Po 65 letech konečně doma, doma v Číhošti

„Kaine, kde je tvůj bratr Ábel? Boleslave, kde je tvůj bratr Václav? Drahomíro, kde je tvá tchyně Ludmila? ...“ (z kázání Dominika Duky v Číhošti 12.července 2015).

Dnes uplynulo 113 let od narození člověka, jehož jméno se v posledních měsících často vyslovuje a často připomíná. Muže, který prošel dlouhou, trnitou cestou, než mohl splnit volání, které cítil, volání ke kněžské službě.

Josef Toufar se narodil 14.července 1905 v Arnolci, nedaleko Polné u Havlíčkova Brodu v rodině sedláka a hostinského. Jeho životní příběh je i díky jeho životopisci, Miloši Doležalovi, dostatečně znám, takže nebudu nosit dříví do lesa, byť se objevují stále nové a nové střípky z jeho života i z jeho čtyřtýdení křížové cesty v kobkách Valdické věznice. Toto přenechám právě panu Doležalovi, který připravuje vydání další knihy o životě tohoto prostého venkovského kněze, jež naplnil Kristův odkaz do posledního písmene a nakonec pro věrnost tomu, čemu věřil, byl umučen. A jak ve svém kázání připomenul pan kardinál, i Josef Toufar měl být pohřben a na věky zapomenut, stejně jako Ježíš, jehož hrob byl hlídán vojáky. Josefův hrob měl být utajen, byl pohřben pod změněným jménem a když došlo v roce 1968 k prvnímu otevření případu Toufar a prvním snahám příbuzných o jeho důstojné pohřbení tam, kde si přál, tedy v Číhošti, příjezd ruských tanků tuto snahu zhatil a, snad proto, aby se opět na „případ Toufar“ zapomnělo, došlo i k požáru v kanceláři, kde byly uloženy polohové knihy ďáblického hřbitova.

Jen díky tomu, že smrt Josefa Toufara byla v létě 1968 poprvé vyšetřována, zachovaly se v tomto spise fotografie, které pořídil vyšetřovatel StB při pátrání, fotografie, kde jsou zachyceny informace z polohové knihy na stránce popisující situaci v šachtě 16, kde tělo Josefa Toufara bylo zahrabáno v únoru roku 1950, i fotografie z místa na hřbitově, kde byla zrezlá kovová cedulka označující tuto hrobovou šachtu. Náhoda? Zázrak? Nebo jen laxnost režimu, který nezničil všechny stopy po svém ohavném zločinu? Každý si to může vykládat, jak chce.

I díky těmto událostem se nakonec podařilo Josefův hrob vypátrat a na podzim loňského roku nalézt i jeho ostatky v tomto hrobě uložené. Již při prvotním ohledání místa nálezu vše nasvědčovalo, že archeologové nalezli, co hledali. Na místě, které udávaly záznamy z polohové knihy se v příslušné vrstvě našly kosterní pozůstatky muže. Odpovídala i výška a odpovídalo i odkryté číslo sousední rakve. Navíc, v místě, které tomu odpovídalo, se u kosterních ostatků našel gumový drén. Ten drén, který tam byl zaveden při operaci v podvečer 25.února 1950 při marné snaze lékařů Josefa Toufara zachránit. Drén, který patologové ponechali na svém místě. Přesto se ještě čekalo na potvrzení totožnosti srovnávací analýzou DNA od žijících příbuzných Josefa Toufara.

Analýza tyto předběžné závěry z nálezu kostí potvrdila a vše mohlo směřovat k neděli 12.července 2015, kdy byly ostatky Josefa Toufara uloženy tam, kde si to přál – v Číhošti.

Tu neděli jsem se i já vydal do Číhoště, ale ne úplně přímou cestou. Moje první zastavení patřilo již zaniklé obci Zahrádka u Ledče nad Sázavou, prvnímu působišti P. Josefa. Byť obec musela ustoupit vodnímu dílu Švihov, přeci jen se několik budov zachovalo. A jednou z těchto budov je i zahrádecký kostel svatého Víta.

Pak jsem pokračoval dál na Ledeč nad Sázavou a Číhošť. Ještě před tím, než jsem dorazil do Číhoště, zastavil jsem se ještě na jednom místě, které je s působením kněze Toufara spjato. Na křižovatce u Prosíček, na téže křižovatce, kde si večer 28.1.1950 eStéBáci předávali uneseného Josefa, jsem odbočil do vesničky Nezdín, podívat se k místní studánce a kapličce. Zde se odehrávaly velké poutě na Svatodušní svátky s procesími z okolních vesnic a i zde Josef Toufar po sobě zanechal svou stopu.

To jsem byl již jen asi 3 kilometry od cíle své cesty. V Číhošti vše řídili dobrovolní hasiči, protože vjezd do obce byl uzavřen, a tak auta poutníků za Josefem Toufarem byla odstavována na přilehlých loukách na okraji vesnice.

Přestože vlastní obřad s uložením osatků Josefa Toufara měl začínat až v 15 hodin, již kolem poledního bylo v Číhošti přes tisíc poutníků a další stále přijížděli. Nakonec se jich sešlo odhadem na tři tisíce.

První mé kroky vedly do kostela Nanebevzetí Panny Marie, do toho kostela, kde došlo 11.prosince 1949 k události, která měla nakonec za následek smrt nevinného kněze. Sadističtí pohůnci zločinného režimu nedokázali pochopit, že by mohlo dojít k nějaké události bez přímého přičinění konkrétního člověka. Přestože pohyb oltářního křížku na třetí adventní neděli 1949 nebyl dosud nijak vysvětlen a stále se setkávám s tvrzeními, že „farář neměl tím křížem hýbat, nic by se mu nestalo“, myslím, že mohu s téměř stoprocentní jistotou tvrdit, že Josef Toufar křížem nepohyboval. Konečně, ani technici StB, ani mnozí další nedokázali sestrojit mechanismus, kterým by vesnický kněz mohl z kazatelny hýbat křížem. Kdo v číhošťském kostele někdy byl, potrvdí má slova, že podobný mechanismus by nezůstal skryt očím věřících natož všetečných kluků ministrantů. Lanka, či táhla by musela být na stěnách presbyteria vidět. Kříž by těžko po případném odstranění mechanismu zůstal beze stop, jak o tom svědčí i prvotní ohledání příslušníky místního oddělení VB ještě v prosinci 1949. Těžko by také kříž, po uvolnění mechanismu, který mnozí předpokládají, mohl zůstat vychýlen ze své osy a trochu pokroucen. Navíc, kdyby StB měla takové důkazy, jak tvrdili týden po Toufarově smrti na tiskové konferenci, proč by se kříž tak záhadně ztratil? Dodnes po něm nejsou nejmenší stopy. A když mechanismus nedokázali sestrojit ani odborníci – technici StB, jak by to dokázal sestrojit venkovský kněz bez technického vzdělání?

V kostele byla vystavena schrána s ostatky Josefa Toufara. Kněze umláceného pro tupost těch, kdo odmítali a odmítají možnost existence Boha, či čehokoliv jiného nad námi. Kněze, který krutě doplatil na nenávist komunistického režimu k Církvi. Kněze, mučedníka, který i přes podstoupené mučení nezradil svou víru a nezradil své věřící. I proto se Josef Toufar těší mezi věřícím lidem takové úctě. A nutno podotknout, že nejen mezi věřícím lidem. I mnozí lidé bez vyznání obdivují pevnost a věrnost tohoto muže. A jak ve svém kázání zmínil kardinál Duka, že je hrdý, že se může hlásit ke společenství kněžích, mezi nimiž byl i Josef Toufar, tak i já mohu prohlásit, že jsem hrdý, že se mohu jako laik hlásit k Církvi, v níž působil tak pevný a věrný kněz.

Zasloužilo by se poděkovat. Poděkovat třeba Janu Kotkovi, který mi pro účely tohoto blogu poskytl několik fotografií. Měl bych poděkovat Toufarovu životopisci Miloši Doležalovi, že pro nás všechny osud Josefa Toufara znovuobjevil. Měl bych poděkovat P.Tomáši Petráčkovi, postulátorovi beatifikačního procesu Josefa Toufara, který též vyvíjí obrovskou snahu o osvětlení osudu tohoto mučedníka. Všem těm lidem, kteří se na popularizaci silného životního příběhu kněze Josefa podílejí. Těm všem bych měl poděkovat, protože bez jejich práce by tento článek nevznikl, ale …

Největší a asi jediné poděkování ve skutečnosti patří Josefu Toufarovi. Dík za to, jak svůj život prožil – otevřeně, upřímně, lidsky. Dík za to, že dokázal být pevný a nepodovolil se ani primitivnímu sadistovi ve službách zla. Dík za to, že jeho, jakkoli smutný a tragický konec, lze i přes veškerou jeho krutost dávat za příklad, že zlo nakonec bude překonáno, třeba i jen tím, že se podařila dovést do cíle snaha nejen jeho rodiny, ale i mnoha dalších lidí, snaha o splnění Toufarova přání, které vyslovil na podzim roku 1949 při jednom ze srdečních záchvatů, přání, že stane-li se s ním cokoliv, chce být pohřben v Číhošti. A laskavostí královehradeckého biskupa Mons. Jana Vokála toto přání nakonec bylo splněno měrou vrchovatou, protože udělením biskupského dispensu bylo možno schránu s ostatky Josefa Toufara uložit přímo pod podlahu kostela. A s takto čestným uložením skromný Josef Toufar těžko mohl počítat.

A my se nyní můžeme i ptát jednoho z Toufarových vrahů: „Ladislave, kde je tvůj vězeň, kněz Josef?“ …. a odpověď máme – i když jste se snažili sebevíc, Josef nyní v klidu odpočívá ve své Číhošti.

Josefe Toufare, oroduj za nás!