Sakrální památky na Lounsku – kostel Nejsvětější Trojice a 14 svatých Pomocníků v Lounech

Druhou památkou, kterou bych rád čtenářům představil je barokní hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice a Čtrnácti svatých Pomocníků nacházející se na Žateckém předměstí v Lounech.

Jeho vznik souvisí s neštěstími, které Louny na přelomu 17. a 18. století postihly. Byly to dvě velké morové rány. První postihla Louny roku 1680 a této epidemii podlehlo značné množství obyvatel Loun. Zemřelé bylo potřeba pohřbívat, tak město vybralo pozemek na Žateckém předměstí, kde byly zřízeny morové jámy k pohřbívání obětí této epidemie. Tím pozemkem bylo zbořeniště a spáleniště obecního dvora, které v roce 1620 zpustošila vojska Albrechta z Valdštejna. A protože následovala Třicetiletá válka, během níž došlo téměř k vylidnění původně bohatého a vzkvétajícího královského města i k jeho výraznému poškození, tak lounští měli spoustu jiných starostí, než byla oprava a obnovení obecního dvora v neopevněném Žateckém předměstí.

Když se v roce 1713 přiblížila další morová epidemie, rozhodli lounští o vybudování kaple na novém hřbitově, která měla být zasvěcena 14 svatým Pomocníkům, tedy ochráncům v nemocích. Dokonce dokázali sehnat i souhlas pražského světícího biskupa Daniela Josefa Mayera. Téměř každý lounský měšťan přispěl na sbírku na stavbu této kaple a již v květnu 1714 mohli radní města Loun pověřit místního stavitele Ludvíka Naymayera vypracováním projektu. Stavba sice začala, ale provázely ji problémy a když došlo během stavby k částečnému zřícení klenby a navíc propukla morová epidemie, byla výstavba dočasně přerušena. K jejímu dokončení se přikročilo až po odeznění epidemie a byl k ní přizván slavný schwarzenberský architekt Pavel Ignác Bayer (mezi jím projektované stavby patří mimo jiné i známý kostel sv. Cyrila a Metoděje na Novém Městě pražském, místo posledního odporu statečných parašutistů podílejících se na atentátu na Heydricha).

Výstavba pokračovala již bez větších překážek a tak byl kostel v roce 1718 dokončen a dne 6.června téhož roku i slavnostně vysvěcen. Náklady na jeho stavbu nakonec dosáhly částky 2056 zlatých. Kostelík byl nakonec zasvěcený Bohu Otci, Synu i Duchu svatému a též 14 svatým Pomocníkům. Od té doby se patrocinium kostela nezměnilo.

Kostelík byl využíván především jako hřbitovní kaple, tedy ke konání pohřbů na přilehlém hřbitově. Již poměrně záhy po jeho výstavbě, v horizontu cca 20 let, byla na hřbitově zřízena poustevna s poustevníkem – ivanitou. Ten měl, krom svých řeholních povinností, tedy modliteb, za úkol i starat se o kostel, hřbitov, zvonit na zvony. Hřbitov tak získal kostelníka, zvoníka a hrobníka v jedné osobě. Působení ivanitů však nemělo v Lounech dlouhého trvání, protože v roce 1782 v rámci reforem byl Josefem II. řád ivanitů zrušen a poustevníci tak museli odložit svůj hnědý řeholní hábit s kápí, který nosili. Hábit býval doplněn ještě o škapulíř a za koženým opaskem zavěšený dřevěný růženec. I přes zrušení řádu bylo těmto poustevníkům dál povoleno vykonávat svou práci hrobníka, zvoníka či kostelníka. I z toho je vidno, že zásahy státní moci do života církve nejsou ničím novým. Asi i proto Josef II. dodnes imponuje mnohým českým lidem, přestože tento panovník byl hnán touhou po vybudování absolutistické monarchie na byrokratických základech a dokonce se snažil v rámci svých reforem, kterými navazoval na dílo své matky, císařovny Marie Terezie, zavádět jako jedinou úřední řeč pro celou mnohonárodnostní monarchii němčinu.

Josef II. však do života kostela zasáhl ještě jednou a to téměř fatálně. Prakticky za rok, v roce 1783 byl kostelík zrušen úplně. Lounští to nesli nelibě, leč proti absolutistické moci panovníka mnoho šancí neměli. Jeho mobiliář byl rozprodán a vypadalo to, že kostelík úplně zpustne. Přesto se o jeho záchranu pokusili a tak aspoň v dražbě zakoupili kostelní lavice a zvon (totéž vybavení, které již jednou zaplatili, vždyť si kostelík postavili za své vlastní, mezi sebou vybrané, peníze). Bohužel, původní oltář, kazatelna i varhany byly v létě roku 1791 převezeny do nového kostela v Malém Háji v Krušných Horách (dnes je tato osada nalézající se v nadmořské výšce 848 metrů faktickou součástí nedaleké Hory Svaté Kateřiny), kde, s vyjímkou varhan, jsou dodnes. Oltář vyřezal místní řezbář Jan Jakub Char pocházející ze Žatce a oltářní obrazy namaloval Jan Jakub Smicheus, též lounský malíř, původem však z Hořovic.

Lounští ovšem za svůj kostelík bojovali i nadále a po smrti Josefa II. se jejich snaha ještě zintenzívnila, takže na naléhání lounských radních bylo nakonec necelý půl rok po odvezení mobiliáře kostela, v zimě roku 1791, povoleno kostel opět využívat k bohoslužebným účelům. V tomto boji vydatně lounským pomáhal i fakt, že kolem kostela byl již v té době rozsáhlý hřbitov.

Jenže – kostel byl prakticky prázdný, jediné, co v něm zbylo byly lavice a zvon, které si lounští koupili po jeho zrušení v dražbě. Někde se jim podařilo sehnat oltář Panny Marie. Tím však nebyl všem problémům konec. Oltář nesouhlasil s patrociniem kostela a nebyl jim původně povolen. Nakonec však došlo k jakémusi kompromisu, když byl lounským malířem Leopoldem Mälzerem namalován nový oltářní obraz zachycující všech Čtrnáct svatých Pomocníků, nad nimiž se vznáší Nejsvětější Trojice. Pak již zřejmě nebylo námitek a oltář s novým obrazem je v kostelíku do dnešních dnů.

Oltářní obraz znázorňující Nejsvětější Trojici a 14 svatých pomocníků, zhotovený v průběhu roku 1792 představuje všechny tyto pomocníky – zprava dole jsou biskupové – svatý Blažej se zkříženými svícemi, bezhlavý Diviš s vnitřnostmi namotanými na kříži, vedle nich můj křestní patron, svatý Jiří (Jiřího poznáte velmi snadno, obvykle je znázorněn jak bojuje s drakem) a pak i svatý Eustach s jelenem. V druhé řadě zleva jsou poustevník Linhart opírající se o hůl a před ním klečící svatý Jiljí s laní. Uprostřed obrazu klečí na drakovi svatá Markéta. V pravo od Markéty těsně nad trojicí biskupů lze spatřit svatého Pantaleona s rukama přibitýma k hlavě a svatého Achácia s trnovou korunou a křížem. Nad dvojicí těchto světců vidíme v kotli se vařícího svatého Víta a vedle něj svatého Kryštofa nesoucího malého Ježíška. Výčet pomocníků uzavírají dvě světice v levé horní části obrazu, svatá Barbora se zdviženým kalichem, jak se opírá o věž se třemi okny, a svatá Kateřina s mečem v ruce. Nad pomocníky pak spatříme Nejsvětější Trojici, tedy Boha Otce, po jehož pravici sedí Syn a nad nimi se vznáší bílá holubice Ducha Svatého.

Součástí mobiliáře kostela jsou v současné době i oltářní svícny, které jsou dvoubarevné. Je tomu tak z praktických důvodů. Kostel sloužil jako hřbitovní kaple a konávaly se v něm nejčastěji pohřby a zádušní mše. A podle toho, kdo byl pohřbíván, byly natočeny do kostela svou bílou (v případě pohřbu dítěte) nebo černou (u ostatních pohřbů) polovicí.

Přes svůj původní účel byl ale kostel ve dvou obdobích využíván jako hlavní farní kostel. Nejprve to bylo v roce 1884, při opravách děkanského chrámu svatého Mikuláše, a pak, ze stejného důvodu ještě v letech 1926 – 1928. Pravdou ovšem je, že opravy v druhém období (za první republiky) měly přeci jen ještě i jiný podtext.

Po vzniku republiky se část lounské katolické obce odštěpila a spolu s tehdy oblíbeným kaplanem Aloisem Vosátkou přešla do nově vzniklé národní církve (dnes je to Církev československá husitská). Tahanice o chrám svatého Mikuláše (nárokovaly si jej totiž obě církve) nakonec vyústili v šalamounské řešení. Kostel svatého Mikuláše byl uzavřen (z bezpečnostních důvodů a z důvodů oprav) a katolíci se přesunuli do kostela Nejsvětější Trojice a 14 svatých Pomocníků a nově vzniklá církev začala ke svým bohoslužbám využívat kreslírnu dívčích škol. Tím největší vášně trochu opadly, ale ke skutečnému zklidnění došlo až po roce 1932, kdy si československá církev postavila novou svatyni (návštěvníci Loun ji naleznou vedle Vrchlického divadla a její součástí je i denně otevřené kolumbárium).

Protestanté, kterých v Lounech bylo též poměrně dost i zásluhou působení populárního evangelického misionáře a pozdějšího slavného autora Broučků, Jana Karafiáta (ten do Loun zajížděl pravidelně každý měsíc několik let od roku 1870), podobné spory nevyvolávali a zaměřili se rovnou na vybudování vlastní modlitebny.

Vraťme se ale k našemu dnešnímu kostelu. Jak vlastně tato stavba vypadá? Jde o jednoduchý jednolodní barokní kostel, osově souměrný bez věže, pouze s věžičkou pro zvony (též můžete slýchat označení „sankutska“, podle sanktusového zvonu; tento však byl využíván nejen pro vyzvánění při části mše Sanktus, ale i jako zvon kostelní a jako umíráček). Do dnešních dnů se však zvon nedochoval. Prostor kostela je osvětlen třemi okny v presbyteriu, dvěmi v lodi kostela (na severní a jižní stěně) a dvěmi okny v prostoru kůru kostela (na jižní a západní straně; na severní straně byl původně vstup na kůr vedoucí po vnějším schodišti z předsíně kostela. Toto schodiště bylo v devadesátých letech minulého století se souhlasem památkářů zbouráno, takže nyní je kůr zcela nepřístupný).

Součástí mobiliáře kostela jsou, krom již zmiňovaného oltáře a svícnů, i jednoduchý dřevěný ambon a sochy umístěné ve výklencích bočních stěn lodi. Při poslední rekonstrukci, která byla dokončena v roce 2010 a kterou z největší části zaplatili soukromí sponzoři a určitou částkou v řádu desítek tisíc korun přispělo i město Louny, byl nejen zrestaurován oltář, ale byly objeveny i původní barokní nástěnné malby, jejichž autorem byl malíř Antonín Smicheus (syn Jana Jakuba Smichea, autora oltářních obrazů původního oltáře), které byly někdy počátkem dvacátého století překryty novým vymalováním. Tyto malby umístěné v horních částech stěn byly restaurátory citlivě a umně zrestaurovány. Kazatelna se však nezachovala (ta původní je spolu s původním oltářem v Malém Háji) a podobně se nezachovaly ani varhany, takže jsou nyní bohoslužby doprovázeny buď zpěvem bez doprovodu, nebo s doprovodem na malé harmonium. Varhany jsou však zmiňovány v Soupisu památek z roku 1897 a je u nich uveden i jejich autor, varhanář Válcav Lébl, i částka, kterou lounští za jejich zhotovení zaplatili – 150 zlatých. Bohužel, o jejich osudu (lze předpokládat, že šlo o varhany pořízené až po znovuotevření kostela po roce 1792) mi však není nic známo.

Při jeho znovuvysvěcení po poslední rekonstrukci dne 17.září 2010 byly uvnitř kostela staré dřevěné lavice jako provizorium. Nešlo však o lavice původní a byl jich nedostatek. Umožňovaly sezení méně jak 25 lidem. Proto lounská farnost využila nabídky jedné farnosti ze Spolkové republiky Německo a za odvoz si v roce 2012 pořídila lavice nové. Sice to nejsou lavice barokní, ale lavice moderní, ale jejich jednoduchost interiér kostela nijak nenarušuje. Tím došlo ke zvětšení kapacity sedících návštěvníků na více než dvojnásobek.

Součástí mobiliáře kostela byla i barokní Kalvárie, která však po restaurování v roce 2003 byla umístěna do kaple děkanského chrámu svatého Mikuláše, kde překrývá zazděný západní portál. Též je v Soupisu památek z roku 1897 uváděna i pozdně gotická socha Madonny, která též bývá k vidění v kapli děkanského chrámu vedle svatostánku. Protože však farnost soch zobrazující Marii s Dítětem má více, občas je střídá.

K vybavení kostela Nejsvětější Trojice a Čtrnácti svatých Pomocníků pak patří i původní máry dnes umístěné v předsíni kostela v pravo od dveří.

Kostel nebývá pro veřejnost otevřen, přesto je možné jej navštívit. Příležitost mají zájemci jednak při pravidelných bohoslužbách, které se konají vždy první čtrvtek v měsíci od 17:30 hodin (v zimě pak od 16:30 hodin) a kdy kostel bývá již cca 30 minut před začátkem bohoslužby otevřen (mějte však na paměti, abyste nerušili při prohlídce věřící) a pak příležitostně při některých kulturních a společenských akcích, jakými jsou například Noc kostelů či Dny Evropského dědictví. Ani při jedné z těchto akcí se vstupné neplatí. Hřbitov, na němž můžete nalézt i umělecky zajímavé náhrobky a kam byla v 19. století pochována i celá řada starostů města Loun pak bývá přístupný celoročně, podle vyhlášky lounské správy hřbitovů. Pro zájemce, kteří nejsou z Loun a chtěli by kostelík a přilehlý hřbitov navštívit (kostelík třeba aspoň prohlédnout zvenčí), lze doporučit jednoduchou trasu. Od Žatecké brány se vydáte směrem k sídlišti a půjdete širokou pěší zónou uprostřed panelového sídliště (ulice se sice jmenuje Kosmonautů, ale místní ji neřeknou jinak, než Na Široké), na jejímž počátku minete další lounskou pamětihodnost, Barokní špitál, až na samý její konec, kde před sebou uvidíte hřbitovní zeď. Cestou minete ještě jiný hřbitov a kostelík, a to gotický kostelík sv. Petra a Pavla.

Uvnitř hřbitova na jeho jihovýchodním okraji stávala ještě donedávna původní poustevna ivanitů. Bohužel, přičiněním vandalů, vzala za své požárem v roce 2004 a tak musely být její trosky odstraněny. Pozůstatky však uvidíte i zvenčí hřbitovní zdi v jejím jihovýchodním cípu, kde spatříte zbytky štítu nízkého domku.

V Lounech na den sv. Česlava a Hyacinta l.p. 2015

Jiří Oulický

Zdroje -

webové stránky Římskokatolické farnosti – děkanství Louny, Wikipedia, Soupis památek , ročník 02. Politický okres lounský (1897) a na základě vlastních znalostí