Praha, Legerova ulice 65 let po té - uctili jsme památku umučeného Josefa Toufara

Zhruba 20 lidí se ve středu 25.února 2015 sešlo na Pietním shromáždění k uctění památky 65.výročí mučednické smrti Josefa Toufara v Praze, Legerově ulici před budovou bývalého Státního sanatoria, kam příslušníci StB krátce po poledni 25.2.1950 umírajícího Josefa Toufara přivezli.

Ačkoli vlastní shromáždění bylo nahlášeno až od osmé hodiny večerní, první lidé, kteří se rozhodli připomenout si Josefovu památku přímo před budovou, v níž naposledy vydechl, se začali shromažďovat již po půl osmé.

Protože akce byla i řádně nahlášena na Magistrátu hlavního města Prahy a chodník bezprostředně sousedí s jednou z páteřních komunikací - Magistrálou, byla na místo vyslána i hlídka Městské policie, kteří nás přišli nejen pozdravit, ale též nás upozornit, abychom byli obezřetní, protože i přes pokročilou hodinu, provoz na Magistrále byl stále celkem silný.

Nutno podotknout, že jejich chování bylo čistě profesionální a zcela bez jakýchkoliv výhrad, stejně jako chování hlídky dopravních policistů, kteří též byli na místě pro případ, že by počet účastníků shromáždění byl větší, než je kapacita přilehlého chodníku. Musím v tomto směru pochválit i příslušné úředníky Magistrátu, kteří vyrozuměli jak Městskou policii, tak Policii ČR. Rozhodně nic neponechávali náhodě. Trochu se u toho stydím, neboť při nahlašování shromáždění, když jsem hovořil s daným úředníkem, jsem nevěděl zcela přesně, kolik se může vlastně sejít lidí. Mohlo nás být stejně dobře 5 jako 50 nebo 200. Měsíc a půl před pořádáním akce, kterou člověk organizuje poprvé, se podobné odhady dělají opravdu velmi špatně. A tak jsem, po domluvě, raději napsal do formuláře o ohlášení akce číslo vyšší.

Krátce před osmou hodinou večerní jsme nainstalovali na jeden z parapetů svíce a ostatkový kříž - symbol křesťanů a tudíž i symbol toho, jehož památku jsme přišli vzpomenout.

Vlastní shromáždění začalo přesně úderem osmé hodiny večerní zpěvem Svatováclavského chorálu z letáčků k tomuto shromáždění připravených.

V jednom z domů naproti se otevřelo okno a kdosi, možná trochu nevěřícně, sledoval něco, co se v Legerově ulici asi tak často neděje. Konečně, ono to opravdu není místo nejvhodnější ke zpěvu náboženských písní. Ale bylo to místo před domem, v němž se život mučedníka, na něhož jsme vzpomínali, uzavřel.

Jednou z přítomných osob byla i redaktorka Českého rozhlasu, která si pořizovala zvukový záznam z celého shromáždění.

Následovalo krátké přivítání účastníků z mých úst, jako hlavního organizátora akce. Na to jsem předal slovo dceři Miloše Doležala, Toufarova životopisce, která přečetla připomínku posledních hodin života tohoto kněze z pera svého otce.

V krátkém ale silném sdělení se účastníci dozvěděli mnohé podrobnosti z odpoledne a večera toho dne před 65 lety. O marné snaze zachránit život čověka, kterého ani v léčebném zařízení neopustili příslušníci StB ani na malý okamžik, když jedna z příslušnic StB byla přítomna i na operačním sále. Režim pro chystaný monstrproces potřeboval Josefa Toufara živého. Avšak zacházení, jakého se mu dostalo před převozem do sanatoria i odpírání zdravotní péče až za nejzazší okamžik, již lékaři ani tou sebevětší péčí nedokázali napravit.

Josef Toufar krátce po půl deváté večer 25.února 1950 svému utrpení podlehl. V celé republice ještě doznívaly oslavy druhého výročí komunistického puče na nejrůznějších schůzích a manifestacích a ve Státním sanatoriu mezi tím umírala jedna z obětí teroru, který komunisté nastolili.

A protože šlo o akci organizovanou katolíky a Josef Toufar byl katolickým knězem, nemohl kněz chybět. Svého úkolu se zhostil p. Milan Badal, tajemník kardinála Duky, který nejprve všem přítomným tlumočil pozdrav pana arcibiskupa i jeho omluvu, že se akce nemohl zúčastnit (prodlévá v současnosti s ostatními biskupy na exerciciích) a po té se s námi pomodlil za úspěšné dovršení procesu blahořečení Josefa Toufara.

Zde si dovolím vložit text, jehož nejsem autorem, ale jehož šíření je zcela prokazatelně povolené a z hlediska procesu blahořečení i žádoucí. Text oné přímluvné modlitby z letáčku Královéhradeckého biskuspství k beatifikačnímu procesu vydanému:

Ježíši, Dobrý pastýři,

děkujeme Ti za tvého služebníka

Josefa Toufara.

Dlouhá léta trpělivě usiloval stát se Tvým

knězem a Tys mu dal sílu a své požehnání,

aby překonal řadu překážek i protivenství.

Stal se příkladným knězem, kterému

nescházela obětavost, pracovitost,

sociální citlivost ani humor. Hledal

Tvou vůli, nechal se jí vést a inspiroval

řadu následovníků ve kněžství.

Pro svoji horlivou kněžskou činnost byl

pronásledován, brutálně trýzněn a umučen.

V děsivých podmínkách valdické cely

zachoval věrnost Tvé církvi, nezradil své

vnitřní přesvědčení a vytrval ve víře a naději.

Tebe, jenž jsi řekl „vezmi svůj kříž

a následuj mě“, prosíme:

dej nám téhož Ducha odvahy, statečnosti

a vytrvalosti, kterým jsi naplňoval svého

služebníka Josefa Toufara, abychom byli

pevnější ve svědectví víry, vytrvalejší

v naději a dokonalejší v lásce.

Na přímluvu Panny Marie, kterou Tvůj

kněz Josef vzýval v hodinách svého

mučení a umírání, nám uděl milost brzkého

blahořečení služebníka Josefa Toufara,

abychom mohli mít skrze jeho přímluvu

účast na Tvých zaslíbeních.

Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků.

AMEN.

Modlitba připomíná i trnitou Josefovu cestu za povoláním ke kněžství, kdy až takřka třicetiletý se vydává doplnit si vzdělání, maturitu aby mohl po ní nastoupit do kněžského semináře.

Po požehnání, které p.Badal udělil přítomným jsme na závěr shromáždění společně zapěli tu nejkrásnější píseň, kterou můžeme znát - naší národní hymnu.

Na závěr celého shromáždění si účastníci odpálil přinesené svíčky od paškálu a toto Světlo si vzájemně předávali dál. Svíčky jsme pak umístili k improvizovanému památníku na budově bývalého Státního sanatoria.

Chtěl bych touto cestou poděkovat všem, kteří se zúčastnili, všem, kteří pro vzdálenost nemohli přijet, ale byli v duchu s námi, všem, kteří o této akci třeba ani nevěděli, ale účastnili se jiných připomínek nejen této oběti komunistické zlovůle.

Můj dík patří i těm, kteří se na organizaci a průběhu akce podíleli - mj. panu Miloši Doležalovi, který, ač zaneprázdněn, poslal krátké připomenutí onoho posledního dne Josefa Toufara, pateru Milanu Badalovi, který se ujal duchovního slova při této akci, panu Janu Burešovi, který mi s organizací shromáždění pomáhal a v neposlední řadě fotografovi, panu Janu Kotkovi, který mi fotografie poskytl i pro účely tohoto článku. Můj dík patří i panu kardinálovi, který byl o celé akci informován a při mém nedělním setkání s ním se o ní jednak zajímal a jednak nám popřál mnoho zdaru.

Chtěl bych slíbit sobě i všem, pro které je památka nejen této oběti teroru zločinného komunistického režimu tak vážná, že se na tyto lidi a jejich osudy nesmí zapomenout, že bych rád připravil toto setkání i na příští rok. A pokusím se vše zorganizovat o něco lépe, než bylo toto první setkání. Snad mi na to vyjde čas i energie.

Oroduj za nás Josefe Toufare.