Oběti, díl 5. - R.D. Josef Toufar

Bylo 25.února 1950 zhruba půl třetí odpoledne, když do Borůvkova sanatoria v Praze přivezli pacienta v kritickém stavu. Doprovázející příslušníci StB Hofman a Skerl jej pro zdravotní dokumentaci označili jako Josefa Zouhara (někde interpretován jako Zouhal či Zoukal). Krátce po příjezdu dostal pacient intravenózní infuzi, v šest hodin pak první transfuzi a kolem půl sedmé byl operován. Přes poskytnutou lékařskou péči (Borůvkovo sanatorium v Legerově ulici v Praze patřilo k těm nejlepším pro prominenty režimu) pacient krátce po půl deváté umírá. Tím pacientem byl důstojný pán Josef Toufar, farář z obce Číhošť.

Josef Toufarautor neznámý

Mládí a počátek kněžské služby

Josef Toufar se narodil 14.července 1902 v Arnolci do rodiny Josefa a Marie (rozené Mokré) Toufarových. Malý Josef byl čtvrtým z pěti dětí. Měl ještě starší bratry Bohuslava, Vladimíra a Stanislava a mladší sestru Boženu.

Zpočátku nic nenasvědčovalo, že se stane knězem, protože po absolvování osmi let školy v rodném Arnolci pomáhal až do roku 1922 otci s hospodářstvím, k čemuž se vrátil i po povinné vojenské službě. Teprve v roce 1928 začel studovat gymnázium v Havlíčkové Brodě a v roce 1932 přestoupil na reálku v Chotěboři. Tam také v roce 1935 složil maturitní zkoušku a ihned vstoupil do Biskupského semináře v Hradci Královém. K jeho vysvěcení na kněze došlo v pohnuté době okupace dne 29.června 1940. Svou primici odsloužil o necelý týden později na svátek svatých Cyrila a Metoděje v Kostele sv. Markéty ve Zhoři. Ještě týž rok byl ustanoven kaplanem v Zahrádce v Posázaví.

Duchovní služba v Zahrádce

Po příchodu do dnes již neexistující obce Zahrádka na říčce Želivce se otec Toufar v pozici kaplana pustil chut do práce a poměrně brzy se stal ve farnosti oblíbeným knězem. V roce 1946 je pak jmenován farářem v Zahrádce. Nepodařilo se mi zjistit, zda to bylo z důvodu úmrtí předchozího faráře, či jeho odchodu jinam. Každopádně Josef Toufar požívá ve své farnosti neobyčejné důvěry a popularity a jak už to po únoru 1948 bylo zvykem, jeho popularita byla trnem v oku tehdejšího režimu a tak následovalo to, co u mnoha jiných kněží – stěhování do jiné farnosti.

Tady si dovolím drobnou odbočku. Obec Zahrádka dnes již neexistuje. Na jejím místě dnes stojí vodní nádrž Švihov, vodárenská zásobárna především pro Prahu. Poslední slavnostní zasedání MNV v Zahrádce se konalo 10.září 1976, které vlastně znamenalo oficiální zánik obce. Přesto něco z tohoto města (v roce 1562 byla Zahrádka povýšena na město i s právem užívat městského znaku) do dnešních dob zbylo. Jednak to jsou dvě soukromé vily (po rodinách Krupkových a Brožových), které pro své potřeby začlo užívat Povodí Vltavy, ale především Kostel sv. Víta, kde R.D. Josef Toufar strávil převážnou část svého kněžského života. V tomto kostele, kde se nachází unikátní nástěnné malby z let 1340-1350 a jižní románský portál z doby kolem roku 1219, se dvakrát do roka konají vzpomínková setkání občanského sdružení „Přátelé Zahrádky“, kde případný čtenář může případně zavzpomínat i na osobu Josefa Toufara. První příležitostí bude letos již 1.června, kdy se v 19 hodin otevře kostel při akci Noc kostelů 2012, dále pak 16.června při konání Zharádecké pouti podle parocinia kostela, konané od 14 hodin. Další akce lze sledovat na stránkách Občanského sdružení Přátelé Zahrádky.

Číhošť

Patnáctým dubnem roku 1948 se začíná psát další, tentokrát osudová, kapitola života Josefa Toufara. Je to den, kdy byl ustanoven farářem v obci Číhošť na Havlíčkobrodsku. Vysočina byla historicky vysoce religiozní kraj, s velkým zastoupením věřících v populaci a není tedy divu, že se zájem státních orgánů tehdejší moci zaměřil i na tento kraj. Jihlavská StB ve svém pronásledování překonala všechny ostatní – tři rozsudky smrti a jeden umučený při výsleších, i když v případě Josefa Toufara má značný vliv na jeho smrt i jiná organizační složka Státní bezpečnosti. Ale nepředbíhejme. Josef Toufar teprve do obce Číhošť přišel a netušil, co mu osud v podobě zvůle státní moci a nenávisti přichystal. Josef Toufar tedy přibyl na faru v Číhošti v dubnu nešťastného roku 1948 a s sebou si přivedl jako farskou hospodyni i jednu ze svých neteří – Marii Pospíšilovou.

Páter Toufar byl do Číhoště přesunut i pro to, že aktivně pracoval s mládeží, snažil se je i vzdělávat v otázkách víry a to se nově etablovanému režimu nemohlo hodit, což prokázal již krátce po únorovém převratu vydáním nového ústavního zákona 150/48 Sb. (Ústava 9.května), ve které se v paragrafu 14 píše: „veškerá výchova a všechno vyučování buďtež zařízeny tak, aby byly v souladu s výsledky vědeckého bádání“ (výsledky vědeckého bádání = učení Marxismu-leninismu – pozn. J.O.). Kněží, kteří pracovali s mládeží a pro tuto svou práci byli mezi mladými oblíbeni (týkalo se to kupříkladu i Jana Buly, o němž pojednával předchozí díl seriálu) pak neunikli pozornosti úřadů a byli přemístěni na nová působiště, případně se čekalo na jakýkoliv podnět, který mohl pak při represích proti nim vyvolat zdání spravedlivého stíhání.

V případě Josefa Toufara toto čekání trvalo jen do adventu roku 1949. Na třetí adventní neděli došlo v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti k události, která vešla do obecného povědomí pod názvem Číhošťský zázrak. Psal se jedenáctý prosinec 1949, Josef Toufar právě vedl kázání na téma evangelia o Janu Křtiteli a hlasu volajícím na poušti, když se, dle očitých svědků, několikrát pohnul půlmetrový kříž na hlavním oltáři ze strany na stranu. Sám Josef Toufar, podle svého vlastního deníku, byl o tomto úkazu zpraven až následující den místním kovářem, panem Pospíšilem.

Po několika dnech od úkazu pak Josef Toufar píše dopis svému příteli páteru Sedlákovi, který začíná: „Musím vám oznámiti něco zajímavého. Když jsem měl 11. XII. 1949 kázání a již jsem skoro končil, užil jsem slov: „Uprostřed vás stojí, kterého neznáte!“ Pak udělal akci k oltáři a pokračoval: „Zde ve svatostánku je náš Spasitel, kde žije, bije a nás hříšníky čeká to milosrdné srdce Spasitelovo.“ A tu, kteří se podívali směrem k oltáři viděli, jak kříž na svatostánku se naklonil směrem strany evangelní /asi o 40 - 50°/ zase se obrátil ve stejném sklonění na stranu epištolní a vrátil se zase do prostřed svatostánku a obrátil se tělem /celý kříž/ ne rovně, ale na kazatelnu. Vidělo to 20 lidí vesměs dospělí, studenti a co hlavní, několik lidí, kteří jsou vzácní hosté kostela.“ Tak o tomto úkazu psal ten, který byl o několik týdnů později obviněn ze zinscenování onoho zázraku.

Podobné pohyby kříže zaznamenali věřící v kostele ještě prokazatelně nejméně v jednom případě a to na Boží hod vánoční (25.12.1949) a podle neověřených informací i v době postní před velikonocemi roku 1950, kdy již páter Toufar byl po smrti. Kněz, který byl po páteru Toufarovi do obce nově instalován měl prosit své farníky: „Hlavně to nikde neříkejte, nebo půjdu za Toufarem.“

Josef Toufar ve svém dopise i sděluje své vlastní dojmy: „Osmnáctého jsem na kazatelně řekl, že do rozhodnutí komise se na onu věc nemůžeme dívati jako na zázrak, ani na znamení na něco dobrého či špatného. Zatím, že můžeme konstatovat čistě jen věc.“ a také dodává: „všichni v kostele mají oči ne upřeny, ale přímo vytřeštěny na kříž ...“

Zpráva o události se začala lavinovitě šířit mezi lidem a nemohla tak uniknout ani bedlivému oku tehdejších církevních tajemníků, představitelů ONV a Bezpečnosti. O událost se začla zajímat i nejvyšší místa, včetně politbyra ÚV KSČ. Sám prezident republiky, Klement Gottwald, který jako marxista nemohl připustit nevysvětlitelný jev, neboť by tím mohl připustit existenci něčeho „nevědeckého“ okamžitě žádal rychle vyšetřit, udělat proces a přísně potrestat. PÚV KSČ proto přijalo 30.ledna roku 1950 usnesení, aby se „vyšetřování urychleně skončilo a provedlo exemplární potrestání.“ To již Josef Toufar byl dva dny na své „křížové cestě“.

Zatčení

Psal se 28.leden 1950 a v Číhošti se připravoval hasičský bál. Číhošťské hasičské bály bývaly v okolí vyhlášené a ani tento rok hasiči nechtěli nic ponechat náhodě. I proto si pozvali Josefa Toufara, aby jim poradil s výzdobou sálu. Den ubíhal o páter Toufar se s muži loučil: „Hoši, já už půjdu domů. Mařenka (jeho neteř a farská hospodyně Marie Pospíšilová – pozn. J.O.) má určitě již přichystanou večeři, tak aby mne nehubovala.“ Zhruba toto byla poslední slova Josefa Toufara, která promluvil ke svým farníkům. (protože čerpám i ze vzpomínek pamětníků a rodinných příslušníků, nelze některá prohlášení, která nejsou napsána autenticky zcela stoprocentně ověřit, ale lze předpokládat, že Josef Toufar nic netušil o tom, co ho v následujících desítkách minut potká a co bude následovat dál – tehdy mu zbývaly poslední 4 týdny života. To ovšem nikdo ze zúčastněných nemohl ani tušit).

Páter Toufar se vrátil na faru, zasedl s Marií ke stolu a počali se modlit před jídlem, když někdo zazvonil. Dva muži, kteří se představili jako novináři pracující pro zahraniční časopis a měli by zájem podívat se i do kostela, protože chtějí o pohybu kříže napsat článek. Josef Toufar se oblékl a šel s nimi. Ovšem nikoli ke kostelu, ale ti dva muži jej odvedli k nedaleko stojícímu černému tatraplánu, do něhož nastoupili a odjeli. To byl asi poslední okamžik, kdy Josefa Toufara někdo z obce viděl živého.

Vlastní zatčení provedli příslušníci StB z Jihlavy Konecký a Růžička. Konecký k tomu píše ve zprávě: „... žádali jsme faráře, zda by nám něco pověděl o zázraku, který se zde stal. Když byl farář ochoten nám vše vysvětlit požádali jsme ho, aby nám šel ukázat i místo, kde se to stalo. Farář Toufar vzal klíč od kostela a vyzval nás aby jsme šli s ním. Po vyjití na dvůr jsme se mu představili jako orgánové StB a vyzvali jsme ho, aby šel s náma. Toufar odpověděl, že dá domů klíč od kostela, avšak to mu dovoleno nebylo, byl vzat do auta a odvezen asi 1 km za Číhošť, kde byl předám soudruhům z Prahy, kteří s ním odjeli...“ Josef Toufar však nebyl převezen do věznice v Jihlavě, kam StB většinu zadržených umísťovala, ale do věznice ve Valdicích. Důvod byl celkem prostý. Již v té době se připravoval zásah StB a vůbec ozbrojených složek moci proti řeholníkům (Akce K) a probíhala také první vlna zatýkání představitelů řádů. Pro jejich zadržování byla určena právě věznice ve Valdicích a státní moc hodlala zneužít pro chystané monstrprocesy s nimi právě i událostí v Číhošti. Hodlali kompromitovat duchovní, osočovat je z podvržených manipulací ohledně údajně vykonstruovaných zázraků. Všemi možnými i nemožnými prostředky se pokoušela státní moc zničit v lidech víru a podsunout jim, že církve a víra jsou jen zlo (k tomu si neodpustím smutnou poznámku – Mám nepříjemný pocit, že i 22 let po svržení komunistické moci v této zemi je toto jejich neblahé dědictví neustále naplňováno měrou vrchovatou a v lidech stále tento názor je a je též i díky médiím a veřejným vystoupením některých osob stále živen). Za tímto účelem byla Osvaldem Závodským, tehdejším šéfem celé Státní bezpečnosti, zřízena speciální vyšetřovací skupina pod vedením Ladislava Máchy.

Vyšetřování

Josef Toufar byl podroben tehdy běžně používaným praktikám StB, jakými bylo bití, mučení elektrickým proudem, mučení žízní, odpírání spánku a podobně. Nelidské zacházení Josef Toufar přesto vydržel poměrně dlouho a teprve po více jak třítýdenním martiriu výslechů a mučení podepsal otázkový protokol s doznáním, kde se 23.února doznává k zinscenování manipulace s křížem na oltáři a pak i k sexuálnímu zneužívání dětí. Při tom ještě 18.února 1950 z denních zpráv o vyšetřování můžeme číst: „Vzhledem k tomu, že Toufar se dosud nepřiznal a není po názoru s.Stehlíka naděje, že své stanovisko změní, bylo dohodnuto, že dnes dostane jak s.Průša tak státní prokuratura veškerý materiál a všechny protokoly, prostudují je, ve čtvrtek 23. t. m. bude pak konečná porada, v pátek budou provedeny dodatkové výslechy v Číhošti a v sobotu 25. t. m. komise vypracuje své konečné zhodnocení případu.“

Ladislav Mácha měl za úkol z faráře Toufara dostat přiznání. K tomu použil prostředky, které pro vyslýchaného měly fatální následky. Přestože z něj nakonec doznání doslova a dopísmene vytloukl, nebyl ze strany svých nadřízených nijak chválen. Sice až po třinácti letech, ale přeci jen, byl nejprve potrestán stranickou důtkou za mučení vězňů a ze Sboru propuštěn (i když v tomto případě šlo spíše o trest za to, že mu obviněný, který se přiznal zemřel ještě před vlastním procesem a nemohl tak být veřejně zostuzen) a později, v roce 1968 i vyšetřován. K tomu se dostaneme později.

Ještě 23.února 1950 byl Josef Toufar navštíven ve Valdicích referentem státní prokuratury Karlem Čížkem (jako prokurátor vystupoval například v procesech s Anastázem Opaskem, Stanislavem Zelou a Janem Zahradníčkem), aby jej převezli do Číhoště v rámci natáčení propagandistického snímku Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, který měl prokázat zinscenování Číhošťského zázraku Josefem Toufarem. Režisér tohoto snímku, Přemysl Freiman, dokonce usiloval, aby pro zvýšení věrohodnosti předváděl zkonstruované zařízení v číhošťském kostele sám Josef Toufar. Ten sice byl do Číhoště převezen, ale pro svůj velice špatný zdravotní stav se nakonec naáčení neúčastnil a jeho roli převzal právě Karel Čížek. Snímek se nesměl promítat pak ani v Číhošti, ani v blízkém okolí. Přesto se řadí mezi nezdařené propagandistické snímky, protože ani předváděný postup, jakým měl Josef Toufar pohybovat pomocí systému lanek s křížem nebyl věrohodný a to i přes to, že část „rekonstrukce“ nebyla natáčena přímo v Číhošti, ale byla natáčena ve filmových studiích, kde byl pro detailní záběry vytvořen model (nejspíše v měřítku 1:1) oltáře a kříže. Přes tyto zjevné neúspěchy se vyšetřující orgány ve svých denní ch zprávách holedbaly, že: „Dne 23. 2. 1950 večer byl ve Staré Vsi (krycí označení pro valdickou věznici – pozn. J.O.) navštíven P. Toufar. Byl v celkem zuboženém stavu a stěžoval si zejména, že nemůže chodit. Za chvíli se rozchodil tak, že mohl dojít k autu. V Číhošti vysvětlil a ukázal jak celý „zázrak“ provedl, rekonstrukce byla provedena jen částečně, poněvadž nástroje, kterými čin prováděl, nebyly nalezeny.“ a taktéž: „Ovšem jeho líčení na místě vypadá věrohodné, …“ Že šlo o vědomou lež dosvědčil o čtyři desetiletí později při vyšetřování události v devadesátých letech i tehdejší vedoucí technické skupiny, J.Bokr, že podle popisu zařízení, který měl podat Josef Toufar nebylo možno s křížem pohybovat a že to byl právě on, J.Bokr, který pomáhal v Praze s vytvořením kopie svatostánku pro účely filmování. Film se promítal jen krátce a brzy byl zlikvidován. Údajně se zachovaly pouze tři jeho kopie (ač původní rozhodnutí znělo „zničit vše“).

Josef Toufar toto zacházení ze strany svých věznitelů nakonec nevydržel především fyzicky a tak nastal jeho den poslední.

Smrt Josefa Toufara

Byl 25.únor 1950, v republice probíhaly okázalé oslavy „vítězství lidu nad reakcí“ před dvěma lety, ale byl to i den, kdy Josef Toufar donesl svůj pomyslný kříž až na Golgotu. Z brány věznice ve Valdicích vyjíždí sanitní vůz, převážející Josefa Toufara do jednoho ze špičkových zařízení SANOPZu v Praze v doprovodu příslušníků StB Hofmana a Skerla. Po jejich příjezdu před půl třetí odpoledne je Josef Toufar již označován jako Josef Zouhar.

Protože měl Josef Toufar vystupovat jako hlavní obžalovaný v chystaném přelíčení, potřebovala jej státní moc živého. Krátce po příjezdu do snantoria se zmučeného pátera Toufara ujímá MUDr. František Maurer, vedoucí lékař státního sanatoria, který měl v tento den stálou službu. Sám na to později vzpomíná: „Pacient ležel na lůžku na zádech a když jsem ho odkryl spatřil jsem obrázek, který mi dodnes utkvěl v paměti. Myslím, že pacient byl nahý, protože mám před očima dodnes celé jeho tělo. Viděl jsem, že je pokrytý po celém těle modřinami velikosti asi tak za polovic dlaně. Tyto modřiny měl jak na prsou, tak na břiše, tak i na nohách a pažích. Pochopitelně viděl jsem jen přední část těla, neobracel jsem ho a nemohu se tedy vyjádřit, zda tyto modřiny měl i na zadní části těla … Potom byl povolán do ústavu dr. Špaček, který u nás prováděl operace.“ Po té, co se do ústavu dostavil i MUDr. Špaček, prohlédl pacienta i on, aby mohl stanovit, zda vůbec a kdy je operace možná. I on uvádí: „…Podrobně jsem pacienta prohlédl a zjistil jsem, že je ve velmi špatném tělesném stavu. Poznal jsem, že jde u něho o pokročilý zánět pobřišnice. Kontakt s pacientem nebyl dobře možný, na otázky nereagoval přiměřeně a jeho stav bych označil jako praekomatosní. Při této prohlídce jsem dále zjistil, že má rozsáhlé krevní podlitiny na zádech a na hýždích a na stehnech a dále také na ploskách nohou. Tyto krevní podlitiny zřetelně vystupovaly, ale přesto na mně působily dojmem. že jsou poněkud staršího data…“ S operací bylo potřeba počkat, pokud se zdravotní stav pacienta alespoň částečně neupraví. K tomu došlo až po několika hodinách. Josef Toufar byl pro akutní zánět pobřišnice vyvolaný perforací žaludečního vředu operován v podvečer téhož dne. I přes veškerou péči, která mu byla v sanatoriu poskytnuta Josef Toufar ve 20:35 dne 25.února 1950 ve věku nedožitých 48 let umírá.

Příčina smrti

Co vlastně bylo přičinou smrti? S největší pravděpodobností to byly komplikace způsobené prasknutím žaludečního vředu, jako důsledek stressových situací vyvolaných nepřiměřenou fyzickou či psychickou zátěží.

Jak se k tomu vyjádřily právě oni dva lékaři, kteří s umírajícím Josefem Toufarem osobně přišli do styku?

Dejme nejprve slovo operatérovi, MUDr. Špačkovi, který se při vyšetřování události v šedesátých letech minulého století vyjádřil takto: „K celé věci bych považoval za nutné zdůraznit, že pacient byl do nemocnice přivezen ve velmi zbědovaném stavu a tento stav svědčil o zanedbání povinné lékařské péče, pokud ho měl lékař v kritické době v ošetřování, pokud ho lékař v té době neviděl, dopustily se hrubého porušení orgány, které ho měly pod dozorem. Je jasné, že laik nemůže mít tu představu co lékař, záleží hodně na inteligenci, ale zánět pobřišnice vyvolaný prasknutím vředu bývá provázen tak markantními příznaky, že i laik si musí uvědomit nutnost okamžité lékařské pomoci.

K otázce vzniku vředové choroby a prasknutí vředu uvádím, že vředová choroba vzniká v důsledku různých stressových situací vyvolaných buď fyzickými nebo psychickými zátěžemi. Spíš ovšem psychickými.“

Zároveň však dodává: „…I když bití a další nesprávné počínání vůči Toufarovi nelze označit za přímou příčinu smrti, je třeba vidět, že to všechno buď přímo vyvolalo vředové onemocnění nebo významným způsobem přispělo k jeho fatálnímu vývoji.“

MUDr. Maurer byl ve svém soudu podstatně tvrdší a neváhal použít i velmi silných slov: „Při operaci Josefa Toufara jsem tehdy asistoval. Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych – jasná vražda!“.

Ať již byla osudná perforace žaludečního vředu vyvolána zátěží psychickou, či fyzickou, ať už byl Josef Toufar nemocen ještě před svým zadržením, jedno je z uvedených výpovědí lékařů zřejmé. Páter Toufar byl podroben neobyčejně krutému zacházení a mučení, jak o tom konečně svědčí i výpověď příslušníka StB Skerla v šedesátých letech, který převoz z Valdic do Prahy zařizoval a Josefa Toufara doprovázel: „Po příjezdu do Valdic jsme vzali nosítka a šli pro Toufara, myslím až do cely. Pamatuji se, že Toufar vypadal strašně zle. Nepodobal se ani člověku. Byl celý zchátralý, hubený, tváře měl propadlé, strhané rysy v obličeji, oteklé a rozpraskané rty a měl takovou divnou barvu v obličeji a stejně tak i na těle, přesně řečeno byl celý žlutý. V obličeji měl nějaké modřiny, modřiny jsem viděl i na těle, pamatuji se, že především na rukou i stehnech, myslím že i na zádech. Bylo mi jasné, že byl hodně zbit. Byl v jakési agonii. Třásl se a pronášel jakési vzdechy. Zřejmě měl strašné bolesti. Všiml jsem si, že rukama si stále sahal na břišní krajinu. Prostě byl k nepoznání ve srovnání s tím, když jsme ho zatýkali…“

Podobná prohlášení lze nalézt i z úst prof. MUDr. Jaromíra Tesaře, který se účastnil pitvy zemřelého a který sám uvádí, že „Toufar měl na těle více podlitin, než se uvádí v pitevním protokole“, který byl navíc na zásah stranických a státních orgánů upravován především co do zranění zemřelého, jejich množství a rozsahu. Dokonce existoval jasný příkaz, že jako příčina smrti musí být uvedena právě perforace žaludečního vředu bez dalších podrobností a souvislostí.

Epilog

Po chvatně provedené pitvě skončily ostatky Josefa Toufara pod falešným jménem Josef Zoukal do společného hrobu č. 16 na hřbitově v Praze – Ďáblicích a to buď již v den pitvy, tedy 27.2.1950 (podle příkazu „shora“ a výpovědi B.Košaře z 28.12.1962 při vyšetřování události) nebo až 28.2.1950 (podle zápisu v polohové knize hřbitova v Ďáblicích, kam to měl být toho dne již druhý pohřeb do společného hrobu). Josef Toufar byl do černé, dřevěné, hrubě sbité bedny, která sloužila bezepčnosti k ukládání neznámých zemřelých a popravených pachatelů, uložen zcela nedůstojně nahý a stejně nedůstojně s ním pak bylo i nakládáno – uložení ve společném hrobě, prakticky beze jména na vrstvu rakví již pohřbených zemřelých lidí. Takto se pohřbívalo ve čtyřech vrstvách, vždy po deseti rakvích. Páter Josef Toufar se stal devatenáctým člověkem ve společném hrobě číslo 16 na hřbitově v Ďáblicích.

Jeho blízcí, především jeho neteř Marie, která mu dělala farskou hospodyni, neúspěšně pátrali čtyři roky po osudu svého Josífka, jak jej často s láskou oslovovali, aby se až v roce 1954 v podstatě náhodou dozvěděli, že Josef Toufar již čtyři roky nežije.

Prosba

Důstojný pane Josefe Toufare, ač Vás oficiálně katolická církev dosud neoznačila za ctihodného, blahoslaveného, či dokonce svatého, já osobně věřím, že jste již spočinul v náruči našeho Otce. Prosím Vás proto pokorně: Přimlouvejte se za nás za všechny, za věřící i za ty, kteří pochybuji či nevěří. Přimlouvejte se u našeho Otce aby nám dal všem poznat svou lásku, aby již nikdy nedopustil, aby Jeho děti byly pro svou víru pronásledovány a mučeny, jak jste byl vy mučen a umučen, aby národ, z něhož jste vzešel našel své důstojné místo ve světě tolik rozděleném a tolik nespravedlivém.

Všemohoucí věčný Bože, tys naplnil našeho bratra Josefa svou nehynoucí láskou a on následoval příkladu Tvého syna, našeho Pána, Ježíše Krista, a podstoupil mučednicou smrt. Přijmi, prosím, naše prosby, které skrze tvého služebníka Josefa k tobě voláme a dej našim dnům pokoj a lásku, smíření a odpuštění, poznání Tvé laskavosti a neodvrhuj své milosti od našeho národa ani od národů jiných.

Z informací na portálu wikipedie.org, Ústavu pro studium totalitních režimů, stránek zaniklé obce Zahrádka, studie Adolfa Rázka „672 hodiny vazby pátera Josefa Toufara“, periodika Katolický týdeník a mnoha dalších nespecifikovaných pramenů a na základě vlastních znalostí sestavil

Jiří Oulický