Výzva

I když pochybuji o výsledku podobné výzvy, přidávám se i já se svou troškou do mlýna k právě probíhající neskutečně hnusné až odporné kampani před druhým kolem voleb prezidenta republiky, ale nejen k ní.

Vážení spoluobčané!

Česká republika se během několika posledních dní proměnila v hnojiště, kde jeden přes druhého kydá své vlastní výkaly na, sobě neoblíbeného, kandidáta pro druhé kolo prezidentských voleb.

Celá řada publicistů, blogerů i lidí bez ambicí své myšlenky publikovat, háže plnými lopatami hnoje po jiných lidech, ať už kandidátech, nebo jejich příznivcích.

Můžeme se dočíst, že jedni jsou nevzdělanci, když nepodporují Karla Schwarzenberga, protože vzdělaní lidé podpoří jeho. Můžeme se ale též dozvědět, že jiní jsou jen tupé ovce, protože dali na kampaň a volili, nebo budou volit, proti Miloši Zemanovi. Dozvídáme se, že dvě osoby z uměleckého světa se měli zříci spolupráce s jinou osobou jen pro jeho podporu Miloši Zemanovi, když oni podporují Karla Schwarzenberga. Spoustě lidí, které toto rozhořčilo a nyní kydají špínu a fekálie nejen na autora předlohy a na režiséra seriálu Zdivočelá země, ale zahrnují do svých úvah i ostatní, kteří s Karlem Schwarzenbergem sympatizují, pak uniklo i uvedení na pravou míru a jistý druh omluvy za včerejší výroky těchto dvou pánů (nebo aspoň jednoho z nich), když se pan Jiří Stránský omlouval za své nezvládnuté emoce.

Emocemi je v posledních desítkách hodin prodchnut internet, sdělovací prostředky a vůbec celý veřejný prostor. Jsou to ovšem emoce veskrze negativní. Jsou to emoce, které až hraničí s nenávistí.

Osobně se domnívám, že za tímto probouzením negativních emocí někdo stojí. Že existuje skupina, nebo skupiny, kterým podobná polarizace společnosti vyhovuje, kteří pro svou existenci a pro možnost uskutečnění svých nějakých zvrácených plánů podobně vyhrocené prostředí potřebují.

Vážení spoluobčané, čtenáři, blogeři, redaktoři,

zapomněli jsme v těchto dnech být lidmi. Zapomněli jsme na principy demokracie. Zapomněli jsme na slušnost. Možná je to stále ještě neblahé dědictví předchozích dob nesvobody, kdy dějiny byly překrucovány, kdy práva jednotlivců byla pošlapávána ve jménu jakýchsi „ušlechtilých“ ideálů. Možná je to ale v nás zakořeněné více. Možná je to v naší národní povaze. Těžko soudit.

V posledních dnech se dozvídáme, že Karel Schwarzenberg je snad dokonce nějaký trojský kůň odsunutých Sudetských Němců, je nám předkládáno k uvěření, že Miloš Zeman je alkoholik, jednomu je vytýkáno vytunelování Liberty (za což ale nebyl souzen Miloš Zeman, ale ministr Svoboda s paní Snopkovou), druhému pak kauzy spojené se stávající vládou.

Používají se opět urážky, ponižování oponentů, jejich dehonestace. Když už někteří neví, kudy kam, pak v naprosto nesouvisející debatě, třeba o dekretech prezidenta Beneše, osočí druhého z údajného náboženského fanatismu.

Kalibr a síla útoků se zvyšují úměrně tomu, jak se blíží termín druhého kola voleb. Ještě nejsme na konci a přesto již útoky, sprostota, lži, pomluvy, překrucování faktů a dokonce i překrucování slov přesáhly všechny myslitelné meze.

Je mi smutno z mnohých mých spoluobčanů. Je mi smutno i ze sebe, protože i já jsem nedokázal zcela odolat emocím a i já několikrát odpověděl poměrně nevybíravě na jiné nevybíravé útoky. Nehodlám se omlouvat za každý výrok zvlášť, dokonce tak nehodlám činit ani najednou. Co jsem napsal, to jsem napsal. Zastávám totiž, krom názoru, že vše lze vyřešit slušně a věcně, i druhou tezi: „Nebudu používat záplatu z hedvábí na pytlovinu, která už navíc začala zahnívat.“

Vážení spoluobčané, čtenáři, redaktoři, blogeři,

vy všichni, kteří jste slušní, kteří jste schopni věcné diskuse, pojďme se bavit věcně, bez ohledu na to, komu kdo z nás fandí. Bez ohledu na naše politické, ekonomické, sociální a jiné názory a postavení. Pojďme se bavit jako kultivovaní lidé 21.století. Ignorujme, prosím, křiklouny, demagogy a hulváty, ať už jsou z tábora strany, které fandíme, nebo z tábora oponentů. Pojďme si jich nevšímat. Pojďme si nevšímat jejich myšlenkových průjmů. Pojďme opravdu ignorovat ty, kteří jsou ostudou lidské společnosti. Pojďme ignorovat všechny arogantní sebestředné hlupáky, kteří nikdy nebudou schopni a ochotni přiznat svou vlastní chybu, nebo to, že i oni někdy se mohou mýlit, nebo mohou přestřelit. Pojďme všichni, kteří si uvědomujeme, že jako lidé nejsme dokonalí, že jsme schopni omylů, že dokážeme někdy podlehnout emocím a říci, či napsat něco, zač se potom třeba v koutku duše stydíme, pojďme dát všem těmto neslušným, hulvátským a sebereflexe neschopným křiklounům STOPku. Vždyť i hádáním se s nimi, debatou, která po čase stejně většinou sklouzne k osobním invektivám a urážkám, nedosáhneme ničeho, leda tak své vlastní namíchnutosti. Ztrácíme s nimi čas, energii, myšlenky, které bychom mohli věnovat něčemu lepšímu, plodnějšímu, smysluplnějšímu.

Spousta lidí zde nadává na blbou náladu, na blbou situaci. Ale té jsme vinní my všichni společně.

Vážení spoluobčané,

uvědomme si, že se máme špatně i proto, že jsme rozhádaní, že si závidíme, že se nesnášíme. Pokud dokážeme k sobě najít cestu, cestu spolupráce, cestu, kdy své úsilí napneme na něco jiného, než je jen dehonestace oponenta, jeho ponížení, jeho setření, pokud dokážeme svůj potenciál napřít správným směrem, pokud začneme pracovat na sobě, pokud si uvědomíme, že bez toho člověka, se kterým nesouhlasím se ale neobejdu, protože to je dobrý lékař, zedník, instalatér, řidič … já nevím, co ještě, pokud toto dokážeme, jsme schopni vyrazit jako společenství plnoprávných lidí směrem dopředu. Místo toho se dnes jen hádáme a přešlapujeme na místě. Nikam se neposouváme, společnost je v krizi, a to více v krizi sociální, etické a mravní, než v krizi ekonomické.

Nechci říkat, pojďme, budeme na sebe hodní. To je k ničemu. Chci říci, pojďme se zamyslet každý sám u sebe a zeptat se, co jsem já udělal pro to, aby společnost byla méně rozdělena. Udělal jsem dost? Neudělal jsem naopak něco, co k rozdělení mohlo přispět? A ruku na srdce, domnívám se, že každý z nás svým dílem k prohlubování oné propasti mezi lidmi přispěl.

Vážení spoluobčané, milí čtenáři,

pojďme opravdu ignorovat ty, jejichž jediným smyslem života je rozsévání nenávisti. Přestaňme reagovat na jejich lživé až propagandisticky zaměřené články. Jsou tací lidé v obou táborech. Nereagujme na ně, neklikejme jim karmu, nenechme se od nich vyprovokovat. Jejich jediným cílem je rozeštvat tuto společnost ještě víc, než je. Většina z nich to pak dělá nevědomky ve prospěch někoho, komu je ale úplně ukradený. Celá řada blogerů a publicistů píše elaboráty plné nenávisti a zloby ve snaze zaujmout. Možná to mnozí dělají pro potěchu svého ega, neboť podobné výlevy mají zpravidla vysokou čtenost a karmu. Nepochybně tím však slouží zlu. Zlu, které neumím pojmenovat a o němž nevím, kde se ukrývá, kdo, či co, tím zlem je, ale je to to zlo, kterému vyhovuje, když jsou lidé rozhádaní, když nejsou svorni. Tehdy totiž může snadno přesvědčovat, že omezením jedné drobné svobody jim vlastně upevňuje svobodu jinou, přednější. Jenže, která ta lidská svoboda je ta přednější? A jak je to možné? Inu, odkáží se na tu skupinu, s níž jsme rozhádaní a řeknou, že právě tím drobným omezením nás před touto skupinkou chrání. Děje se tak již dost dlouho. Nenápadně jsou naše svobody oklešťovány nejrůznějšími direktivy, zákonnými normami, které jsou ale zbytečné, vládními a městskými vyhláškami a podobně.

Ne, nechci tu v žádném případě hovořit o nějaké spiklenecké teorii jakéhosi hnutí pro nastolení nového světového řádu, či jak to příznivci spikleneckých teorií nazývají. To, co prožíváme není žádné spiknutí, jen jsme některým lidem dali do ruky moc a oni se snaží tuto moc si nejen udržet, ale ještě více rozšířit.

Milí čtenáři,

pokud začneme na sobě pracovat, pokud místo hádání dokážeme spolupracovat bez ohledu na naše politické a jiné přesvědčení, pak nám totiž může být úplně jedno, jestli nám bude vládnout Petr, nebo Pavel, protože budeme jako lidé svorni a jednotni a žádný mocipáni s námi nehnou. To není komunismus, ale jeho pravý opak. Osobní zodpovědnost jedince sama za sebe, ale s tím související i zodpovědnost za celou společnost, s respektováním originální individuality každého jednoho člověka, to je asi jedna z mála možných cest z krize, která není okolo nás, ale v nás.