Jak dlouho ještě bude komunistická demagogie nepostižitelná?

„Co se Srebrenice týče, dnes už je dávno prokázáno, že jde o lež západních médií a naší Madly, co si potřebovala vydělat pár ušmudlaných dolárků v Kosovu. Srbové jednak přistavili autobusy pro ženy a děti, které jednoduše nepostříleli - to na rozdíl od Oričových vrahů - jednak nepopravili 8 tisíc muslimů (kde jsou jejich mrtvoly? Nikdy se nenašli, za to jména mnohých zastřelených se objevila v jakýchsi volebních seznamech v BaH). Ale i kdyby je postříleli, pak by to udělali právem za zločiny, které napáchali v okolních srbských vesnicích. Kolik přitom zabili, mnohdy velice trýznivým způsobem, srbských sedláků a jejich žen a dětí, nám mainstream nesdělil. Nebylo jich náhodou mnohem víc, než 8 tisíc?“

Ne, nezbláznil jsem se a nejsem autorem tohoto výroku. Autorem tohoto výroku je bloger a diskutér Jaromír Petřík z Boskovic. V tomto výroku pan Petřík jednoznačně popírá genocidu bosenských civilistů v Srebrenici. Válka v Jugoslávii byla krutá a i její objektivní zhodnocení je neobyčejně složité. Zločinů se dopouštěly obě strany konfliktu a také někteří zločinci z obou stran tohoto konfliktu stanuli před Mezinárodním trestním tribunálem pro válku v bývalé Jugoslávii. Tento trestní tribunál pachatele Srebrenického masakru jednoznačně určil a odsoudil k dlouholetým žalářům. A byl to právě tento soud, který označil události v Srebrenici jako genocidu. Od skončení druhé světové války je to jediná událost na evropském kontinentu, která má takovéto označení.

Pokud půjdu po jednotlivostech daného výroku, mohu rozporovat snad každou větu. Ale v kontextu celého sdělení bych k tomu podotkl:

1. bylo nalezeno a exhumováno na 8 tisíc těl, z nichž bylo dosud na základě analýz DNA identifikováno asi tři tisíce obětí.
2. Zprávy o Srebrenickém masakru nepopírají ani bosenští Srbové, pouze odmítají jako celek přímou zodpovědnost za tento masakr. Mimochodem, v tom s nimi souhlasím.
3. Důrazně se ohrazuji proti větě: „Ale i kdyby je postříleli, pak by to udělali právem za zločiny, které napáchali v okolních srbských vesnicích.“, kterou pan Petřík jednak přiznává určitý princip kolektivní viny a druhak zcela ignoruje i některé výstupy Mezinárodního trestního tribunálu z Norimberka po 2. světové válce, kde kupříkladu zazněla i myšlenka, že pokud nacisté popravovali lidi bez řádného soudu, jde o zločin. A pachatelé zmiňovaného masakru žádný soud se zajatci neprováděli. Prostě stříleli všechny tzv. „vojensky způsobilé“ muže. Dá se říci, že stříleli všechny muže od patnácti let výše. Skoro by to sneslo i srovnání s masakrem, který je v naší zemi dostatečně znám – s masakrem v Lidicích. S jednou jedinou vyjímkou. Nacisté, na rozdíl od těchto zločinců, ženy a děti nenechali odejít, ale naplánovali i jejich likvidaci. Srbové opravdu ženám a dětem umožnili evakuaci. Je však též pravdou, a to pan Petřík, dost možná úmyslně, opomíjí, že i tyto konvoje s evakuovanými ženami a dětmi byly ze srbských pozic často ostřelovány. Velitelé podílející se na tomto zločinu pak ostřelování zdůvodňovali, že šlo o legitimní vojenské cíle, když byla evakuace prováděna ve vojenských nákladních autech. Oněch autobusů bylo minimum. Většina zachráněných byla evakuována na korbách nákladních aut.

Minimálně tyto tři body ve mně evokují myšlenku, že pan Jaromír Petřík tímto svým výrokem spáchal trestný čin dle §405 zákona č. 40/2009 Sb., Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia.

Přiznávám zcela otevřeně, že jsem oslovil několik osob, které se profesionálně věnují trestnímu právu, ať už z řad právníků, tak z řad policistů s dotazem, zda případné trestní oznámení má šanci uspět, tedy zda autor tohoto výroku bude čelit trestnímu řízení. Nemotivuje mne k tomu ani touha po kriminalizaci pana Petříka, ani jiné podobně nízké pohnutky, ale rád bych, aby i naše soudy a naše orgány činné v trestním řízení jednou pro vždy stanovily, co ještě je přípustné a co již není, když někteří lidé prostě hranici sami neznají.

Vedlo mne k tomu i určité „ticho po pěšině“ ohledně trestního oznámení na paní poslankyni Martu Semelovou za její výroky o Miladě Horákové a zaslouženosti jejího trestu. Vede mne k tomu i znovuzvedání hlav obhájců komunistických zločinů a minulého režimu a v neposlední řadě i hrůzné zjištění, že nesmíte pejorativně říci o aktivních účastnících potlačování protikomunistických demonstrací, že jsou to zločinci, když mlátili lidi. Zjištění, že se takto vyjadřuje i jeden výbor našeho zákonodárného sboru, tedy té instituce, která by měla nejvíce dbát o naplňování a dodržování zákonů, včetně těch o Protiprávnosti komunistického režimu.

Nehodlám orgány činné v trestním řízení zatěžovat věcmi, které nemají šanci na úspěch, ale pokud dostanu od oslovených lidí zpětnou vazbu, že podobné prohlášení je opravdu naplněním skutkové podstaty t.č. Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia, je dost dobře možné, že takové podání proti panu Petříkovi opravdu učiním.

Existuje zde svoboda slova, existují zde i další občanské svobody, ale existují zde i lidé, k nimž já osobně řadím i jmenovaného člověka, kteří těchto svobod zneužívají k šíření zločinných komunistických myšlenek, myšlenek o zotročování lidí, o znásilňování jejich ducha a potlačování svobod. A těmto snahám se lidé, kteří nechtějí opět žít v otroctví strachu, musí postavit nekompromisně a tvrdě. A přestože akutně hrozí omezování svobod více z hlav některých neomarxistických představitelů Evropské unie, nelze před nebezpečím znovuoživení idelogů komunismu a jejich snahám o indoktrinaci společnosti jejich demagogií přivírat oči. Bojovat je třeba proti každému zlu, byť dnes může vypadat jako zlo menší a téměř neškodné. Uvědomme si, že komunistická ideologie je jako hydra, tisícihlavá saň, která má neuvěřitelnou schopnost regenerace. A při uvědomění si, že mým patronem je svatý Jiří, dle legend římský voják, který bývá vyobrazován často, jak zabíjí draka, tak já, ač mám do svatosti hodně daleko, nemohu jeho příkladu a jeho vzkazu neposlechnout.