Lidická Madona – symbol utrpení (nejen) lidických matek

„Lidická Madona drží pouze bílé plátno. Její syn není v náručí. Tak, jak se stalo matkám zdejší obce. Byly jim vzaty jejich děti. Jako nevinná oběť byly umučeny, popraveny a nebo měly se ztratit ve světě.“ (z kázání Dominika kardinála Duky při Mši svaté v Lidicích 14.června 2014)

Panna Maria Lidická - keramická plastika v novém oltáři na místě kostela sv. Martina v LidicíchPatrik racety

Zelená svažitá pláň s asfaltovou cestou vedoucí do údolíčka a pak kamsi dál. Ve svahu velký prostý kříž. Ještě před 72 lety a pár dny však něco zcela jiného. Malebná středočeská vesnice, uprostřed ní, na malé vyvýšenině barokní kostel svatého Martina. Tam, kde dnes vidíme kříž stál v té době statek, na němž hospodařila rodina Horáků. Kousek od kostela škola. 104 domů, v nichž žilo svůj běžný život 503 lidí různého povolání, různého politického i náboženského přesvědčení.

Události večera 9.června 1942 a především pak rána následujícího dne jsou dostatečně známy. Nemá smysl se o nich více šířit. Alespoň ne o těch základních údajích. Chci se se čtenáři podělit o pocity z letošní tryzny konané 14.června 2014 a doplnit je i o střípky oněch událostí starých dvaasedmdesát let.

Přicházím k místu, kde ze země asi 20 centimetrů vystupují základy původního kostela svatého Martina, který byl několik staletí přirozenou dominantou Lidic. Tam, kde býval západní portál je dnes jen jeden schůdek. Vystupuji po něm. Kostel zde nestojí, ale přesto cítím, že tu je. Udělám znamení kříže, jako pokaždé, když vstupuji do kostela. Tak zde sloužil důstojný pán Štemberka a zde někde musel i snášet, když esesáci pustošili kostel, znesvěcovali svatostánek i Tělo Páně. Stál jsem uprostřed kostela, kterému chyběly zdi a před sebou jsem viděl obětní stůl teprve nedávno zhotovený. Stál tam, kde měl být. V presbyteriu kostela, kterému sice chybělo zdivo, ale nescházelo mu to nejdůležitější. Lidé. Pravda, byli to úplně jiní lidé, než když zde sloužil svou poslední Mši svatou farář Štemberka, ale při tom to byli lidé stejní. Lidé z masa a kostí, živí. Většina z těch, kteří do tohoto kostela vstupovali však jsou již mrtví. Mnozí z nich úkladně zavraždění. Ale tehdy byli živí. Jistě mezi nimi byly i matky se svými dětmi.

A pak jsem ji spatřil. Lidická Madona. Tentokrát jako kamenný reliéf v čele nového oltáře, který představuje jen prostý kamenný obětní stůl. Madona, která však v rukou nedrží své dítě, ale jen čisté, bílé plátno, jako symbol nevinnosti a čistoty. Reliéf přímo křičí onu hrůznou symboliku: Cizí lidská zvůle vzala matce její dítě a nechala ji jen prázdné ruce!

Nemohl jsem nevzpomenout na dění v tělocvičně kladenského gymnázia, kam byly za úsvitu 10.června 1942 převezeny lidické ženy a děti, kdy nacisté často i za použití hrubého násilí matkám brali děti doslova z náručí a ony zůstávaly, jak Madona z reliéfu, jen se zoufale prázdnýma rukama. A nedalo se nepomyslet i na to, že tato lidská zvůle se nestala jen jednou a to před desítkami let, ale podobně kruté příběhy se dějí i dnes. I dnes cizí zvůle bere matkám jejich děti, unáší je, vraždí, nebo je „převychovává“ ve jménu nějaké zrůdné ideologie a touhy někoho, kdo si myslí, že ví lépe než přirozený a staletími prověřený přirozený řád věcí, co se sluší a patří, nebo i jen motivován podobně jako zločinci před dvaasedmdesáti lety prachsprostou touhou po pomstě, zastrašení, snahou ukázat, co vše si mohou dovolit proti jiným.

Výborně to vystihl i v části své homilie Dominik kradinál Duka při Mši Svaté konané při příležitosti požehnání nového oltáře v lidickém kostele sv. Martina dne 14.6.2014: „Ano, my někdy si klademe otázku: Bože, kde jsi? Bože, proč si toto mohl dopustit? Ale my se musíme ptát: Člověče, kde jsi? Co tě vedlo k tomu, že takto jednáš? Kdo ti dal právo pohrdat tvým bližním? Kdo ti dal právo sáhnout na život druhých?“ (celé kázání, které trvalo necelých 5 minut, lze poslechnout zde)

Po Mši jsem se vydal pietním parkem od kostela zase zpět kolem odkrytých základů Horákova statku. Ty odkryté základy jsou právě možná tím sklepením, v němž čekalo od večera až do brzkého rána, kdy začalo vraždění lidických mužů a chlapců, na svou smrt 173 nevinných lidí. Mezi nimi i farář Štemberka. Ano, zde se ti muži nejspíše společně modlili. Zde mnohým z nich poskytl Josef Štemberka duchovní útěchu i posilu. A dost možná právě proto šli lidičtí muži na místo, kde měli být zastřeleni, hrdě s hlavou vztyčenou. Tísnivý pocit, který jsem měl, nebyl dán ani tak zdí, která byla právě tou zdí, u níž kulky zákeřných vrahů ukončily životy těchto mučedníků, ale spíše tím, jak čekali, uzavření ve sklepení, na svůj neodvratný konec. Nedokáži si představit statečnost těchto mužů, z nichž jistojistě mnozí měli strach, strach stupňovaný tím, jak nacisté je postupně po skupinkách vyváděli, aby zbylí muži po chvíli slyšeli salvu výstřelů, která nemohla znamenat nic jiného, než že za chvíli si přijdou pro další. Nelze si snad ani představit hrůzu vědomí neodvratitelnosti konce své pozemské pouti, když každá další přiváděná skupinka musela vidět bezvládná, zastřelená těla svých sousedů. Asi málokdy byla společná modlitba tolika lidí vroucnější a upřímnější, než oné strašné noci ve sklepeních Horákova statku.

Pomalu jsem opouštěl místo té strašné a nesmyslné hromadné vraždy, abych došel ještě k poslednímu velkému symbolu utrpení, k sousoší lidických dětí. Konce války a návratu domů se jich dočkalo pouhých 17. Zbylých 88 dětí bylo zavražděno, z nichž 81 již pravděpodobně 2.července 1942, ihned po příjezdu do vyhlazovacího tábora Chełmno výfukovými plyny ve speciálním vyhlazovacím automobilu.

V malé expozici v lidickém památníku jsem se zastavil u vitrín s některými artefakty. Protože jsem se již dříve zajímal o osud lidického faráře R.D. Josefa Štemberky, zastavil jsem se u vitríny věnované právě artefaktům souvisejících s kostelem, ale nemohl jsem neminout vitrínu s připomínkou dětských obětí strašlivého lidického zločinu. Asi nejemotivněji na mne zapůsobily dva zachované školní sešity, z nichž jeden, početník, byl otevřen na poslední popsané stránce. Ta byla nadepsána 9.6.1942 …. ten den děti probíraly jednotky objemu. Celkem pečlivě zapsané poznámky. Možná se z nich ještě ten den učil (sešit patřil jednomu z lidických chlapců), možná se na to už doma ani nepodíval a běžel ven za svými běžnými klukovskými starostmi. A třeba ještě další den měly děti dál učivo o jednotkách objemu prohlubovat. K tomu již nedošlo. Druhý den, místo opakování, zkoušení, nebo prohloubení učiva přišlo něco, co děti potkávat nemá. Cizí zvůle jej odtrhla od maminky a …. Jen němý, ale hlasitě křičící svědek v podobě školního sešitu říká, že přirozený běh lidských životů byl náhle násilně, nesmyslně a brutálně přerván.

A jako jsou vystavené artefakty svědectvím o nesmyslnosti podobných zlovůlí, tak i Lidická Madona která v rukách drží jen bílé plátno, místo dítěte, je němou, ale důraznou, symbolickou žalobou nás lidí, že nedokážeme podobným zločinům zabránit, protože těmi nejpostiženějšími při každé válečné vřavě jsou vždy ti nejnevinější.

Panno Maria Lidická, Panno Bolestná, oroduj za nás!

Autorem výtvarného návrhu oltáře a obrazu Lidická Madona je český ilustrátor a grafik, autor heraldických námětů, kreseb světců, zbraní a map, Zdirad J.K. Čech

Fotografie pro tento blog laskavě poskytl jejich autor, pan Patrik Racety