Dítě není zboží!

V poslední době rozvířilo celospolečenskou debatu několik událostí majících velmi podobného jmenovatele. Osvojení dítěte či dítě odnošené náhradní matkou. Ať už to byl případ australského páru a odmítnutí postiženého chlapečka, ať už to byl nešťastný výrok poslance Bendy, či ať to bylo vyjádření ombudsmanky Anny Šabatové k osvojení a adopcím dětí stejnopohlavními páry. V následujícím zamyšlení se pokusím tyto události okomentovat ze svého, jistě subjektivního, pohledu. Berte, prosím, tedy toto zamyšlení jako můj příspěvek k celospolečenské debatě.

V podstatě všechny uvedené případy mají přeci jen jedno společné – nějak se z nich vytratilo dítě jako člověk a stalo se jen jakýmsi předmětem, který můžeme i nemusíme chtít. Ale pojďme se na jednotlivé kauzy podívat postupně.

Odmítnout či neodmítnout dítě?

Lze říci, že značná část lidí odsoudila jednání manželského páru z Austrálie, který si nechal thajskou ženou odnosit děti, dvojčátka, ale pro zjevné postižení jednoho z nich, odmítl právě toto postižené dítě.

V tomto příběhu se prolínají hned dvě roviny otázek: „Je v pořádku, aby si pár, který nemůže mít dítě, nechal toto dítě odnosit jinou ženou?“ a „Lze pak odmítnout takové dítě z důvodu jeho postižení?“

Na první otázku je odpověď složitější. Kolegyně Dianová se nad tímto tematem též zamýšlela a v jiné diskusi mě požádala, zda bych se k tomu vyjádřil. Činím tak až nyní a to formou tohoto článku. Byť vnímám jistou kontroverzi podobného kroku, neodmítám jej. Existuje celá řada párů, které nemohou zplodit potomka „přirozenou“ cestou, koitem. Lékařská věda postoupila již do takové úrovně, že jsou lékaři schopni při procesu tzv. asistované reprodukce podobným párům pomoci. Vajíčko je uměle oplodněno mimo tělo matky a po té je vpraveno zpět do dělohy a vše je, byť za dozoru lékařů, ponecháno na přírodě.

Ovšem, jsou i případy, kdy zdravotní důvody nedovolují matce odnosit ani takto oplodněné vajíčko. Jak pomoci těmto párům, které touží po biologickém potomkovi, tedy po dítěti, které ponese jejich geny? Pokud to již medicína dokáže, je v pořádku, aby dítě odnosila náhradní matka?

V názvu článku mám, že dítě není zboží. Skoro se i nabízí tedy odpověď, že v takovémto případě už to dítě lze považovat za zboží a pak tedy tuto formu zplození potomka odmítnout. Jenže on se nabízí i pohled opačný. Jako zboží by bylo možno vnímat dělohu té náhradní matky. Že si ji ti, kdo chtějí potomka i tímto hraničním způsobem přivést na svět, za úplatu náhradní matce, prostě pronajmou. Omlouvám se čtenářům za takto až příkrou formulaci, ale jasnější a srozumitelnější přirovnání mě nenapadlo. A tady musím už s Ivanou Dianovou nesouhlasit. Pokud ona náhradní matka, dospělá a plnoprávná žena, dá souhlas s tímto postupem, nelze jej vnímat tak odmítavě, jak to vnímala Ivana Dianová.

Vnímám ony argumenty o propojení plodu s tělem matky v průběhu těhotenství a o tíži, kterou přinese následné odloučení donošeného dítěte od ženy, která jej devět měsíců cítila uvnitř svého těla se pohybovat, mohla mít i ony známé těhotenské nevolnosti, jistě i nějaké bolesti, potíže, omezení. Ano, vnímám tyto argumenty jako relevantní a silné, ale opětovně zdůrazňuji, že šlo o svobodné rozhodnutí té náhradní matky. Leckdo může namítnout, že ona žena tak učinila na základě své zoufalé finanční situace. Ano, učinila tak. Nevěřím však, že podobná služba byla jediným východiskem z nějaké životní krize. Byla však asi pro danou ženu nejjednodušší.

Z etického hlediska je pak skutečně velmi důležité, aby se náhradními matkami nestávaly jen ženy v krizových situacích, ale spíše ty ženy, které mohou své poskytnutí dělohy pro „cizí“ plod vnímat více jako pomoc druhým. Rozhodně bych pak odmítal, pokud by nějaká žena byla k podobnému kroku nucena nátlakem či násilím. Současně ale nemám problém s tím, aby biologičtí rodiče náhradní matce za odnošení dítěte zaplatili.

Článek je příliš krátký útvar, aby se člověk mohl zodpovědně zamýšlet nad všemi aspekty podobných postupů a nad všemi variantami, které mohou v takovém případě nastat. Přesto mohu za sebe říci, že za splnění podmínky svobodného rozhodnutí náhradní matky k tomuto kroku nemám s možností odnošení dítěte náhradní matkou problém.

S čím ovšem problém mám, to je odmítnutí dítěte z důvodu jeho postižení, či dokonce nucení ženy k ukončení těhotenství ze strany biologických rodičů. To vnímám jako nepřijatelné. Umělé přerušení těhotenství z toho titulu, že jej vnímám jako vraždu, odmítnutí dítěte pro jeho postižení pak z titulu, že v ten moment již není zbožím děloha náhradní matky, ale zbožím se stává ono dítě. Dítě, které ale nikde nevyjádřilo svůj svobodný souhlas s tím, že bude chápáno jako nějaká komodita, jako zboží. A k odsouzení podobného chování mě pak vede ještě jeden argument. Pokud by dítě odnosila biologická matka, tak to postižené dítě též odmítne? Ano, některá určitě odmítne (nevím, zda ji pak vůbec přísluší označení matka), a předá jej do ústavu. Leč značná část žen to činí zase jen ze strachu a z ekonomických důvodů. Pár, který má peníze na zaplacení služby náhradní matky, jistě není párem, který by měl finanční problémy. Jen prostě chce pouze zdravé dítě. A dítě pak degraduje jen na úroveň jakéhosi zboží, které může pro jeho „nekvalitnost“ odmítnout.

A je dítě s postižením opravdu tak „nekvalitní“? Myslím, že tady by se nejspíše měly vyjádřit ty nejpovolanější, totiž matky, které mají doma dítě s nějakým postižením. A věřím tomu, že své dítě budou hájit jako to nejlepší na světě. A já jim to věřím a dodávám, že mají pravdu! Tyto matky asi nejlépe vědí, že dítě není věc, ale živý člověk.

A jsou v dětských domovech děti nepoužitelné?

Prohlášení poslance Bendy bylo hloupé a velice nešťastné. Byť rozumím tomu, co chtěl říci, lze jej považovat za neuvěřitelně pitomé. A to hned ze dvou aspektů.

Předně se na poslance Bendu téměř okamžitě vrhla celá smečka lidí, kteří jej nesnáší, pro něž je jen příživníkem, který v životě nepracoval (a tady s nimi velmi hrubě nesouhlasím, protože si mohu o práci poslance myslet cokoliv, ale stále to je práce; podobně se totiž mohou vyjadřovat ke každému, kdo pracuje pouze duševně a nikdy se neživil manuální prací), ale též nahrál na smeč lobby, která se snaží prosazovat změny v zákonech, které by směřovaly k právní úpravě umožňující osvojení a adopci registrovaným partnerům (o tom však později).

Druhým aspektem je pak vyznění, v němž vychází pan Benda velmi nelichotivě. Tím vyzněním je opět to, co je vlastně předmětem článku. Prostě, dítě není zboží!

Myslím, že rozumím a chápu, co chtěl pan poslanec Benda říci. Chtěl hovořit o tom, že v dětských domovech je málo dětí, které jsou k osvojení či adopci vhodné, právně způsobilé a především by byl o ně zájem ze strany potencionálních pěstounů, či adoptivních rodičů.

Rozumím těm, kteří by si rádi vzali k sobě dítě z dětského domova, že chtějí dítě zdravé, spíše malé a, pokud možno, z neromského etnika. Vedou je k tomu čistě praktické důvody. Ono už samo přijetí cizího dítěte do rodiny je určitým zásahem do běhu rodinného života a je to zásahem výrazně jiným, než narození vlastního potomka, kde rodiče spolu prožívají jak akt stvoření, tak těhotenství matky i narození děťátka a jeho postupný vývoj. Snad nejpodobnější tomuto prožívání by mohlo být osvojení dítěte z kojeneckého ústavu, ale pokud si někdo domů vezme dítě, které už je starší, které už chodí, mluví, pak jde skutečně o obrovskou a okamžitou změnu celého chodu rodiny diametrálně odlišnou od narození vlastního potomka. Již to samo o sobě představuje u lidí, kteří si osvojí dítě z jakéhokoliv ústavu velkou oběť. A vnímám a chápu, že jen skutečně velice málo lidí je ochotno tuto oběť dovést ještě dál – vzít si domů dítě, které je nějakým způsobem hendikepované. Ať už pro nějaké tělesné či duševní postižení, nebo pro svou příslušnost k některému etniku, nebo třeba i pro vyšší věk. I to, že dítě je již starší, vnímám do jisté míry jako hendikep pro možnost osvojení či adpoce. Takové dítě totiž už bude mít povědomí o tom, že se v dané rodině nenarodilo, že je osvojené či adoptované, a pokud někdy dojde ke konfliktím situacím mezi rodiči a dítětem, k čemuž poměrně běžně dochází v období puberty, může se i tento fakt stát rozbuškou ve vzájemných vztazích. Věta: „No, však jste mě taky adoptovali, tak mě nemáte tak rádi.“ už bezesporu v nejedné rodině zazněla.

V tomto směru chápu pana Bendu, co chtěl říci, že dětí, o něž by byl opravdu velký zájem, v dětských domovech a jiných výchovných ústavech, tolika není. I tak ale souhlasím v jednom s jeho kritiky, že toto prohlášení prostě bylo hloupé až pitomé a mohlo vyvolávat dojem, že snad pan Benda chápe dítě jako nějaké zboží.

A přestože jsem výše nadnesl důvody, proč si lidé vybírají to či ono dítě, tedy i jen ten fakt, že si dítě vůbec vybírají, nevnímám tento výběr pěstounů tak, že by dítě chápali jako zboží. Jak jsem již napsal, již jen příchod úplně cizího malého človíčka do rodiny je pro tu rodinu obrovská změna i zátěž na chod rodiny, než se vše ustálí a zaběhne se nový chod domácnosti, a ze strany pěstounů jde vždy o jistou oběť. A je jen na jejich zvážení, jak vysokou oběť jsou schopni a ochotni poskytnout. Zda jen tu, že přibude nový člen domácnosti, nebo oběť ještě větší, že si osvojí dítě, které je nějakým způsobem pro adopci znevýhodněné, dítě, jemuž bude třeba věnovat mnohem více péče, aby jeho příchod rodina vůbec ustála.

Existuje právo adoptovat dítě?

V této části se nebudu zabývat přímo výrokem Anny Šabatové o právu adoptovat dítě stejnopohlavními páry, byť jsem tímto výrokem inspirován, ale budu se snažit o zamyšlení více obecné. Otázku adopcí dětí stejnopohlavními páry možná rozeberu v některém z příštích blogů (ale neberte to jako závazný slib, píši, že možná). Již jen proto, že tato otázka je tak složitá a vzbuzuje takové kontroverze, že nesnese stručnost a v podstatě by to znepřehlednilo a znehodnotilo tento blog.

Pokud si však budu chtít odpovědět na otázku ze začátku této části, asi rvnou odpovím, že takové právo prostě neexistuje. A než se pustíte do těžkého nesouhlasu, prosím, zkuste pochopit, že tentokrát slovo právo nevnímám v jeho významu zákona, parlamentem posvěcené normy, ale v jeho významu nějakého přirozeného nároku.

A tady tvrdím, že takové právo neexistuje. Pokud bychom si totiž toto právo, jako nárok, připustili, pak okamžitě degradujeme dítě na zboží, na komoditu, na níž si činíme právo a opouštíme jeho lidství, jeho člověčí podstatu. Můžeme se bavit maximálně o možnosti adoptovat dítě, pokud to zákon umožní. Můžeme se ale třeba bavit o jisté morální povinnosti starat se o děti, které rodiče opustili, ať už tím, že se o ně nechtějí či nemohou starat, nebo je opustili svým úmrtím. A to postarání může být i tím, že dětem umožníme vyrůstat v náhradní rodině. Pak ale nemluvme o právu nás, dospělých, adoptovat dítě, ale hovořmě výhradně o právu toho dítěte vyrůstat v rodinném prostředí.

A protože nesouhlasím s tím, že by kdokoli měl právo adoptovat dítě, má jen možnost, pokud mu to zákon umožňuje, nesouhlasím s vyjádřením paní ombudsmanky o právu registrovaných partnerů na adopci dítěte. Ale tento nesouhlas je skutečně nesouhlasem především obecným. I proto v diskusi na reakce, které budou zastávat názor pro i proti adopcím dětí stejnopohlavními páry, prostě reagovat nebudu a i Vás, laskavé čtenáře, prosím o nerozmělňování diskuse právě debatou na toto téma. Článek o adopci dětí stejnopohlavními páry není a já se pokusím splnit to, co jsem napsal výše, že se tomuto tematu budu možná věnovat v některém z příštích blogů.