Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Temný středověk roku 1950

21. 02. 2015 19:33:35
Tak jak často čtu invektivy, že církev nás určitě chce vrátit do středověku, stejně často si uvědomuji, že ten „nejtemnější středověk“ v našich dějinách tu byl před relativně nedávnou dobou – před 65 lety. Tehdy totiž běsnění režimu proti Církvi dosahovalo svého vrcholu. Další dozvuky tohoto běsnění následovaly ještě v několika následujících letech, kdy byli odsouzeni a popraveni tři kněží Římskokatolické církve (Jan Bula, Václav Drbola a František Pařil), kdy probíhalo ještě několik procesů s představiteli a činovníky Církve (mj. i proces s biskupem litoměřickým Štěpánem Trochtou). Nejtvrdší údery ale přišly právě v roce 1950.

Jistou přípravou na tyto údery však byly již nezákonné internace českých a slovenských biskupů počínající již v roce 1948. Tehdy bylo naprosté většině českých a slovenských biskupů znemožněno vykonávat svůj úřad. Bez jakéhokoliv soudu či obvinění byli drženi v izolaci ve svých rezidencích, z nichž byli po čase odváženi na utajená místa, kde byli opět drženi z dosahu věřících pod přísným dohledem ozbrojených příslušníků StB.

Předehrou k temným událostem roku 1950 pak byla dosud nevysvětlená událost z třetí adventní neděle roku 1949 v Čihošti, kde se z dosud neznámých důvodů během kázání několikrát pohnul asi půl metru vysoký kříž umístěný nad svatostánkem hlavního oltáře kostela. Kříž, podle dochovaných dobových fotografií zůstal po této události mírně vychýlen a částečně zkroucen. Do dnešních dnů však nikdo neví, kde originál tohoto kříže je, protože krátce po nezákoném zadržení číhošťského faráře Josefa Toufara jej StB odvezla jako předmět doličný. Přestože se po převratu v roce 1989 pokoušela celá řada lidí nalézt nějakou stopu vedoucí k odhalení, co se s tímto oltářním křížem stalo, dosud se jej nepodařilo nalézt a ani se k vysvětlení jeho osudu nějak přiblížit.

Zkusmě si chronologicky nyní připomenout události z roku 1950. A ještě i některé zajímavé souvislosti, které snad ani tehdejšímu režimu příliš nedocházely, ale pro nás, kteří si tyto zločiny připomínáme, mohou mít i hlubší význam.

28.ledna 1950 byl ze své fary v Čihošti unesen Josef Toufar, čímž mu začíná jeho strastiplná a bolestná čtyřtýdení cesta mučedníka za Spasitelem. 28.leden 1950 byla sobota.

V pondělí 30.ledna 1950 pak byl zatčen blízký Toufarův přítel, opat nedalekého kláštera v Želivě, Bohumil Vít Tajovský. StB dle dochovaných písemných materiálů chystala propojení tzv. číhošťského zázraku právě s opatem želivského kláštera, který se v chystaném procesu, kde měl Josef Toufar být hlavní postavou, měl stát hlavním důkazem zrádného konání katolické církve proti režimu a to dokonce za přispění samotného tajemníka papežské nunciatury (velvyslanectví) v Československu. Tento konstrukt pak měl být využit jako důvod k vypovězení tajemníka de Livy. Současně s Bohumilem Tajovským byl zatčen i čihošťský kostelník František Pártl a právě v tento den byl z kostela v Čihošti odvezen dodnes nenalezený oltářní kříž. Zatýkání další osob z Čihoště a jejího nejbližšího okolí následovalo v několika dalších dnech.

Teprve ve středu 1.února 1950 (tedy až 96 hodin po únosu) je Josef Toufar poprvé vyslýchán do protokolu, který má celkem 11 strojopisných stran a výslech je ukončen, dle datace na jeho konci až ve čtvrtek 2.února 1950. Lze se tedy úspěšně domnívat, že výslech byl započat až ve večrních hodinách a byl veden přes noc. Před tím ale již Josef Toufar podstupuje první eStéBácký pokus o jeho zlomení – psychický nátlak, odpírání spánku, nedostatečnou a úmyslně přesolenou stravu bez dalšího dodávání tekutin. Všechny tyto metody jsou spolehlivě zdokumentovány již při výsleších zúčastněných aktérů v roce 1968, kdy poprvé došlo k pokusu o pojmenování a potrestání zločinu spáchaném na Josefu Toufarovi.

V protokolu z 1. - 2.února 1950 Josef Toufar popisuje celou situaci s pohybem křížku, jak se o něm dozvěděl, co následovalo po rozšíření zprávy o této události, jak se dveře v Čihošti netrhly. Žádné přiznání, žádný náznak vědomí, že by za pohybem křížku stál právě on – Josef Toufar.

V pátek 3.února je sepsán první dodatek k výslechovému protokolu Josefa Toufara, kde Josef Toufar zdůrazňuje, že sám pohyb křížku neviděl a byl na něj upozorněn teprve v následujících dnech. Týž den je v hradeckém semináři zatčen i bohoslovec Jan Zmrhal z farnosti spravované Josefem Toufarem, kterého Josef Toufar na studiích podporoval i materiálně.

Kola mašinérie se točí dál. Josef Toufar podstupuje ve Valdicích již nejen psychické, ale i fyzické mučení. Bývá často ztlučen, někdy i přímo na cele, je mu odpírán spánek, je nucen i pít vlastní moč. Nelidské zrůdy ve službách stejně nelidského režimu se jej snaží zlomit. Probíhají i další zatýkání. StB zatím ale většinou „střílí“ mezi laiky. Snad jedinou vyjímkou, krom opata Tajovského, je zatčení ledečského děkana Václava Slavíčka v úterý 14.února 1950.

Ve čtvrtek 9.února 1950 je Josef Toufar opět vyslýchán (protokol je nazván dodatkem č.4) a v něm se snaží StB připojit do konstruktu i již zmiňovaného tajemníka papežské nunciatury v Praze.

Další prokazatelně zaznamenaný „výslech“ Josefa Toufara následoval v pondělí 13.února 1950. Tentokrát žádný protokol není dochován a sám vyšetřovatel Ladislav Mácha v nedatované zprávě uvádí: „ Dne 13.2.1950 byl vzat znovu k výslechu 8016 (všimněte si, že i pro účely zpráv o vyšetřování neměl Josef Toufar jméno, ale pouze číslo – podobnost s praktikami nacistů v koncentračních táborech asi napadne mnohé čtenáře – pozn. J.O.) . Při zahájení výslechu se snažil popřít i to, co před tím přiznal. Po marné snaze uvést ho na správnou cestu byl dán do temnice.“

„Uvést ho na správnou cestu“. Nelze si asi představit při utrpení, které Josef Toufar prožíval, odpornější formulaci.

Josef Toufar je v průběhu těchto dní zcela jistě několikrát předveden i do vyšetřovací místnosti, což je zdokumentováno samotným Toufarovým trýznitelem Máchou, který opět v jedné ze svých zpráv uvádí: „V pondělí 20.2. byl vzat Toufar znovu k výslechu a znovu vše popíral jako před tím dne 16.2. a prohlašoval vše za zázrak.“ Lze tedy datovat ještě nejméně dva pokusy zlomit Josefa Toufara, a to ze čtvrtka 16.února a z pondělí 20.února 1950. Další pokus byl ještě téhož dne večer, po němž byl Josef Toufar opět umístěn do korekce. Intenzita a brutalita se stupňuje. Hned druhý den, v úterý 21.2.1950 je Josef Toufar opět vyslýchán a znovu je bit a mučen, jak dokládá i vlastní zápis Ladislava Máchy: „... Viděli jsme, že není možné rozumným způsobem Toufara vyslýchat a proto podle usnesení a na základě pokynů, které jsme dostali, přikročil jsem já, soudruh Němec, s. Řezníček a ještě soudruh, na jehož jméno si nemohu vzpomenout, k ostřejší formě výslechu, kde Toufar dostal napřed pár pohlavků a potom gumovým obuškem přes zadek a šlapky. ...“Josef Toufar v té době již nebojuje jen s vrozenou srdeční vadou, ale též i s žaludečním vředem, který následkem stresu, mučení, nelidského strádání, přesolené potravy, nedostatku tekutin, odpírání spánku, ale též i odpírání zdravotní péče, buď již praskl, nebo jeho prasknutí následuje v nejbližších hodinách. Zmučenému knězi zbývají poslední čtyři dny života.

Poslední dochované protokoly jsou označeny jako „Dodatek k protokolu č. 5“ a druhý pak „Dodatek k protokolu č. 6“.

Byla středa 22.února 1950. V roce 1950 na tento den připadal Popeleční středa, den kajícnosti a počátek postní doby, kdy se křesťané připravují na největší svátky, na Velikonoce. Den, kdy věřící přijímají tzv. Popelec – popelem učiněné znamení kříže, při němž kněz pronáší dosti často větu: „Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš.“, jako zdůraznění pomíjivosti světa i všeho lidského. Josef Toufar dostává „popelec po bolševicku“. Je opět přiveden do výslechové místnosti, bit a i jinak trýzněn (existují důkazy i o používání elektrošoků při výsleších v té době, byť nejsou spolehlivé zprávy o tom, kdy byly používány i při mučení Josefa Toufara, lze doložit ze svědectví bachařů z vyšetřování v roce 1968, že elektrošoky při mučení Josefa Toufara používány byly).

Poslední zaprotokolovaný výslech Josefa Toufara je opět ukončen až následujícího dne, byť jde tentokrát jen o dvě strojopisné stránky. V něm se měl Josef Toufar přiznat jak k manipulaci s křížkem, tak i k nevhodnému chování k ministrantům (toto „přiznání“ je v dodatku č.5). Podpis pod protokolem však již připomíná Josefův podpis jen hodně vzdáleně. Těžko dnes říci, zda šlo o následky mučení a podpis byl skutečně dán zmučeným Josefem, či zda šlo o pokus o napodobení jeho podpisu.

Nikdo z eStéBáků se však ani nezamýšlí nad nelogičností toho, že Josef Toufar, prostý venkovský kněz, měl sestrojit zařízení, jehož funkční sestrojení nedokázala provést ani skupina zkušených techniků StB. I zachované plánky přízené StB byly kriminalistickými techniky po roce 1990 označeny jako nefunkční mechanismy. Připočteme-li k tomu ještě navíc i výpovědi příslušníků SNB z Číhoště a Ledče nad Sázavou, kteří již v prosinci roku 1949 provedli ohledání místa a kteří na křížku ani v jeho okolí nezaznamenali nejmenších stop po jakékoliv manipulaci s ním (i případné uchycení mechanismu na kříži by přeci muselo zanechat nějaké stopy, nemluvě o tom, že v adventní době bývá oltář poměrně holý, bez výrazné květinové výzdoby, která by jediná mohla zakrýt nějaký mechanismus před zraky věřících), vychází i toto „přiznání“ v neprospěch StB.

Psal se čtvrtek 23.února 1950 a přišlo další dějství. Josef Toufar je v noci převezen do Číhoště, kde měl pro propagandistický film „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“ sehrát scénku na kazatelně. Jeho tělo je již zesláblé, nohy jej neposlouchají a od bití jsou tak oteklé, že bez dopomoci na kazatelnu nedokázal vystoupit. Pro účely filmu nakonec vznikají záběry jiné a záběry s oltářem a pohybem křížku vznikají dokonce v Praze ve zvláštním studiu, kde byla vytvořena upravená kopie číhošťského oltáře.

V sobotu 25.února 1950 byl umírající Josef Toufar převezen do Státního sanatoria v Praze, Legerově ulici (dříve se toto sanatorium jmenovalo Borůvkovo), kde přes veškerou možnou péči a snahu lékařů svému utrpení podléhá. Přímou příčinou smrti byl sice prasklý žaludeční vřed, ale jak ošetřující lékaři, tak lékař, který prováděl pitvu zesnulého, v roce 1968 potvrdili, že vlastní zhoršení zdravotního stavu nastalo nezpochybnitelně jako přímý následek mučení, fyzického i psychického, a odpírání zdravotní péče.

Přes fakt, že hlavní aktér chystaného procesu, na nějž StB sázela, zemřel, došlo k další vlně zatýkání. Tentokrát již nikoli mezi laiky, ale StB nasměrovala svou pozornost mezi řeholníky a především na představitele řeholních řádů. V první polovině měsíce března jsou zatčeni ThDr. Ján Ivan Mastiliak CSsR, redemptorista, Augustin Antonín Machalka Opraem., opat premonstrátského kláštera v Nové Říši, PhDr. František Šilhán SJ, provinciál české provincie Tovaryšstva Ježíšova (zatčen 18.3.1950), ThDr. Silvestr Maria Braito OP, dominikán (zatčen 16.3.1950, když byl vylákán k protiprávně internovanému olomouckému arcibiskupovi Josefu Matochovi jako zpovědník), p. Jan Blesík CSsR, redemptorista, PhDr. Jan Evangelista Urban OFM, františkán, p. Adolf Kajpr SJ, jezuita, p. František Mikulášek SJ, jezuita a p. Stanislav Barták Opraem., kněz-provizor premonstrátského kláštera v Nové Říši. Když k těmto zatčeným přidáme ještě již dříve zadrženého Bohumila Víta Tajovského Opraem., dostáváme všechny obžalované v procesu, který vešel do dějin pod názvem Machalka a spol.

Byla postní doba roku 1950, druhá polovina března a zatímco se křesťané připravovali na Velikonoce, tak režim se chystal k ohavnosti, kdy na lavice obžalovaných posadil nevinné římskokatolické (a jednoho řeckokatolického) kněze, řeholníky, aby procesem s nimi mohl diskreditovat svého nepřítele č. 1 – Církev.

31.března 1950 byl zahájen proces se zatčenými řeholníky, který byl ukončen ve středu 5.dubna 1950. Hned na následující den, tedy 6.duben 1950, připadl v tom roce Zelený čtvrtek – připomínka Poslední večeře Páně, ustanovení eucharistie a ustanovení kněžské služby, té služby, za jejíž výkon byli pronásledováni. Velký Pátek toho roku, den, kdy si křesťané připomínají ukřižování Ježíše Krista, stejně nevinného, jako celé řady jeho umučených a pronásledovaných následovníků, včetně těch, které připomíná tento článek, již odsouzení mučedníci prožili v samotkách věznice v Ruzyni. Úplně stejně osmaceni, jako byl Ježíš na kříži.

Tresty, které odsouzení dostali, byly tvrdé – jedno doživotí (jediný řeckokatolík v tomto procesu Mastiliak) a pak tresty pro ostatních devět odsouzených od 2 let (Barták) až po 25 let (Machalka, Šilhan) v celkovém úhrnu 137 let. Adolf Kajpr se propuštění nedočkal, zemřel v Leopoldově 17.9.1959 na následky infarktu, kdy mu byla odepřena lékařská péče a Silvestr Braito zemřel v roce 1962, tedy dva roky po svém propuštění na amnestii, na následky vězeňských útrap, kdy mu i jako těžce nemocnému byla ve věznici odpírána lékařská pomoc.

Temný středověk roku 1950 však ještě nekončil. Ve čtvrtek 13.dubna 1950, což v tom roce byl čtvrtek Velikonočního oktávu, pak vydal Rudolf Slánský příkaz k provedení Akce K, tedy násilného přepadení mužských řeholních domů. Ještě týž den v noci k první vlně násilného obsazování mužských klášterů došlo. Proti neozbrojeným řeholníkům nastoupila početná armáda ozbrojenců z řad StB, SNB a Lidových milicí. Řeholníci byli internováni zpočátku ve vyhrazených klášterech pod ozbrojeným dozorem příslušníků SNB a StB a bachařů, aby postupně byli převáženi do táborů nucených prací, či odvedeni do armády do Pomocných technických praporů.

Slavnost Nanebevstoupení Páně (18.5.1950) a především pak vrchol celé velikonoční doby, Slavnost Seslání Ducha Svatého (28.5.1950) tak již řeholníci slavili v nedobrovolné internaci v táborech nucených prací a někteří již u jednotek PTP tehdejší Lidově-demokratické armády.

Čtyři dny po první vlně Akce K, tedy v pondělí (po 2. neděli velikonoční) 17.dubna 1950 pak dostala tzv. Církevní šestka (Církevní komise ÚV KSČ – Alexej Čepička, Vladimír Clementis, Zdeněk Fierlinger, Jiří Hendrych, Václav Kopecký a Viliam Široký) zadání na likvidaci ženských řeholních domů. K té pak docházelo postupně od července do září roku 1950.

Komunistický režim se pokoušel církev zdiskreditovat, pokoušel se jí zotročit (ukradením majetků a tudíž i zdrojů obživy duchovních i všech, kteří pro církev pracovali jako zaměstnanci, pronásledováním, vězněním, protiprávními internacemi, mučením, vražděním), pokoušeli se ji donutit ke kolaboraci (zde je dlužno podotknout, že u menší části duchovenstva se jim podařilo dosáhnout aktivní kolaborace, tu ze strachu, tu za úlitbu nějakého církevního úřadu), ale Církev v tomto směru jako celek obstála a nic na tom nemění ani snahy některých dnešních pohrobků a obdivovatelů minulých (ne)“pořádků“ tvrdit pravý opak.

Církev i přes krutost pronásledování, zejména v roce 1950, ale i v letech následujících (v roce 1951 režim popravil dva kněze – Václava Drbolu a Františka Pařila a v roce 1952 třetího kněze – Jana Bulu) vyšla z tohoto souboje posilněná. Byla silnější o vědomí, že pravda a právo je na její straně. Uvědomovali si to jak duchovní, tak i laici. A přestože nastala léta krutá a temná, vše nakonec směřovalo k prvnímu masovému vystoupení obyvatelstva proti režimu po nastolení normalizace, kterým byla památná Národní pouť na Velehrad v roce 1985, kam se podle pamětníků sjelo zdaleka nejvíce lidí (prý i více než při návštěvě Svatého otce v roce 1990) i přes obtíže s rušením spojů, úmyslnými uzavírkami, zákazy poskytovat autobusy na zájezdy na Velehrad, kterými se režim snažil obstruovat celou akci, tu Národní pouť, kde lid vypískal komunistického papaláše, kdy donutil ministra kultury používat ve svém projevu označení „svatý Cyril“ a „svatý Metoděj“, pouť, kdy se režim pro přítomnost, dle odhadů, 100 – 200 tisíc poutníků, neodvážil proti tomuto veřejnému vystoupení proti režimu zasáhnout. Byla to tedy právě Církev, duchovní, biskupové i prostí věřící, kteří se po dlouhé době mlčení nebáli poprvé masově vyslovit proti režimu.

Do těchto událostí památného roku 1985 však ještě zbývalo dlouhých, předlouhých 35 let útlaku, pronásledování a útrap, které mnozí pro svou víru v Krista zaplatili svým životem.

Letos si připomínáme 65 let od smutných událostí roku 1950, které byly prvním veřejným vystoupením režimu proti Církvi. A jedno z výročí připadá na dny bezprostředně následující vydání tohoto článku.

Je to výročí mučednické smrti Josefa Toufara, které si můžeme připomenout jak v jeho působišti v Čihošti, tak u místa, kde skonal, v Legerově ulici v Praze u budovy bývalého Borůvkova sanatoria.

S použitím knihy Jako bychom dnes zmeřít měli (Miloš Doležal, 2012), z níž jsou použity autentické citace výroků aktérů událostí roku 1950, dále portálu Archivu bezpečnostních složek, stránek obce Číhošť, stránek Pražského arcibiskupství, portálu wikipedia.org a celé řady dalších zdrojů a s použitím vlastních znalostí sestavil v sobotu před první nedělí postní l.p. 2015

Jiří Oulický

Autor: Jiří Oulický | sobota 21.2.2015 19:33 | karma článku: 25.54 | přečteno: 1190x

Další články blogera

Jiří Oulický

Ano, bude nejhůř

Jak by mohlo vypadat zpravodajství v nové soukromé televizi ANOva v roce 2022 půl roku po dalších volbách.

21.9.2016 v 18:59 | Karma článku: 29.32 | Přečteno: 1152 | Diskuse

Jiří Oulický

Církev uctí památku zavražděného kněze a ... média mlčí

V pátek 29.července vydalo předsednictvo ČBK výzvu k uctění památky zavražděného kněze Jacquese Hamela vyzváněním zvonů v den pohřbu tohoto mučedníka. A média?

1.8.2016 v 18:42 | Karma článku: 30.81 | Přečteno: 1293 | Diskuse

Jiří Oulický

Je suis Jacques Hamel

Zaútočit na neozbrojeného je znakem zbabělosti, zaútočit na starého člověka je znakem zvrácenosti a zaútočit na kněze je znakem vlastní odpornosti.

27.7.2016 v 18:10 | Karma článku: 28.98 | Přečteno: 975 | Diskuse

Jiří Oulický

Kde je mlíkař?

Tahle klasická otázka ze známého, dříve trezorového, filmu „Skřivánci na niti“ mě napadla při dnešním sledování dění na sociální síti Facebook.

8.2.2016 v 19:42 | Karma článku: 26.28 | Přečteno: 852 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Dana Adámková

Roztržitá

Každý, to občas zažije, prostě den blbec. To hned po ránu se na vás i káva šklebí. Leknete se vlastního odrazu v zrcadle, i když se na sebe hezky usmíváte.

24.6.2017 v 12:11 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Jan Andrle

Milujeme Česko!

Milujeme Česko. Opravdu?! No nevím, jak velikou láskou k mé vlasti zahraniční řetězec plane, ale pochybnosti mám.

24.6.2017 v 1:35 | Karma článku: 16.03 | Přečteno: 346 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Děti jsou jak prdy – máš rád jen ty svoje

Tak tohle moudro jsem zaslechla docela nedávno a donutilo mě přemýšlet. Přemýšlet i o tom jak ve vlastních, byť nevychovaných dětech, uctíváme kult dítěte a považujeme naše nevychované potomky za dokonalost samu sebe...

23.6.2017 v 20:20 | Karma článku: 21.75 | Přečteno: 704 | Diskuse

Karel Trčálek

Zemanova svině

Nominativ, svině, svině. Genitiv, svině, sviň / sviní. Dativ, svini, sviním. Akuzativ, svini, svině. Vokativ, svině, svině. Lokál, svini, sviních. Instrumentál, sviní, sviněmi ...

23.6.2017 v 18:32 | Karma článku: 22.55 | Přečteno: 1375 | Diskuse

Milan Radek

Uctivý služebníček Macron poslušně hlásí že už těm neposlušným državám vynadal

Mutti mu přece jasně řekla že má těm vidlákům odvedle vynadat, aby už začali poslouchat, a on bez odmluv splnil rozkaz. Mutti přece nebude na vlastní ústa říkat to co může říkat on za ní. Marine Le Pen měla pravdu že ve Francii

23.6.2017 v 18:10 | Karma článku: 41.87 | Přečteno: 2121 | Diskuse
Počet článků 113 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1277
Jsem člověk ..... zatím .....

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené články

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.