Zpřelámu ti hnáty, hnusný starče!

„Musíte se šetřit, pane biskupe.“ Těmito slovy se loučil ošetřující lékař s propouštěným pacientem. „Ale, pane doktore, stejně již na Boží hod tu nebudu,“ reagoval kardinál Trochta na ta slova a pokračoval: „a vy to víte. Mé dny se blíží ke konci.“ „Pane biskupe, operace sice nedopadla zcela podle našich představ, ale klid na lůžku vám udělá dobře. Pak můžete oslavit i velikonoce. A ty přijdou již za čtrnáct dní.“ „Za sedmnáct,“ s úsměvem jej opravil Trochta, „ale budu se řídit vaším doporučením a budu odpočívat. Rád bych byl na tu velkou slávu připraven. Třeba mi i kázání umožní.“

Byla středa 27.března léta páně 1974 a kardinál Trochta se po operaci vracel do své rezidence na Dómském náměstí v Litoměřicích, kde jej již očekávali jeho přátelé a spolupracovníci i jeho ošetřovatelka v domácí péči, dominikánka, sestra Aimona.

* * *

„Pan kardinál je v rekonvalescenci a má nařízený přísný klid na lůžku,“ snažil se ceremoniář Korejs přesvědčit opilého církevního tajemníka Dlabala, že k biskupovi ho ten den nepustí. Hodiny ukazovaly poledne pátku před Květnou nedělí, 5.dubna 1974. „A co? Však víte, kdo jsem a víte, co mohu! A jedu sem v úřední záležitosti.“, vyhrožoval a útočil Dlabal, „Abyste nedocéremonioval!“, posměšně zahrozil. „Pane církevní tajemníku ...“, snažil se Korejs oponovat návštěvníkovi, ale ten jej ihned až opilecky žoviálně přerušil: „Klidně mi říkejte soudruhu tajemníku.“ „Pane církevní tajemníku,“ nenechal se vyvést ceremoniář z klidu, „pan kardinál má klid na lůžku nařízený od lékaře. Přeci i vy uznáváte lékařskou vědu a lékařská doporučení.“ „A já říkám, že mě pan biskup musí přijmout!“, už zvyšoval hlas krajský církevní tajemník, „Jsem tu v úřední záležitosti a nehodlám ztrácet čas dohadováním s nějakým biskupským poskokem!“ „Pane církevní tajemníku, jsem ceremoniář pana biskupa, nikoli poskok, a jsem též jedním z jeho sekretářů. A jako takový zodpovídám za to, že otec biskup bude plnit i podmínky domácího léčení.“, snažil se stále oponovat pater Korejs. „A já říkám, že mě nebude biskupskej poskok bránit ve výkonu mé funkce!“, opět se rozohnil církevní tajemník, „Taky bych to mohl považovat za maření výkonu státního orgánu!“, pokračoval už v nepokrytém vyhrožování.

Hluk, křik a hádka z předpokoje donutily kardinála Trochtu vstát z lůžka. Křičící hlas poznal. S krajským církevním tajemníkem Dlabalem měl již mnohokrát tu pochybnou čest, ale snažil se svému ceremoniáři a příteli pomoci. Otevřel tedy dveře oddělující jeho pokoj od místnosti, kde probíhala hádka.

„Tak vidíte, že nemusí ležet!“, vítězoslavně vykřikl Dlabal, když spatřil mezi dveřmi postavu kardinála. „Přišel jste mi popřát brzkého uzdravení, soudruhu tajemníku?“, břitce se zeptal kardinál s důrazem na slovo soudruh. Dobře věděl, že hovory s tímto arogantním a místy až buransky se chovajícím funkcionářem KNV nejsou žádnou selankou. Přesto si nedokázal odpustit onu lehkou provokaci se soudruhem. „To ani ne.“, mimoděk přiznal svou nevraživost k církevním představitelům Dlabal. Vzápětí pak, uvědomivše si hloupost své bezprostřední reakce, dodal: „Teda, to taky, ale přišel jsem v jiné záležitosti.“ „A to je tak neodkladná, že mne rušíte týden po mém návratu z nemocnice?“ Dlabal bez mrknutí oka a bez odpovědi namířil přímo k pootevřeným dveřím, v nichž stál kardinál. „Tak přijmete mě, když už jsem tady a vy jste vstal?“, dotázal se zvýšeným hlasem Dlabal a pohrozil: „Jsem tu jako státní orgán vykonávající dozor nad církvemi. Určitě si umíte představit, co by pro vás znamenalo další maření takové činnosti!“ Trochta mírně poodstoupil a zlehka se ušklíbl: „Nic, co bych už neznal.“ Popíchnutý tajemník nadskočil: „Tak se podle toho chovejte!“, a dral se do dveří. Kardinál jen mlčky ustoupil.

„A vy,“ otočil se k ceremoniáři, „vy mi přineste nějaké víno, nebudu tady u kardinála sedět jen tak nasucho …. nebo … počkejte!“, obrátil se na kardinála Trochtu: „Vy jste vlastně měl narozeniny nedávno. To vám určitě z toho Valašska, odkud jste, poslali nějakou slivovičku, co?“, a aniž by čekal na odpověď, hned poručil Korejsovi: „Přineste radši nějakou slivovičku. Ono se pak hned bude líp jednat.“ a rádobyrozšafně vstoupil do pokoje kardinála. Ten jen mlčky přikývl směrem k svému ceremoniáři, aby tak učinil a pomyslil si: „Vždyť už teď je opilý. To nebude dnes lehký den.“

Dlabal se zatím pohodlně uvelebil v křesle a pobaveně sledoval jisté rozpaky a únavu kardinála, způsobené slabostí z rekonvalescence i jeho vlastní přítomností.

„Co tedy potřebujete, pane církevní tajemníku?“, zeptal se Trochta. „Tak počkáme, až nám přinesou pití, ne? Nebudeme tyto věci rozebírat před ním.“, odvětil Dlabal. „To klidně můžeme, je to můj ceremoniář a jeden z mých sekretářů,“ namítl Trochta. „Až se napiju. Nějak mi vyschlo v krku při čekání, než se rozhodnete mě přijmout,“ ušklíbl se Dlabal. „Nemám tolik času, musím odpočívat a chci se připravit na neděli. Květná neděle je velký svátek, pane tajemníku, připomíná nám to příjezd Ježíše do Jeruzaléma.“, snažil se bránit Trochta. „Připravovat na neděli?“, v otázce byla znát štiplavost, „Na jakou neděli, pane biskupe? Stejně nesmíte kázat a vy to víte.“, vítězoslavně dodal tajemník. „Ani bych nemohl. Však vidíte, jak jsem stále ještě slabý.“, přešel Dlabalovu snahu o ironii kardinál, „Ale i účast na bohoslužbě v katedrále je věc, na níž se dnes musím připravit i fyzicky. Ještě nevydržím dlouho stát ani sedět.“, dodal na vysvětlenou.

Ceremoniář donesl lahev čiré tekutiny a jednu odlivku, které postavil před tajemníka. „A pan kardinál snad nedostane?“, trochu zle se zasmál Dlabal. „Pan kardinál ani nechce. Má předepsaný klid i dietu.“, zastal se svého podřízeného Trochta a pokynul mu, že může odejít. „Tak proč jste přišel, pane církevní tajemníku?“, zeptal se hned, jak za ceremoniářem zaklapla západka zámku, „Co je tak důležitého, že to nesneslo odkladu a musel jste mě vyrušit v mé rekonvalescenci?“ Dlabal si nalil z přinesené lahve zcela plnou odlivku a jediným naklopením vylil její obsah do svého hrdla. „Dobrá slivovička,“ pochvaloval si, aniž by reagoval na dotaz a pokračoval: „ještě, že jste mi nepřinesli nějakej utrejch.“ Znovu si nalil a pak ještě jednou. Podíval se na kardinála, který se mezi tím posadil na židli u psacího stolu a po kratší pauze, snad aby dodal dramatičnosti situace, řekl: „Chceme, abyste odvolal své spolupracovníky a nahradil je jinými.“

„Nedá s tím pokoj.“, problesklo hlavou Trochtovi, „to už tu bylo několikrát.“ Hlasitě pak dodal: „Ale přímí spolupracovníci biskupa jsou přímo v jeho kompetenci a já jako biskup nikoho měnit nehodlám.“ „Říkám, že je vyměníte!“, zvýšil hlas tajemník a pokračoval: „Děláte si tu z toho salesiánské doupě!“ Opět si nalil a sledoval pomalou a rozvážnou reakci kardinála. „Pane církevní tajemníku, salesiánskému řádu jste tu znemožnili činnost. Mohu je poslat do diecéze do farností jako administrátory, ale já je chci tady. Znám je již léta a vím, že se na ně mohu spolehnout. Sám jsem si je vybral, když jsem se před pěti a půl rokem vracel do svého úřadu.“

* * *

Rafičky hodin poskočily o několik desítek minut dál a církevní tajemník jakoby stále ještě neměl dost. Stále si nechával nosit něco k pití. Jeho opilost a agresivita se stupňovala. „Vskutku chování burana.“, pomyslel si ceremoniář Korejs, když nesl další láhev pro nenasytného Dlabala. „Musíme něco vymyslet, jak ho dostat pryč.“, uvědomoval si jasně, když viděl vzrůstající únavu svého biskupa.

* * *

„Jděte už, přijďte jindy. Jsem starý a nemocný muž.“, vzchopil se ještě na odpor Trochta, „Přežil jsem Terezín, Mauthausen i Dachau. Přežil jsem i Leopoldov a Valdice...“ „Taky už nemusíš ale přežít mě, hnusný starče!“, začal kardinálovi tykat církevní tajemník, „Jestli se nezbavíš těch svých salesiánských poskoků, zpřelámu ti hnáty!“, už nepokrytě vyhrožoval a nalil si do krku další odlivku kořalky. „Jděte! Já mám mít klid … nařídil mi to lékař.“, kardinál cítil, jak jej po několika hodinové tyrádě církevního tajemníka rychle opouštějí síly.

„Ještě jsem neskončil!“, rozkřikl se tajemník, „A říkám to jasně! Tu svoji salesiánskou buňku rozpustíte!“ Dlabal již prakticky bez ustání křičel. „Nebudeme o tom diskutovat. Jestli si myslíte, že nemám žádný páky, abych vás k tomu donutil,“ opět přešel k vykání, „tak se setsakramentsky mýlíte! Už jste starý a nemohoucí! A já vám můžu ještě pořádně zatopit!“ Kardinál Trochta jen s námahou se držel v sedě na kraji svého lůžka, kam se mezi tím přesunul ze židle u psacího stolu. „Však si vás klidně pozveme k výslechu. Víte jak dopadl Hlouch, ne?“, pokračoval ve výhrůžkách církevní tajemník.

Vzpomínka na smrt českobudějovického biskupa, od níž neuplynuly ještě ani dva roky, Štěpána Trochtu zasáhla. „To už zase budou při výsleších mučit a zabíjet, jako v padesátých letech?“, pomyslel si. Nahlas pak těžkým a znaveným hlasem odvětil: „Vím, nesmí se o tom mluvit, ale váš kolega pomohl při jeho umlácení.“ „Jaký umlácení?“, nadskočil Dlabal, „Nikdo nikoho nemlátil. Hlouch umřel na špatný svědomí, když mu při výslechu ukázali, co všechno na něj mají.“ Trochta nic neřekl, opět si jen pomyslel, že ono špatné svědomí, na které zemřel biskup Hlouch, má spíše Dlabalův kolega Drozdek, který při výslechu Hloucha den před jeho smrtí asistoval.

Otevřely se dveře a v nich stál biskupův ceremoniář. „Pane církevní tajemníku,“, pronesl ihned při vstupu do kardinálova pokoje ceremoniář Korejs, „můžeme vám zajistit auto i s řidičem na cestu domů, do Ústí. Ale budete muset vyrazit ihned. On má řidič ještě pak další povinnosti a už by vás nemohl odvézt. Musel byste pak jet vlakem.“ Ručičky hodin ukazovali krátce po šesté večer. Opilý tajemník zvedl oči. Podíval se na Korejse, pak na biskupa a křikl: „Ještě jsem tu neskončil! Ještě není konec jednání!“ Ceremoniář se nenechal zastrašit. Viděl, že biskup Trochta je velmi unaven a vyčerpán a přešel do protiútoku: „Taky bychom mohli zavolat bezpečnost. Ve stavu, kdy jste takto opilý, už vám nepomůže ani vaše funkce.“ „Cože?! Vy mě chcete vyrožovat?!“, skoro zařval tajemník. „Ne, pane tajemníku, jen si myslím, že ani vaši nadřízení by neměli radost z toho, že jste tak opilý, že někdo vůbec musel na vás volat bezpečnost. O to menší radost by měli, až by se ukázalo, že to byla církev. Zvláště teď, kdy opět probíhají jednání mezi vládou a Svatým stolcem.“ Tajemník se zarazil. Věděl, že jednání nespějí k nějak příliš úspěšnému konci, přesto se ve své opilosti zalekl, že by se jeho osobní konflikt s biskupem Trochtou mohl negativně promítnout i na jeho vlastní kariéře. „Jen si to dopiju.“, souhlasil s odjezdem. „Klidně si to vemte s sebou.“, snažil se urychlit Dlabalův odjezd Korejs.

* * *

Jeho eminence, Štěpán Maria kardinál Trochta SDB, sedmnáctý sídelní biskup litoměřický, zesnul zaopatřen svátostmi před patnáctou hodinou dne 6. dubna L.P. 1974 a jeho tělo bylo při slavném pohřbu 16.dubna téhož roku uloženo se všemi insigniemi do biskupské hrobky na litoměřickém hřbitově kde čeká na své slavné vzkříšení.

PS pro všechny „kritiky“:

Ano, příběh je do značné míry vyfabulovaný. Přesný přepis hovoru (spíše až monologu) opilého církevního tajemníka s nemocným kardinálem neexistuje a přímí pamětníci, kteří mohli zaslechnout aspoň části hovoru, již nežijí. Přesto existuje několik svědectví o chování Karla Dlabala jak právě při této „návštěvě“ (jak jeho výroky, tak i ono poroučení o nalévání dalšího a dalšího alkoholu), tak i lidí, kteří s tímto buransky se chovajícím funkcionářem komunistického KNV v Ústí nad Labem měli co kdy do činění.

I tak vychází z události, ke které skutečně došlo, kdy církevní tajemník v opilosti opravdu vyhrožoval nemocnému starému muži i fyzickým násilím, a která měla pro nemocného kardinála fatální následky.

PS pro nekritiky:

Vzpomínka na kardinála Trochtu proběhne na čtrnácti místech u nás i v zahraničí. Konkrétně v Litoměřicích pak tuto neděli, tj. 6.4.2014, od 10 hodin při Mši svaté v katedrále svatého Štěpána na Dómském náměstí a týž den odpoledne od 15 hodin proběhne ještě vzpomínkové shromáždění na litoměřickém hřbitově u biskupské hrobky, kde kardinál Trochta a další litoměřičtí biskupové jsou pochováni.

Vzpomínky pak proběhnou například i v jeho rodné Francově Lhotě, v Praze-Kobylisích, v kostele svaté Terezičky, který pomáhal budovat při salesiánském středisku, v Olomouci v katedrále svatého Václava, v Terezíně v kostele Vzkříšení Páně a na jiných místech. V zahraničí pak bude jeho osobnost připomenuta v Mauthausenu v kostele svatého Mikuláše, v Turíně, kde studoval a byl vysvěcen na kněze, v chrámu Panny Marie Pomocnice a též i ve Vatikánu v bazilice svatého Petra. Více informací pak lze nalézt na stránkách litoměřického biskupství.