Lži Viktora Vereše v řadě jeho článků

Tento článek není osobním útokem na autora celého seriálů článků věnujících se církevním restitucím stylem, který je poněkud svérázný, ale pouze jednoznačným prokázáním toho, že autor ve svých vývodech využívá lží, překrucování faktů, pomluv …

Již jeden z jeho prvních článků Je katolická víra prospěšná? obsahuje krom řady špatně ověřitelných informací (například autorovo přiložení polénka do ohně pomlouvačné kampaně v otázce života Matky Terezy, jejíž hodnocení se rozchází jak mezi věřícími, tak mezi sekulární populací, tak třeba vytváření příčinné souvislosti mezi vírou a zločinem, či nepřímé osočování, že katolická církev stojí za zaostalostí některých částí světa) též některá tvrzení, která jsou snadno vyvratitelná.

Kupříkladu slovní spojení katolík Hitler (mimochodem, autor často používá před jménem některých zločinců, lidí s pochybným morálním kreditem či lidí, u nichž jsou důvodné pochybnosti o jejich lidských kvalitách slovo katolík – zřejmě, aby zdůraznil, že katolík = zločinec). Jen pohled na způsob, jakým Hitler během své hrůzovlády zacházel s většinou katolického i nekatolického kléru poněkud nahlodává pravdivostní hodnotu spojení „katolík Hitler“. K tematu katolické církve a nacismu jsem se již vyjadřoval v článku Katolíci a nacisté – a jak to tedy bylo?, takže jen stručně. Hitler rozhodně nepodporoval katolickou církev, ani žádnou jinou křesťanskou církev a opačně neexistovala od žádné křesťanské církve programová podpora hitlerovskému Německu (pokud pominu jednotlivá pochybení jednotlivců), již jen proto, že křesťanství a nacismus jsou názory antagonistické a vzájemně neslučitelné. Krom toho měl Hitler v plánu postupné odstranění všech křesťanských svátků (v řadách SS se mnohdy ani neslavily vánoce) a, nejspíše po vzoru jiných jemu podobných zločinců z dob Francouzské revoluce se pokoušel nahradit klasickou víru v Boha uctíváním Prozřetelnosti (Robespierre nahradil víru uctíváním tzv. Nejvyšší bytosti, jejímž se stal veleknězem – čímž, podobně jako o 150 let později Hitler, tedy chtěl v podstatě uctívání jeho sama). Jestli něco Hitler opravdu byl, tak katolík rozhodně ne, pane Vereši.

V dalším ze svých článků Takzvané církevní restituce – korupce a loupež století autor přináší zajímavé vývody argumentací se starověkým Řeckem a Římem a jejich demokracií (ovšem ona demokracie rozhodně nebyla tou demokracií, jak ji chápeme dnes, týkala se jen svobodné části obyvatel, rozhodně ne otroků, kterých nebylo málo) a při tom zcela opomíjí fakt, že tato antická demokracie byla nahrazena vládou jednotlivce ještě před příchodem křesťanství a krom jiného, židovský národ, z něhož křesťanské učení vycházelo, nikdy ani tuto antickou formu demokracie nepoznalo. Pokud jde o principy vlády a poslušnosti, myslím, že tyto principy jsou uplatňovány i v demokraciích dnešního typu, a musí to tak být, poněvadž by jinak zavládla naprostá anarchie a naprostý rozpad společenského zřízení, v jehož důsledku bychom se pak snadno mohli dočkat krutovlád ještě horších, než kterými se sám autor ohání. Krom toho, pokud by autor měl základní znalosti historie, nikoli z komunistického dějepisu z dílny soudruha Nejedlého, či z dílny fabulátora Aloise Jiráska, věděl by, že vztah kléru a světských vládců byl podstatně složitější, než jak jej zvulgarizovaně a zjednodušeně popisuje, a procházel vývojem. Je též nutno podotknout i to, že v prvních stoletích mezi panovníkem a křesťany zrovna velká spolupráce nebyla, pokud si autor za spolupráci nepředstavuje Neronovo vraždění křesťanů, Domitianovo házení křesťanů za živa do vroucího oleje a podobně. A i ze středověkého spojení „kříže a meče“ nelze zcela jednoznačně vyvozovat to, co autor v článku tvrdí, již jen práv pro to, že se tento vztah vyvíjel. Navíc nelze nahlížet na ona klišé „z Boží vůle král“ pohledem dnešního člověka, ale spíše pohledem tehdejších lidí a to jak těch prostých, tak i těch mocných, neboť jejich víra a především pověrčivost byla rozhodně na zcela jiné úrovni, než je tomu dnes.

V tomto článku mě ovšem zaujalo další spojení slova katolík se jménem, konkrétně katolík Moravec (předpokládám z kontextu, že autor měl na mysli Emanuela Moravce). Toto spojení je prokazatelně lživé a nesmyslné, protože Emanuel Moravec na protest proti tehdejší vládě Habsburků v Čechách v roce 1911 ve svých 18 letech demonstrativně veřejně vystoupil z katolické církve. Zda se přidal k jinému vyznání, či zda byl dál tzv. bezkonfesní nevím, ale lze s jistotou tvrdit, že Emanuel Moravec nebyl katolík. Je jen otázkou, zda jde o autorovu neznalost, či o záměrné špinění katolíků.

Dalším, co je třeba uvést na správnou míru je „voják Wehrmachtu a člen Hitlerjungen (správně asi má být Hitlerjugend – pozn. J.O.) J. Ratzinger“. K tomu je třeba říci. Ano, mladý Joseph Ratzinger (nyní papež Benedikt XVI.) byl členem Hitlerjugend. Proč? Inu proto, že se narodil v roce 1927. A tak, když mu v roce 1941 bylo 14 let, byl zařazen do HJ, neboť to bylo od roku 1939 pro všechny německé chlapce starší 14 let povinné. Joseph Ratzinger nebyl aktivním členem a do činnosti HJ se snažil nijak nezapojovat. Naopak navštěvoval seminář, protože jeho touhou bylo stát se knězem. Když pak byl v roce 1943 ve věku 16 let povolán k výcviku do protileteckých a pozemních jednotek, musel návštěvy semináře přerušit. Vrátil se do něj až po skončení války. Takže i ono tvrzení, že byl příslušníkem Wehrmachtu lze považovat za, do jisté míry, pravdivé, ovšem i díky tomu, že onemocněl, tak se do vlastních bojů nikdy nezapojil. Mimochodem, autor by si měl uvědomit, že vojenská služba byla v nacistickém Německu povinná a pro boj byly opravdu povinně do výcviku povoláváni již právě šestnáctiletí chlapci, kteří měli projít výcvikem a po dlouhém výcviku měli být nasazováni do frontových bojů. Jak však postupovali Sověti a spojenci blíž k Německu, byl výcvik kratší a na frontu se dostávali chlapci i sedmnáctiletí. Na úplném konci hnal Hitler proti vojskům drtících jeho Třetí říši i docela malé děti (nezřídka jim bylo i jen deset let). Ještě jednou ale opakuji, Joseph Ratzinger, i díky tomu, že onemocněl, do bojů nezasáhl a rozhodně nebyl dobrovolníkem ani v Hitlerjugend ani ve Wehrmachtu.

Podobně je třeba se ohradit proti tvrzení: „propaguje totalitní uspořádání v církvi, které je k nerozeznání od Hitlerem propagovaného stranického uspořádání z Mein Kampf“ Přiznám se, že jsem Mein Kampf nečetl, tak nemohu posoudit onu autorem zmiňovanou podobnost, ale je faktem, že uspořádání Církve je o celá staletí starší, než je Hitlerův Mein Kampf. Přesto, dovolím si odbočku. Ano, některá uspořádání uvnitř katolické církve byla natolik dokonalá, že jej nacisté často kopírovali. Ovšem vždy dostatečně upravené pro své potřeby a doplněné o poslušnost takříkajíc „až za hrob“ (například struktura jednotek SS se inspirovala dokonalostí uspořádání Jezuitského řádu, ale tím veškerá podobnost končí). Nehodlám zde dávat příměry, že k podobným zneužitím k něčemu zlému docházelo u celé řady dobrých myšlenek a věcí. Jinak ale lze souhlasit. Církev nemá strukturu demokratickou, nýbrž teokratickou. Ovšem tvrzení o totalitním zřízení je, přinejmenším, přehnané. Ono časté spojení „totalitní stát Vatikán“ je jen zřejmým nepochopením fungování a principů církevních struktur.

V tomto článku se autor pouští do dalšího očerňování katolické církve a jejího spojování s hitlerovským Německem, kde spekuluje, že se ještě mnoho věcí odhalí a při tom zmiňuje často diskutovaný konkordát mezi Německem a Vatikánem z roku 1933 podepsaný krátce po nástupu Hitlera k moci a dojednaný za německou stranu Franzem von Pappenem. I o tomto se zmiňuji v článku Katolíci a nacisté – a jak to tedy bylo?, kde krom jiného konstatuji, že konkordát měl dát aspoň jistou záruku pro katolický klérus v Německu, že bude uchráněn před pronásledováním, neboť se spoléhal na mezinárodní právo. Ovšem, až později se ukázal tragický omyl, když konkordát spíše dopomohl Hitlerovi k upevnění moci a my dnes již víme, že tento zločinec smlouvy dodržoval, jen dokud mu z nich šel prospěch (ať už to byla Mnichovská dohoda, nebo pakt Molotov-Ribbentrop). Ovšem tvrzení pana Vereše, že tímto konkordátem byla zavedena v německých školách povinná výuka náboženství je prostě nesmysl. Pokud by se autor někdy obtěžoval a našel by si text konkordátu, zjistil by, že v článku 21, který se výuky náboženství na školách týkal, není o povinnosti ani zmínka. Tento článek pouze zaručoval, že na německých školách bude výuka náboženství umožněna a že jí nebudou kladeny žádné překážky a současně upravoval fakt, že ten, kdo náboženství vyučoval, musel být schválen příslušným biskupem (což je požadavek poměrně logický, protože to mělo zaručovat, že vyučující bude provádět výuku v souladu s oficiálním učením církve).

Také jsem se pozastavil nad následným tvrzením autora: „Falešná je i pohádka o boji většiny katolické církve proti komunistům, ve skutečnosti mnoho kněží bylo agenty StB a v prokomunistické organizaci katolických kněží Pacem in terris byla většina farářů“. Ano, je pravdou, že, stejně jako v celé řadě jiných oblastech (včetně disidentských skupin a to i Charty 77, byť jejich boj proti komunistům nikdo nezpochybňuje), byli i mezi duchovními katolické církve spolupracovníci StB. Někteří z donucení, jiní možná i dobrovolně. Ale pokud autor stále operuje špičkami katolické církve jako zdrojem zla, proč takto neoperuje i v této otázce? Od roku 1949, respektive 1950, byla naprostá většina biskupů Římskokatolické církve internována, protiprávně zadržována a byl jim znemožňován výkon jejich úřadu. K určitému uvolnění pak docházelo až počátkem šedesátých let a v roce 1968. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy však opět docházelo k utužení režimu a s tím i pokračování pronásledování katolického kléru. Připomenu jen dvě jména – Josef Hlouch a Štěpán kardinál Trochta. Ale pronásledování a omezování zažívali i jiní, včetně nástupce Josefa kardinála Berana na stolci pražského arcibiskupa, Františka kardinála Tomáška. Opět, lze jen konstatovat, že autor v podstatě jen špiní a pomlouvá, byť jako důkaz pro své tvrzení uvádí odkaz na článek Rut Křížkové. Ovšem v něm se jedná o jednoho konkrétního kněze, který prokazatelně byl spolupracovníkem StB a pak se v něm uvádí jméno biskupa Lobkowitze, který je často v této otázce zmiňován. V článku lze ještě nalézt v textu číslovku padesát, kterou nelze přesněji vztáhnout na nějakou oblast (arcidiecéze, Čechy, Česká republika). Ano, není to málo, ale rozhodně se nedomnívám, že to procento je tak vysoké, jak dramaticky tvrzení autora vyznívá.

Zcela jiná situace je u organizace Pacem in terris, kde je autorovo tvrzení o členství většiny farářů v této organizaci. Lze snadno dohledat, že nejvíce členů měla tato organizace v roce 1973, kdy členy bylo zhruba 730 českých katolických duchovních (37%) a 350 slovenských (cca 30%), tedy necelých 1100 katolických duchovních v celé ČSSR, což obnáší v průměru 35% duchovních tvořilo členskou základnu této organizace. K tomu je třeba dodat, že mnozí z nich tam byli v podstatě formálně, z donucení, pod pohrůžkou odebrání státního souhlasu k výkonu duchovní služby. V dobách největšího rozmachu Pacem in terris bylo aktivními, a tedy s režimem přímo kolaborujícími, členy jen nějakých devět desítek katolických duchovních (necelá 3%). Tedy ono tvrzení o většině je opět lživé a opět lze jen spekulovat, zda jde jen o nevědomost autora, neochotu nastudovat si ke zpracovávané látce více materiálů, než jsou pochybné pamflety, jako je kniha „Hitlerův papež“, nebo zprávy na portálu parlamentnilisty.cz, či zda jde o záměrně šířenou lež s cílem pošpinit katolickou církev, a tedy i více než jeden milion obyvatel této země, kteří se ke katolické církvi hlásí.

Myslím, že pro rozproudění bohaté diskuse jsem poskytl dost možností. Prosím však diskutéry, aby se drželi, pokud to bude v jejich silách, témat, která zde byla nastíněna, tedy údajné nacistické minulosti současného papeže, údajné spolupráce Vatikánu s Hitlerem, onoho častého spojení katolík + jméno a též údajné velké kolaborace katolického kléru s komunistickým režimem. Tématům, tolik oblíbeným mezi těmi, kteří s článkem nejspíše souhlasit nebudou, jako je třeba inkvizice, husitské bouře, doba pobělohorská a vyvracení těchto manter se budu v některém z příštích článků na toto tema zabývat, neboť jsem učinil rozhodnutí vést polemiku s články pana Vereše, které považuji za zčásti vylhané, zčásti manipulativně překroucené a z části záměrně matoucí čtenáře ve snaze o očernění církve a potažmo i věřících.

Dodatek ze dne 7.7.2012 - dnešního dne byla zveřejněna reakce Viktora Vereše na tento článek. Podle pravidel, aniž by o to autor žádal, vkládám aktivní odkaz na jeho článek na závěr tohoto textu http://veres.blog.idnes.cz/c/278390/Smesny-utok-Jiriho-Oulickeho.html