Máte slovo v době postní

Předem se přiznávám, že, ač jsem o tématu onoho pořadu na ČT věděl dopředu, tak jsem v zájmu ochrany svého duševního zdraví příslušný pořad nesledoval (tak, jako tento formát vzájemného překřikování se hostů s místy až běsnící paní Jílkovou nesleduji prakticky vůbec). Přesto mi při některých statusech lidí z mého kontaktlistu na facebooku nedalo, abych napsal o tom, co si o načasování podobného tématu myslím. A nic lichotivého to tedy nebude.

Předně tedy umístění podobného dohadování v době postní je, minimálně, necitlivé, ale budiž. Konečně Česká televize je tu „pro všechny“ a tudíž se vždy najde skupina nespokojenců s nějakým pořadem, s jeho načasováním.

Nevím, možná je to i svérázná připomínka dramaturgů tohoto pořadu událostí, od nichž v těchto dnech uplynulo, či uplyne rovných 65 let, které stály téměř na počátku celého řetězce událostí, které byly nakonec nějak uzavřeny přijetím zákona č. 482/2012 Sb. Byly to, po nezákoných internacích biskupů téměř všech československých diecézí, první přímé a tvrdé zásahy režimu proti církvím. Zásahy v podobě umlácení Josefa Toufara v únoru roku 1950 (65.výročí jeho mučednické smrti jsme vzpomenuli 25.února), zatýkání představitelů řeholních řádů (ač třeba Vít Tajovský byl zatčen již 30.ledna 1950, tak hlavní vlna zatýkání probíhala právě v těchto dnech – mezi 10. a 20. březnem 1950) pro chystaný první monstrproces s církevními představiteli, který vešel do dějin pod názvem „Proces Machalka a spol.“, ale také chystané násilné zabrání mužských řeholních domů.

Ano, zatýkání představitelů řeholních řádů, byla příprava pro následný ozbrojený noční přepad mužských řeholních domů, známý jako Akce K, v noci ze 13. na 14.dubna 1950. A třeba řeholní domy byly zbaveny svého majetku (a to nejen budov, ale i příslušejících polností, lesů, ale i mobiliářů klášterů, včetně mnoha skutečně cenných uměleckých artefaktů) zcela protiprávně i s přihlédnutím k tehdejším právním úpravám platným v roce 1950.

Dovoluji si připomenout, že otázka tohoto zákona je již v podstatě uzavřena. Nyní dochází k jeho naplňování (ze strany povinných osob tedy značně pomalu, zcela v rozporu s platnou právní úpravou). A přestože povinné osoby pod záminkou důkladného prověření jednotlivých případů (což považuji za správné) často rozhodnutí o vydání či nevydání obstruují a protahují (u některých majetků existuje důvodné podezření z toho, že se saží tyto majetky maximální možnou měrou znehodnotit – kupříkladu Lesy ČR poměrně masivně těží často právě v těch porostech, které nyní mají vydávat, ačkoli stát v roce 1950 ukradl lesy v pěstěném a nevytěženém stavu), k jeho naplňování postupně dochází.

Co je však zcela odporné, je snaha o rozdmýchávání dalších a dalších vášní v otázce vztahu státu a církví, na čemž se dramaturgie tohoto pořadu podílí. Ukažte mi někdo jednoho jediného okradeného, který musí znova a donekonečna zdůvodňovat, co chce, proč to chce, jak s tím naloží ….

Promiňte, ale co je komu do toho?!

Dotazy, tak jak jsem je zaznamenal tlumočené na sociálních sítích, pak též asi patřily k perlám, nad nimiž zdravý rozum zůstává jen smutně stát a slušnost a spravedlnost spolu ruku v ruce někde v koutku pláčou. Jak jinak vnímat otázky: „Proč se chcete soudit o to, či ono?“, „Na co chcete obraz Madonna z Veveří?“…

Skoro se nabízí odpověď, která způsobí možná až lehkou mozkovou příhodu mnohým rudě zaslepeným dobrákům: „Abysme to mohli odvézt do Vatikánu, včetně ornice, stromů, polí a cihel.“

Já se spíše ptám, proč Církev musí stále donekonečna odpovídat na podobné nesmyslné dotazy, proč musí stále vysvětlovat, co hodlá s majetky udělat (znovu opakuji, co je komu do toho? Staráme se my, co udělal se svým navráceným statkem Pepa Novák z Horní Dolní? Není nám to jedno, protože jeho předkům, nebo přímo jemu, ten statek, co dostal v roce 1991 značně poničený, prostě patřil?), jak se stará o potřebné (tyto údaje lze snadno získat třeba ve výročí zprávě dobročinné organizace Charita ČR, která je organizována právě ŘKC, ale lze je vidět často i jinde – a když už jsou média zvána k akcím jako otevření azylového domu, pomoc potřebným při živelných katastrofách a podobně, tak jejich zájem je mizivý a případné informace v médiích proběhnou jen velmi okrajově) … ?

Církev poměrně trpělivě přes 20 let vyčkávala (ke koci už s menší dávkou trpělivosti, kdy jednotlivé farnosti začaly podávat určovací žaloby k vydání majetků) na zákon slíbený již v roce 1991, čelila často sprostým útokům a nyní, kdy se má začít věnovat práci k záchraně celé řady navrácených nemovitostí, kdy se má začít připravovat na budoucnost, kdy bude na státu zcela ekonomicky nezávislá a kdy se již stát nebude podílet na přímých provozních nákladech chodu církve (mzdy duchovních i laických zaměstnanců církve), čelí opakujícímu se vyvolávání váční a averzí a to již i na veřejnoprávním médiu.

Otázka narovnání mezi státem a církvemi je uzavřena zákonem. Lze to změnit jedině jiným, novým zákonem, který by ale už nabíral formát jakéhosi vyvlastňovacího zákona, což by bylo v rozporu s naším ústavním pořádkem. Kdo a proč má snahu stále otevírat toto téma, které společnost dosti rozděluje? Není za tím snaha zaujmout křiklouny, šťouraly, dát jim námět na další plivání, další hádání a tím zakrýt něco, co se na nás chystá a o čem možná ani pořádně nevíme? Slouží opravdu tento pořad k vyjasnění názorů? Je skutečně takovýto formát pořadu na veřejnoprávní televizi tak nepostradatelný?

Nevím, stejně jako jsem po krátké době přestal sledovat pořad Kotel a Nově, tak jsem tomuto zůstal téměř věrný i po přesunutí pořadu na kanál České televize pod názvem Máte slovo. Je to pořad, který nejen, že nic neřeší, ale naopak, má řešení komplikovat, má zvyšovat vášně mezi lidmi, má společnost rozdělovat. Nabízí se pak otázka, zda je jednou ze služeb veřejnoprávní televize i služba některým mocenským skupinám, pro něž je rozhádaná společnost přímou cestou k moci.