Oběti, díl 4. - R.D. Jan Bula

Asi nejkřiklavějším případem zvůle režimu při pronásledování duchovních v případu Babice je příběh Jana Buly, jehož jediným proviněním ještě dlouho před babickými vraždami bylo to, že se ještě z dob svých gymnaziálních studií znal s Ladislavem Malým (byli to spolužáci), který jej někdy v únoru 1951 vyhledal, navštívil a častoval svou bajkou o únosu arcibiskupa Berana z internace a plánování jeho převozu do zahraničí. Přesto se stal hlavním obviněným v jednom z následných procesů. O něm bude čtvrtý díl seriálu o obětech komunismu z řad duchovních, řeholníků a řeholnic.

Jan Bula slouží mši svatoufoto z ŘKF Rokytnice nad Rokytnou

Mládí
Jan Bula se narodil na svátek sv. Jana Křtitele, 24. června, A.D. 1920 v Lukově č.p. 86 manželům Antonínu a Marii Bulovým a ještě týž den byl pokřtěn (podle zápisu jeho křestního listu). Podle dobových svědectví byl Jan již od mala živé a neposedné dítě, kterému nebyly cizí nejrůznější žertíky. Byl též ale nadaným žákem. I proto, přestože to bylo pro rodinu náročné, jeho otec byl železničním zřízencem, přestoupil malý Jan na osmileté reálné gymnázium v Moravských Budějovicích, které studoval v letech 1931 – 1939. Tam je jedním z jeho spolužáků Ladislav Malý, muž, který nakonec bude mít lví podíl na tragickém Janově osudu.
Ale nepředbíhejme. Jan studuje gymnázium, kde se mezi důležité lidi, jež jej ovlivnili, řadí P.Florián Zanáška, profesor náboženství. A snad někdy v septimě Jan cítí volání Pána ke kněžství. Po maturitě tedy nastupuje do alumnátu v Brně. Píše se rok 1939 a válka je již v plném proudu. V jejím průběhu pak dochází i k přerušení studií některých bohoslovců a jejich nasazení na nucené práce. Potkalo to, v omezené míře, i Jana. I on musel alumnát v roce 1943 opustit a byl poslán do keramických závodů ve Vranovské Vsi. Toto přerušení studia trvalo až do května roku 1944. To se Jan mohl vrátit a dokončit studia. Konec války sice o pár týdnů posunul období závěrečných zkoušek, ale nakonec byl 29.července 1945 vysvěcen na kněze.
Malé výtvarné intermezzo
Jan Bula měl krom své píle a předpokladů pro studia, také nadání výtvarné. Povšimli si toho i v době jeho studií bohoslovectví. Když pak v prosinci 1944 při jednom náletu na Brno byly poškozeny vitráže v kapli alumnátu, dostal Jan Bula svolení tyto vitráže nahradit malbami na kartonech. Na nich namaloval výjevy z Kalvárie.

Kdykoliv měl pak při své práci čas, rád se věnoval malování.

Kněžská služba
Již necelých čtrnáct dní po obdržení kněžského svěcení, 8.srpna 1945, slouží Jan Bula svou první samostatnou mši, tzv. primici, a kde jinde, než ve svém rodném Lukově, pro který byl tento den velkou slávou. Ovšem hned v druhé polovině srpna je jmenován kaplanem v Rokytnici nad Rokytnou. Zde se mladý kněz stává platným pomocníkem místního faráře P. Stanislava Lakomého, který pro pokročilý věk a nemoc přeci jen už vše v lidnaté farnosti nezvládal.
Jan Bula se pustil do práce. Z některých vzpomínek pamětníků lze vyčíst, že byl veselé povahy a snad i díky tomu a díky své práci s dětmi, ke kterým měl věkem, a možná i naturelem, dosti blízko, se brzy stal mezi věřícími oblíbeným. Jeho aktivity však nebyly pouze „klasické úkoly kaplana“, jakými jsou návštěvy nemocných a starých farníků, výuka náboženství, ale zapojil se i do veřejného života v obci a okolí. Stopy jeho činnosti bylo lze nalézt při organizaci sportovních aktivit Orla a při přípravách prázdninových táborů pro chlapce z Orla. Podílel se i na dalších, zcela necírkevních aktivitách, kupříkladu v organizaci ochotnického divadla i ve výpomoci při administrativě na Místním národním výboře.
Když pak zemřel farář Lakomý, stal se Jan Bula od července 1949 administrátorem farnosti po něm. A přestože mu církevních povinností přibylo, nezanedbával ani další svou práci. V roce 1950 byl dokonce zvolen do místní zemědělské komise MNV. Těžko říci, zda již tento fakt se stal jedním z impulsů pro to, aby se pro jihlavskou Státní bezpečnost stal osobou hodnou zvláštního zřetele, ale nepochybně byla trnem v očích nové moci jeho aktivní práce s mládeží. Takovéto aktivity se režimu nejen nelíbily, ale též je neodpouštěl. Jak moc je neodpustil u Jana Buly se měl on sám dozvědět již za necelý rok. Přesto bych snad jen připomněl, že jeho práce v zemědělské komisi nebyla rozhodně něčím, co by jej i z pohledu tehdejšího režimu mělo nějak výrazněji diskvalifikovat, o čemž svědčí i zpráva o pověsti obviněného, která byla povinnou součástí vyšetřovacího spisu a která dosti často bývala plná nejroztodivnějších pomluv. Ne tak v případě Jana Buly, kde tato jeho činnost byla, kupodivu, hodnocena pozitivně: „V plnění občanských povinností nelze mu ničeho vytknouti. Jako člen MNV v Rokytnici byl v zemědělské komisi a nedá se říci, že by lidovcům nadržoval.“
Setkání s Ladislavem Malým po mnoha letech
Již v úvodu tohoto dílu jsem zmínil, že Jan Bula a Ladislav Malý byli spolužáci z gymnázia. Když Malý začal organizovat své aktivity na Vysočině, vyhledal v únoru 1951 i svého bývalého spolužáka z gymnázia. Jako záminka k jeho návštěvě na faře v Rokytnici mu posloužilo právě jejich dávné společné kamarádství ze školy. Farář Bula věděl, že Malý utekl do zahraničí, a tak byl jeho návštěvou překvapen o to víc, že jej Malý měl navštívit v uniformě příslušníka SNB, kterou před tím nejspíše odcizil. Malý se mu v průběhu návštěvy přiznal, že není příslušníkem SNB a Jana Bulu počastoval svou smyšlenou bajkou o osvobození internovaného arcibiskupa Berana a údajným přáním arcibiskupa, aby mu byl opatřen spolehlivý zpovědník před jeho útěkem do zahraničí. Přestože v té době kolovala mezi lidmi zvěst, že arcibiskup Beran je skutečně na útěku ze své internace a jako jedna z možných variant jeho úkrytu se zmiňovala i Nová Říše, Bula svému bývalému spolužákovi příliš nevěřil. Později se se svými pochybnostmi svěřil jednomu ze svých starších kolegů v kněžské službě, který měl zkušenosti již s protinacistickým odbojem. Ten jej před podobnými aktivitami zrazoval a doporučoval mu s Malým přerušit veškeré styky. Tyto pochybnosti pak ještě více zesílily, když Malý opakovaně oddaloval setkání s arcibiskupem pod nejrůznějšími záminkami. Když pak při poslední návštěvě požadoval na Janu Bulovi alkohol, Bula jej z fary vykázal.
Zatčení
Jan Bula byl zatčen 30.dubna 1951 po předběžném výslechu na rokytnické faře. Do vražd v Babicích v té době zbývaly více než dva měsíce. Byl zadržen, aniž by při zadržení vlastně věděl, jakého zločinu se měl dopustit. Nevěděli to ještě ani sami vyšetřovatelé, ale i tak začal být Jan Bula „zpracováván“. Lze asi jen velice těžko dnes přesně odhalit, jakými metodami byl Bula vyslýchán, jaký nátlak byl na něj vyvíjen. Určité svědectví může tak podat pouze takzvaný otázkový protokol, který byl s Janem Bulou sepsán 1.června 1951, tedy měsíc po zadržení a měsíc před babickými vraždami. Je potřeba objektivně podotknout, že Jan Bula později nebyl souzen z přímé účasti na těchto vraždách, ale pouze v jakési souvislosti s nimi, kde byl v procesu označen za iniciátora a hlavu celé protistátní organizace. Proces se přesto nesl v hysterii babického případu stále dobře živené režimní propagandou.
Otázkový protokol je plný nejrůznějších konstrukcí a propagandistických frází, které měl obviněný vypovědět. Zde si dovolím malou ukázku z počátku tohoto protokolu:
„Otázka: Byl jste zatčen pro protistátní činnost, jejíž počátek se datuje již od roku 1948. Jak k tomu došlo, že vy, kněz římskokatolické církve, jste se k něčemu podobnému odhodlal? Vždyť vaším posláním má být výchova vám svěřených farníků v duchu Kristova učení, tj. i v lásce k bližnímu a k vzájemné snášenlivosti. Nebo jste chtěl tyto zásady vštěpovat do srdcí lidí mečem a ohněm?
Odpověď: Přiznávám se, že jsem se provinil proti státu a zpronevěřil jsem se Kristovu učení, ale neuvědomil jsem si tehdy plný rozsah svého počínání. Podlehl jsem zpátečnickému ovzduší církevní hierarchie, která se po únoru 1948 ostře zaměřila proti pracujícímu lidu, který se pevně chopil moci ve státě.“
Při sebevětší fantazii si nedokáži představit obviněného z protistátní činnosti, který bude po „normálním průběhu výslechu“ vypovídat jak z učebnice propagandy. Neumím si představit žádného „podvratného živla“, který bude takto vypovídat dobrovolně proti sobě. A při znalostech, jakým způsobem probíhala celá řada „výslechů“ ze strany StB, fyzické i psychické mučení, odpírání spánku, výhružky i falešné sliby, jsem já osobně přesvědčen, že podobnému jednání byl podroben i Jan Bula. Svědčí pro to i pozdější svědectví jeho sestry, která později dostala povolení k jeho návštěvě ve vyšetřovací vazbě v Jihlavě. Podle ní přišel její bratr ve vazbě o přední zuby.
Ve výslechovém protokolu nalezneme navíc jednu pozoruhodnou zmmínku, která ovšem Státní bezpečnost nechala v klidu:
„S Ladislavem Malým se znám již z doby, kdy jsem s ním studoval. Později jsem se dozvěděl od jeho otce, že jeho syn Ladislav v roce 1949 odešel ilegálním způsobem do zahraničí... Dne 25.února, kdy jsem přišel na faru z divadla, byl v místnosti přítomen Ladislav Malý... Byl oblečen v uniformě SNB v hodnosti štábního strážmistra. Říkal mi, že slouží v Břeclavi a že se mu služba nelíbí. Když jsem mu řekl, že vím o jeho ilegálním útěku za hranice, odpovděl mi, že to není pravda.Na jeho požádání jsem ho nechal u sebe přespat.“ Protokol dále pokračuje líčením, co bylo druhý den: „Malý se mi svěřil, že není u SNB … že se vrátil ilegálně ze zahraničí, kde prodělal ve Vídni nějaký výcvik. Sdělil mně, že byl poslán společně s více lidmi do ČSR a že on a dalších šest jeho společníků mají speciální úkol, zmocnit se arcibiskupa Berana a tohoto převést ilegálně do zahraničí. Na zdůraznění svých slov vytáhl pistoli a pohrozil mně, abych o tom mlčel a říkal, že se půjde projít.“
Zarážející na této části je především fakt, že vyšetřovatel informaci o chystaném únosu arcibiskupa Berana do zahraničí nechal bez povšimnutí a dál se na něj Buly nevyptával. Při tom by taková informace při normálním vyšetřování byla velice zajímavá. I to svědčí pro doměnku, že Malý byl StB přímo, či nepřímo, řízen.

Hlavní, a při tom absurdní, argument proti Janu Bulovi pak dostala vyšetřovací mašinérie do ruky zastřelením tří funkcionářů MNV v Babicích dne 2.července 1951. Kladli mu za vinu, že svého bývalého spolužáka neudal, což byla zjevná nepravda, protože se o něm v protokolu z 1.června 1951 prokazatelně zmiňuje, čímž mu byla kladena za vinu spoluodpovědnost za tuto trojnásobnou vraždu.
Proces
Státní bezpečnost pravděpodobně původně plánovala zařadit Jana Bulu již do procesu v Jihlavě ve dnech 12.-14.července 1951, ale politický sekretariát ÚV KSČ na svém jednání 10.července 1951 rozhodl jinak a případ třetího faráře v případu Babice se měl projednávat později. Zmiňoval jsem se o tomto dokumentu v minulém díle seriálu, věnovaném Františku Pařilovi.
Jan Bula byl souzen spolu s dalšími šestnácti lidmi až ve dnech 13.-15.listopadu 1951 v Třebíči v sále kina Svět, do kterého se vešlo 400 diváků. Jedním ze spoluobžalovaných v tomto procesu byl i otec Ladislava Malého, Jakub. Třetí den jednání vynesl soud rozsudek, ve kterém Jana Bulu odsoudil k trestu smrti, jednoho z obžalovaných k doživotí a dalších 15 odsouzených si od soudu vyslechly tresty v celkové výši 251 let. Všichni obvinění byli současně potrestáni konfiskací majetku a části ještě byl uložen i peněžitý trest. Ten nebyl uložen jako doplňkový trest kromě Buly ani Bohumilu Krátkému, odsouzenému na doživotí, a Jakubu Malému. Jan Bula byl v rozsudku označen za agenta Vatikánu, podobně, jako Václav Drbola a František Pařil, faráři popravení již po prvním babickém procesu.
Odvolací soud dne 9.února 1952 rozsudek v plné výši potvrdil. V odůvodnění zamítavého rozsudku Nejvyššího soudu, který odvolání projednával, lze nalézt i větu: „V lidově demokratickém zřízení má stát v prvé řadě zájem na tom, aby naše mládež byla vychovávána v novém, pokrokovém a socialistickém duchu a proto obviněný tímto svým jednáním narušil naše socialistické zřízení v jednom z nejdůležitějších úseků.“ Nepřímo tak Nejvyšší soud vlastně ukázal, že režim jeho práci s mládeží a jeho oblíbenost mezi nimi neodpouští.

SmrtJeště ve stejný den, kdy proběhlo odvolacího líčení, proběhlo i hlasování Nejvyššího soudu o doporučení Jana Buly k prezidentské milosti. Toto doporučení však bylo poměrem hlasů šest ku jedné také zamítnuto. Nepomohla ani petice jeho farníků.Jan Bula čekal na svou smrt v Jihlavské věznici. Zde Jan Bula den před svou popravou napsal tři dopisy. Své sestře, nevlastnímu bratrovi a P. Cyrilu Bojanovskému, konsistornímu radovi v Lukově. Ani jeden z adresátů však dopis nedostal a dopisy byly uloženy ve spise Jana Buly, kde byly objeveny až po několika desítkách let. Při jejich čtení jsem byl překvapen vyrovnaností ani ne dvaatřicetiletého muže, jeho vírou a nadějí.

Zde naleznete odkazy na doslovné přepisy jeho dopisů: Dopis sestře, dopis nevlastnímu bratrovi, dopis luhovskému faráři.
Z jednoho z dopisů, které si celé můžete přečíst ve výše uvedených odkazech, budu citovat úvod. V dopise faráři své rodné obci Jan Bula píše:
„Pane rado!
Považoval bych si za neodpustitelné, kdybych Vám nevyslovil a nevyjádřil svůj poslední pozdrav.
Vy jste dal mému životu mnoho. Rád na to všechno vzpomínám! Pán Bůh vyměřil mi krátký život. Ale věřím, že nebyl nadarmo. Těší mne dnes, že jsem mu sloužil a že jsem Jeho služebníkem zůstal až dokonce. Odcházím s ním smířen. Těším se na oddech a na shledání se všemi těmi, kteří mne na věčnost předešli. Můj patron neměl delší život než já a v jeho osudu se mnou je tolik společného.“ Janovým patronem byl Jan Křtitel, na jehož svátek se narodil a byl i pokřtěn.
Jan Bula byl předán mistru popravčímu a oběšen v pět hodin ráno dne 20.května 1952 na dvoře jihlavské věznice. Za měsíc a čtyři dny by mu bylo teprve třicet dva let.
Rehabilitace a proces kanonizace
Jan Bula byl plně rehabilitován v roce 1990. V souvislosti s procesem, ve kterém byl Jan Bula odsouzen k trestu smrti bylo v roce 1997 zahájeno trestní stíhání posledních dvou žijících soudců, JUDr. Jaroslava Demczaka (bylo o rok později zastaveno ze zdravotních důvodů) a JUDr. Pavla Vítka. Jeho stíhání bylo nejprve zastaveno, později opět obnoveno, ale JUDr. Vítek v listopadu 2000 zemřel a tak bylo i toto trestní stíhání zastaveno.
V roce 2004 bylo iniciativou Biskupství brněnského zahájeno beatifikační řízení Jana Buly, ke kterému bylo v roce 2011 připojeno řízení Václava Drboly. Biskupství brněnské v této souvislosti vydalo i informační leták, kde je s církevním schválením Biskupství brněnského č.j. Ep/1118/11 ze dne 24.11.2011 předložena věřícím následující modlitba:
„Ježíši, Dobrý pastýři, děkujeme ti za tvé služebníky Václava a Jana.
Svědomitě vykonávali kněžskou službu, k níž jsi je povolal, hledali tvou vůli a nechali se jí vést. Pronásledováni, mučeni a odsouzeni k smrti zachovali věrnost tvé církvi a jejím pastýřům a vytrvali až do konce ve víře a naději ve tvé nekonečné milosrdenství.
Tebe, jenž nás učíš milovat nepřátele prosíme: dej nám téhož Ducha, kterým jsi posiloval své služebníky Václava a Jana, abychom byli stále pevnější ve víře, vytrvalejší v naději a dokonalejší v lásce.
Na přímluvu Panny Marie, Královny mučedníků, nám uděl milost brzkého blahořečení služedníků Božích Václava a Jana, abychom mohli mít skrze jejich přímluvu účast na tvých zaslíbeních.
Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.
Amen.
3x Sláva Otci...“
S použitím portálu ÚSTR, wikipedia.org, stránek Biskupství brněnského, Archivu bezepčnostních složek, stránek obce Luhov a dalších nespecifikovaných pramenů, vlastních znalostí  a letáku vydaného při příležitosti procesu kanonizačního řízení vydaného brněnským biskupstvím zpracoval
Jiří Oulický