvrteční noci v Getsemanských zahradách zatčen a přiveden před velekněze. A jsme to i my, kteří opět a stále voláme: „Ukřižuj ho!“, byť i za naše nedokonalosti a naše přestoupení Zákona byl Ježíš vydán na potupnou smrt.

Jsme to my, kdo zas a znova vtloukáme další hřeby do ukřižovaného Pána. A jsme to my všichni. Bez vyjímky. Jsme to my, kteří jsme již v době stvoření, dostali od Boha svobodu. Svobodu v konání a rozhodování. A Bůh, skrze svého jednorozeného Syna nám sdělil, že již více nás trestat nebude, že již více do našich životů nebude zasahovat, jak zasáhl při potopě světa, či při zkáze Sodomy a Gomory. I proto jsou otázky: „Jak to mohl Bůh dopustit?“, hloupé a svědčí o nepochopení té nové smlouvy, o níž hovořil na Zelený čtvrtek, večer před svým utrpením Ježíš, když říkal po rozlomení chleba: „Vezměte a jezte z toho všichni. Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“ a po té dával z kalicha svým učedníkům pít vína: „Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku.“

Ale ani Ježíš, Boží syn, tím, že na sebe vzal přirozenost člověka, se nedokázal zcela oprostit od lidské slabosti a strachu, když ve čtvrtek večer prosil Otce, aby z Něj sejmul Jeho úkol. A právě tento okamžik nám dává i velké poučení, že není tak velkou hanbou zakolísat, pokud, stejně jako Ježíš, dokážeme říci: „Ne má, ale Tvá vůle, ať se stane.“

Ježíš se neptal jen Otce: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, když kolem třetí hodiny odpolední na kříži umíral. Jeho otázka je i jiná: „Lide můj, co jsem ti udělal?“ Takto se nás ptá neustále, když jej zas a znova svými skutky na kříž ponížení a utrpení přibíjíme. Můžete namítnout, že jste se jej o to neprosili. Bezpochyby, ani já ne, neboť k Jeho spasitelné smrti a vítězství nad smrtí a Jeho slavné Zmrtvýchvstání proběhlo před dávnými časy. Jen jej přijímám. Mnozí z Vás třeba ne, ale vězte, že i za Vás trpěl pod ranami bičů římských vojáků, že i za Vás prošel bolestnou a ponižující cestu s křížem na rameni a i za Vás byl na kříž přibit a na kříži po několika hodinách utrpení svou pozemskou pouť a svůj úkol, s nímž přišel na svět, dokončil. Abych nebyl nespravedlivý, každý z nás pak ve svém životě se několikrát dostal i do situace Šimona z Cyrény, který byl vojáky donucen pomoci nést Kristovi kříž, když pod ním při své cestě na Golgotu klesal. Každý z nás už se nejspíše někdy stal aktérem situace, kdy ne o své vůli, ale pod vlivem vnějších okolností, byl přinucen pomoci někomu s „jeho křížem“. A stejně, jako Šimon z Cyrény, jehož obrovskou odměnou za tento skutek je fakt, že jeho jméno je na věčné časy zaznamenáno v Písmu, i my dojdeme své odměny i za tu neochotnou pomoc, kterou jsme někomu poskytli.

Pán na kříži zemřel, když zvolal: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“. Byla to asi poslední chvilka Jeho slabosti, slabosti Syna Boha a Syna člověka, slabosti, kterou má každý z nás, protože i slabost je jednou z lidských přirozeností. Zemřel a do hrobu byl uložen. Dnes, na Bílou sobotu, tedy truchlíme. Ale nemáme truchlit nad Pánem, ale sami nad sebou. Nemáme se chovat jako ženy připomínané při osmém zastavení Křížové cesty, které plakaly a litovali Pána, když je míjel Jeho průvod při cestě na popraviště, ale po té, co průvod prošel, na Něj zapomněly a dále se věnovaly svému švitoření a své činnosti. K čemu je lítost nad Pánem, když na Něj zapomeneme hned, jak nás Jeho průvod mine? Truchlit máme sami nad sebou, nad svými hříchy. Těch máme litovat, nikoli utrpení a smrti Pána Ježíše, které pro nás podstoupil, když se plně podvolil vůli Otce. A právě v tom podvolování se vůli Otce spočívá ta největší čistota a největší svatost lidského života.

Jeho vůlí však není naše utrpení, ale naopak, naše štěstí, naše láska k Němu i k sobě navzájem. Bůh nedopouští války a další zla. Ta jsou vždy dílem lidským. Dílem, kdy zneužíváme svobodu, kterou nám Bůh dal, k protivenství se Bohu. A nemusíte být věřící, abyste sami vnímali, že války, vraždění, násilí, loupení, že to vše pochází nikoli od Boha, ale od člověka. Věřící k tomu vnímají, že Bůh je věrný, spravedlivý a milující. A právě věrnost Jeho Nové smlouvě, kterou se svým lidem uzavřel, je i jasnou odpovědí na otázku již jednou zmíněnou: „A proč to tedy dopustí?“. Tou odpovědí je totiž Jeho láska a věrnost, nikoli to, že by si přál, abychom trpěli. Utrpení již za nás na sebe vzal Ježíš. Ten Ježíš, který na Bílou sobotu v hrobě odpočívá, aby před nedělním ránem nad smrtí slavně zvítězil a ze svého hrobu vstal.

Příběh Ježíše, Jeho slavného vjezdu do Jeruzaléma, Jeho strachu a utrpení, Jeho smrti, ale hlavně Jeho slavného vzkříšení, na které se dnes celý den připravujeme, nechť je nám inspirací k odpovědi na otázku vyřčenou již v nadpise: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“. Tou odpovědí je, že nás Bůh neopouští nikdy. Vždy je s námi, ať chceme, či ať se tomu bráníme. Neopustil ani Svého Syna, kterého po nejhrubším ponížení od lidí povýšil nad jiné a usadil ve věčném království po Své pravici.

Když byl Ježíš, Syn Boží, vydán na potupnou smrt kříže, byl vydán za naše hříchy. A je to pro nás jasné a jednoznačné sdělení Boží vůle: Nikdy Bůh neopustí žádného z nás. A i když budeme, stejně jako Ježíš, vydáni napospas krutosti lidí, bude s námi a bude nás posilovat. Žádná krutost lidská totiž nemůže překonat milosrdnost a lásku Boží.

Dáno na Bílou sobotu 19.dubna L.P. 2014

Jiří Oulický