Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Sakrální památky na Lounsku – chrám svatého Mikuláše v Lounech

16. 07. 2015 16:27:55
Rád bych v této sérii blogů trochu zpopularizoval některé sakrální památky v okolí Loun, především ty, které znám a sám jsem je navštívil. A jako první asi připomenu tu nejcennější, děkanský chrám svatého Mikuláše v Lounech.

Ačkoli stavba chrámu svatého Mikuláše pochází z třetiny 16. století, kdy byl po zničujícím požáru Loun chrám nově vystavěn, je jeho historie přeci jen starší. Jeho předchůdce je připomínaný již v roce 1384 a stojí na nejvyšším bodě historické části Loun.

Jeho původní zasvěcení bylo Povýšení svatého kříže (v České republice je celá řada kostelů s tímto patrociniem, například nádherný děkanský kostel v Kadani, či farní kostel v Poděbradech nebo též kostel v Brně-Slatině, který pochází z roku 1947). Proto Slavnost posvěcení chrámu (posvícení) se v Lounech slaví 14.září, kdežto poutě jsou 6.prosince (na Mikuláše).

Když město Louny postihl 25.března 1517 obrovský, zničující požár, nezbylo z prosperujícího královského města téměř nic. Ušetřen nebyl ani farní kostel, který mu též podlehl. Jediné, co v Lounech zbylo byl kostel sv. Petra a Pavla na Žateckém předměstí, kostel Matky Boží, stojící za hradbami města (dnes je v jeho blízkosti autobusové nádraží) a zachovalo se i obvodové zdivo věže kostela svatého Mikuláše. Bylo to však významné královské město a tak se dočkalo štědré podpory z královské pokladnice a po zničujícím požáru se mohlo velmi rychle přistoupit k jeho obnově. Nejinak tomu bylo i s farním chrámem, vždyť český král byl jeho zakladatelem a patronem.

Lounští hledali stavitele nového chrámu a oslovily mnohé přední stavební hutě, ale obvykle odcházeli s nepořízenou. Až se obrátili na mistra Benedikta z Riedu (též je označován jako Benedikt Rejt, či Beneš z Loun), německého královského stavitele, který mimo jiné postavil i největší gotický sál, slavný Vladislavský sál na Pražském hradě. Tento vynikající stavitel doby vrcholné gotiky s již prolínajícími prvky nastupující renesance, se v roce 1519 ujal stavby chrámu v Lounech. Nebyla to práce jednoduchá. Své představy musel vměstnat do relativně malého prostoru mezi středověkými uličkami Loun. Když si představíme, že kolem kostela byl ještě i hřbitov, byla to práce velmi nesnadná. Přesto se jeho huť svého úkolu zhostila na výtečnou a dala vzniknout stavbě, která je právem označována za perlu Dolního Poohří. Nebyl však jediným, kdo na stavbě nového chrámu pracoval. Dle účetních knih města Loun se spolu s královskou stavební hutí mistra Benedikta podíleli na výstavbě chrámu i další stavitelé, jako například Mikuláš z Prahy, či Pavel z Pardubic.

Začala tak vznikat stavba cca 22 metrů široká a přibližně 40 metrů dlouhá (včetně věže kostela na jeho severozápadním nároží a prostoru pod kruchtou navazující na věž a doplňující stavbu do přibližně obdélníkového půdorysu), uvnitř rozdělená na trojlodí s délkou 29 metrů (zbylá část délky stavby připadá právě na prostor pod kruchtou, kde je v dnešní době zřízená kaple Božího milosrdenství) a s šířkou cca 8,5 metru pro střední loď kostela a po 6 metrech pro severní a jižní loď kostela. Trojlodí kostela je zaklenuto žebry síťové klenby.

Sám Benedikt z Riedu se však dokončení stavby nedočkal a při jedné ze svých návštěv Loun zde onemocněl a 30. října 1534 v Lounech zemřel. Pochován byl, jak jinak, přímo v kostele. Dnes, bohužel, nevíme, kde mstr Benedikt odpočívá, protože v době po Třicetileté válce byly mnohé ostatky z kostela vyvezeny a pohřbeny na nově vznikajícím hřbitově kolem kostela sv. Petra a Pavla na Žateckém předměstí. Týkalo se to především ostatků nekatolíků a při této „huráakci“ byl hlavní zřetel brán na národnost zesnulého a Benedikt z Riedu byl Němec. Ti, kdož organizovali toto stěhování ostatků zesnulých a pohřbených v chrámu mohli uvažovat i tak, že Němec = prostestant, nebo aspoň utrakvista (Louny byly až do rekatolizace téměž výhradně utrakvistické). Dnes opravdu existují jen dohady, kde opravdu kosti stavitele lounského chrámu nakonec spočinuly. I přes výše zmíněné ale existují i teorie, že přeci jen stále odpočívá někde pod podlahou kostela. Nemalý podíl na rekatolizaci Loun měl i španělský generáldon Martin de Hoeff Huerta, díky jehož vojenské pomoci a vytrvalému kázání v Lounech v té době působících jezuitů zrhuba pět let po Bílé Hoře Lounští přestoupili zpět ke katolické víře a jak uvádí dobové prameny: "s jeho milostí císařskou v náboženství se srovnati". Nepředstavujme si však vojenskou pomoc jako akt války. Spíše jen přítomnost generálových vojáků na obyvatele Loun zapůsobila. V nejrůznějších pramenech, z nichž jsem čerpal, jsem nenašel sebemenší zmínku o případných popravách či jiném násilí na těch, kdo odolávali tlaku na navrácení se do lůna katolické církve. Byť je to dodnes katolíkům vyčítáno, je nutné si uvědomit, že to byli právě odpůrci katolíků, protestanté, kdo prosadil v jednání s císařem Karlem V. zásadu „cuius regio, eius religio“ v Augšpurském náboženském míru přijatém v září 1555, tedy zhruba 65 let před událostmi v Českém království. A protože českým králem v té době byl katolík z rodu Habsburků a České země patřily do jisté míry pod Svatou říši římskou (český král byl kupříkladu i jedním z kurfiřtů – volitelů císaře), začal panovník i v českých zemích po vzpouře protestantských stavů z konce druhé dekády 17.století, prosazovat uplatňování tohoto práva i na České království.

Vraťme se však k dominantě Loun, k děkanskému chrámu zasvěcenému svatému Mikuláši. Stavba úspěšně pokračovala i po smrti svého stavitele a její dokončení se datuje do roku 1538 (někde se uvádí i rok 1537). Šlo již s vysokou pravděpodobností o práce dokončovací, kam patří i vnější a vnitřní výzdoba chrámu, vždyť v trámoví prostředního stanu střechy je v jednom z trámů vyryt nápis:„Anno Domini 1533. Krow po(stawil) I.H.Z P.“. Pak ještě probíhaly práce na pokrytí střechy břidlicí, za což obdržel v roce 1537 mistr Materna z Cvikova po dvou letech práce celkem 400 kop míšenských grošů a kožich.

Psal jsem o prostředním stanu střechy. Ano, střecha lounského chrámu je tzv. stanová. V době gotické v Čechách poměrně hojně využívaná. Krov stanové střechy měl jednu neobyčejnou výhodu – byl výrazně lehčí, než stejně vysoká střecha sedlová. Často bývá ale užití stanové střechy na sakrálních stavbách vysvětlováno i podle Lukášova evangelia:„Mistře, dobře nám je tady, postavíme tři stany, jeden Tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi“ (Luk 9,33). Podobnou střechu mnozí znají z chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře. Ta však není původní, ale byla tam obnovena až při regotizaci kutnohorského chrámu známým stavitelem a zastáncem gotické purifikace Josefem Mockerem (mimochodem, rodákem z Cítolib u Loun a lze tudíž předpokládat, že pro stavbu stanové střechy v Kutné Hoře se Mocker inspiroval právě lounským kostelem).

Lounský chrám však není jediný, kde se původní stanová střecha (tedy střecha jehlanového tvaru, na obdélníkových budovách obvykle v řadě několika jehlanů, zpravidla tří, za sebou) dochovala. Podobnou střechu lze nalézt i na kostele Neposkvrněného početí Panny Marie v Olomouci, kostele Všech svatých v Litoměřicích, kostele svatého Kříže v České Lípě, či na měšťanském domě zvaném Pod Bání v Litoměřicích. Jak jsem již psal, v Kutné Hoře je tato střecha pouze kopií, která snad věrně kopíruje původní zastřešení chrámu svaté Barbory. Návštěvníci lounského kostela mají ale jedinečnou možnost obdivovat složitou konstrukci krovů, protože při výstupu na věž prochází část trasy přes okraj půdy.

V historických pracech (například v publikaci SOUPIS PAMÁTEK HISTORICKÝCH A UMĚLECKÝCH V KRÁLOVSTVÍ ČESKÉM OD PRAVĚKU DO XIX. STOLETÍ z roku 1897) se uvádí výška trojlodí 17,7 metru. To dnes již neplatí, neboť především poslední velká rekonstrukce z let osmdesátých minulého století měla za následek i vytvoření nové podlahy v kostele a její nepatrné snížení, takže v současnosti je výška od podlahy k nejvyšším bodům klenby několik centimetrů přes 18 metrů. (Pamatuji si, jak před čtyřmi lety, v roce 2011, tuto výšku při Noci kostelů měřily děti za pomocí nafukovacích balónků).

Vnější podoba chrámu doznala mnoha změn a úprav, takže již na fotografiích z konce 19.století můžeme vidět zazděný západní portál kostela, po roce 1910 pak změněný jižní portál kostela (autorem této změny, která dnes na návštěvníky působí, jako by to tak bylo již od postavení chrámu) byl další architekt podílející se na opravách lounského chrámu, místní rodák a jeden ze stavitelů dokončení Svatovítské katedrály v Praze, Kamil Hilbert, který jižní portál především vybavil stříškou, která vytváří dojem, že tam je klenotnice kostela. Ve skutečnosti klenotnice kostela je dnes veřejnosti běžně nepřístupná a tvoří ji místnost v tělese věže na úrovni kůru, kam se vchází právě z kůru z prostoru za neogotickými varhanami skrze troje pancéřové dveře. Ty se daly zavřít zevnitř způsobem, že nešly zvenčí otevřít. V současnosti je klenotnice prázdná a jediné, co připomíná její původní účel, je stará nezdobená dubová truhla snad z 18.století. Dříve ale mohla sloužit při ohrožení města jako úkryt pro jednoho z konšelů, který by se ve věži ukryl s kostelními i městskými poklady a listinami a se zásobami jídla a pití. A přímo nad touto klenotnicí, kam byli za posledních 15 let návštěvníci vpuštěni jen jednou, při Noci kostelů v roce 2012, je pak vstup z již zmiňované půdy do prostoru věže, při výstupu turistů na věž. Významnou úpravou byla i přístavba nové sakristie vytvořené v barokním slohu a vybavené původním nábytkem. Mezi další změny pak patřilo i zazdění dveří v jižní stěně, které vedly z kostela v prostoru presbyteria. Předpokládá se, že zřejmě šlo o vstup do původní, patrně dřevěné, sakristie. Jiní historici předpokládají původní sakristii v přízemí věže, kam vedou z kostela též jedny dveře. Dnes tento prostor funguje jako technické zázemí kostela.

Jedna z úprav, pravděpodobně z doby purifikačního zásahu Josefa Mockera z konce 19. století, však do dnešních dnů nepřetrvala. Mocker nechal zazdít dveře v západní stěně kostela, které vedly na schodiště na věž. Při poslední velké rekonstrukci (již zmiňované, probíhala v 80tých letech minulého století), kdy byla z prostoru pod kruchtou zřízena kaple, dnes využívaná pro bohoslužby ve všední den, byly tyto dveře na přání tehdejšího duchovního správce lounské farnosti, J.M. Can. Mons. Milana Bezděka, opět probourány. Dnes se na věž, případně varhaníci, či chrámoví zpěváci na kůr, vystupuje buď po původním schodišti z ulice, nebo je možný (právě pro účinkující v kostele) vstup přes kapli Božího milosrdenství.

O chrámu svatého Mikuláše v Lounech by se toho dalo napsat, že by to vydalo na mnohastránkovou publikaci, ale lepší, než číst, je vidět na vlastní oči. Takže se zmíním již jen o vnitřní výzdobě kostela a o věži.

K původní vntiřní výzdobě patří především opuková kazatelna přichycená na jeden ze sloupů uvnitř trojlodí chrámu, která pochází ze sejné doby, jako celý kostel, ale jsou již na ní patrny výrazné prvky propukající renesance, a pak též původní cínová křtitelnice, sloužící dodnes svému účelu, tedy uchovávání svěcené vody a při křtech, z roku 1518 (tedy již rok po zničujícím požáru Loun), za níž lounští zaplatili 7 kop českých.

Návštěvníci ovšem nejvíce obdivují tři monumentální, bohatě vyřezávané barokní oltáře v presbyteriu kostela. Jejich unikánost nespočívá jen v jejich rozměrech, ale i ve faktu, že postrádají, v baroku obvyklou, polychromii z let 1700 – 1708. Jejich autorem byl pražský dvorní truhlář a řezbář Marek Nonnenmacher (mimochodem, pocházel z Konstanz – Kostnice), sochařskou výzdobou se na nich podíleli Jeroným Kohl (k jeho dílům patří i sv. Augustýn a sv. Mikuláš Tolentinský na Karlově mostě v Praze) a František Preiss (z jeho dílny pochází třeba i osm zemských patronů v katedrále svatého Víta) a oltářní obrazy k nim namaloval František Schummer (barokní malíř působící v nedalekém Mostě).

Jak se to stalo, že oltáře nebyly opatřeny tehdy běžnou polychromií (nabarvením)? Důvod byl prostý – peníze. Louny sice byly i nadále městem královským, ale ve věcech kostela si již rozhodovaly samy. Prakticky již od dob konce Třicetileté války o obsazování postu lounského děkana nerozhodovalo ani arcibiskupství (později biskupství v Litoměřicích, kam Louny po jeho zřízení připadly), ani královská kancelář, ale výhradně město samo. A samo se i staralo o svůj kostel. Ten byl vybaven bohatým záduším, které vzniklo jako pozůstatek po majetcích okolních klášterů zničených za rabování husitské lůzy. A i ten umožnil údržbu lounského chrámu, včetně kostelů filiálních (kostel Matky Boží, kostel Nejsvětější Trojice a čtrnácti svatých pomocníků, či kostel svatého Matouše v Dobroměřicích) a též i vytvoření dodnes obdivovaných barokních oltářů. Lounským však došly peníze a tak se rozhodly, že nabarvení oltářů zatím odloží a pouze je nechají namořit. Po čase, když už se zase našetřilo, zvykli si místní na přírodní vzhled a ponechali tedy oltář bez polychromie. A tak máme možnost my dnes obdivovat hlavní oltář, situovaný jako dvoupatrový, i boční, o něco menší, akantové oltáře v přírodní kráse dřeva.

Samozřejmě, že v době baroka byl kostel vybaven mnoha dalšími menšími oltáři umístěnými po obvodu chrámu, ale ty se do dnešních dnů prakticky nedochovaly. Hlavním iniciátorem toho byl právě přesvědčený purista v oboru regotizace, Josef Mocker, za jehož přestavby a regotizace chrámu svatého Mikuláše, byl všechny tyto boční oltáře z kostela odstraněny. Jejich osud byl různý, ale největší část skončila na náměstí v plamenech. Zachovala se pouze nejcennější sochařská výzdoba ze zrušených oltářů, jejíž část je v současnosti umístěna mezi obrovskými gotickými okny chrámu na podstavcích čnějících ze zdiva.

Kruchtu, trojlodí i kapli kostela osvětluje celkem 17 velkých gotických oken rozmístěných po obvodu kostela (5 jich je na jižní straně, 4 na severní straně, jedno okno je na kruchtě v západní stěně kostela a zbylých 7 oken je situováno do presbyteria na východní straně chrámu), z nichž čtyři okna vyplňují umělecké vitraje. Tři vitraje pochází z první třetiny dvacátého století a vznikly z darů bohatých lounských rodin a poslední, vitraj Božího milosrdenství je pak z počátku tohoto roku. Jejím dárcem byl předčasně zesnulý lounský farník. Bohužel, zákeřná nemoc byla rychlejší, než tvorba výzdoby tohoto okna, a tak se dárce sám její instalace o požehnání nedožil. A přestože jde dílo z poslední doby, bylo vytvořeno velice citlivě a precizně, takže zapadá do řady starších vitrají. Nezasvěcený člověk by poznal její novotu dnes již jen podle letopočtu na ní umístěném.

Chrám svatého Mikuláše, národní kulturní památka a cíl naprosté většiny turistů směřujících do města nad Ohří, je otevřen celoročně od úterý do neděle v létě do 17 hodin a v zimě do 16 hodin a vstup do kostela je zdarma. Jediné omezení, které na turisty může čekat je nemožnost volného pohybu po trojlodí kostela v době konání bohoslužeb. Ty však se obvykle konají mimo otevírací dobu, pokud nejde o bohoslužby mimořádné (svatby, křty, pohřby a bohoslužby během velikonoc). Vstup na věž je pak umožněn v době, kdy je kostel otevřen a provozuje jej město Louny. Vstup na věž je pak zpoplatněn symbolickou částkou dvaceti korun, které plynou městu.

Výhled z ochozu šedesátimetrové věže, který se nachází ve výšce přibližně 40 metrů, je odměnou za zdolání cca 180 schodů při výstupu na ni. A krom již zmiňovaného pohledu na konstrukci krovů střechy kostela, mohou návštěvníci spatřit i část kašírovaného betlému či si prohlédnout zvony, kolem kterých prochází při svém výstupu (a je jich celkem 5, z nichž nejstarší je sv. Maria, pocházející z doby, kdy byl chrám po velkém požáru opět zastřešen, a nejmladší, z let 1995 a 1996, jsou dva největší zvony – sv. Václav, který věnovalo město a občané města ve sbírce konané k tomuto účelu, a sv. Zdislava, který věnovali manželé Sýkorovi, když pan Zdeněk Sýkora, lounský rodák a patriot, patřil k uznávaným malířům moderního umění 20. století). Kdo vystoupá až k ochozu věže, může si prohlédnout i dvě malé místnůstky, které sloužily jako byt věžného. A když si porovnáme velikost těchto prostor s velikostí prostorů, které obýváme my nyní, nemůže nás nenapadnout něco o neuvěřitelné skromnosti našich předků.

A kdo má rád nějaké zajímavosti, či rarity, tak pro něj jednu mám. V lounské kronice je zachován záznam, v němž se píše, že jednoho dne udeřil do věže kostela blesk. Toho si všiml jakýsi čelední Václav, který vyběhl na věž a zjistil, že věžný nebyl doma a již od blesku začal doutnat jeden z trámů ve věži. Vzal nadojené kozí mléko, které tam bylo v nějakém džberu, a tímto kozím mlékem počínající požár zahasil.

Nejen z této historky pak víme, že věžný v Lounech choval na věži kozu. Jiné záznamy pak hovoří o stížnostech některých lounských měšťanů, že věžnému občas koza utekla a na námětí okusovala měšťanům jejich květinové výzdoby u domů.

Pokud dokázala zdolat příkré schody na věž koza, určitě to dokážete zdolat i vy. A kdyby ne věž, pak rozhodně chrám samotný za prohlídku určitě stojí.

Z lásky k perle Dolního Poohří na svátek Panny Marie Karmelské, l.p. 2015 sestavil

Jiří Oulický

Zdroje:

webové stránky Římskokatolické farnosti – děkanství Louny, Wikipedia,Soupis památek, ročník02. Politický okres lounský (1897)a na základě vlastních znalostí.

Autor: Jiří Oulický | čtvrtek 16.7.2015 16:27 | karma článku: 13.39 | přečteno: 756x

Další články blogera

Jiří Oulický

Ano, bude nejhůř

Jak by mohlo vypadat zpravodajství v nové soukromé televizi ANOva v roce 2022 půl roku po dalších volbách.

21.9.2016 v 18:59 | Karma článku: 29.32 | Přečteno: 1174 | Diskuse

Jiří Oulický

Církev uctí památku zavražděného kněze a ... média mlčí

V pátek 29.července vydalo předsednictvo ČBK výzvu k uctění památky zavražděného kněze Jacquese Hamela vyzváněním zvonů v den pohřbu tohoto mučedníka. A média?

1.8.2016 v 18:42 | Karma článku: 30.81 | Přečteno: 1302 | Diskuse

Jiří Oulický

Je suis Jacques Hamel

Zaútočit na neozbrojeného je znakem zbabělosti, zaútočit na starého člověka je znakem zvrácenosti a zaútočit na kněze je znakem vlastní odpornosti.

27.7.2016 v 18:10 | Karma článku: 28.98 | Přečteno: 983 | Diskuse

Jiří Oulický

Kde je mlíkař?

Tahle klasická otázka ze známého, dříve trezorového, filmu „Skřivánci na niti“ mě napadla při dnešním sledování dění na sociální síti Facebook.

8.2.2016 v 19:42 | Karma článku: 26.28 | Přečteno: 878 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ervín Dostálek

La Manga 2:Cartagena ve španělské Murcii - toť přece nové africké Kartágo (Carthago Nova)

Senátor Cato:"Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno!" Odkud to vlastně vyrazil Hannibal se slony na antický Řím? Elektrická ponorka a vynálezce, které nikdo nechtěl. A najednou tu vykopali antický amfiteátr uprostřed města..

22.10.2017 v 8:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 77 | Diskuse

Ervín Dostálek

La Manga: Cílem je léčivé bahno "Velkého rybníku" Jeleního ostrova španělského Středomoří

Brodíme se mělčinou slané vody mořského zálivu označenou bójemi na Jelení ostrov. Už kdysi staří Římané pod názvem Paulus a pak i Maurové, nazývající tuto oblast Al Buhayrat Al Qsarand, poznali přednosti zdejší přírody a teď i my.

21.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 6.57 | Přečteno: 99 | Diskuse

Ervín Dostálek

Opravdu severská romance 10: V Bergenu průměrně prší 213 dní v roce, my ale měli slunečno

Světové firmy v nádherných domech z 18. st., v přístavu lodě z celého světa, plody moře kupované přímo od rybářů, 1 lanovka a 1 pozemní dráha na kopec nad městem, jež vzniklo jako "zelená louka mezi horami", bývalá metropole země.

20.10.2017 v 8:50 | Karma článku: 5.73 | Přečteno: 93 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 3. díl: Cesta do Baskicka

Do Baskicka je to z České republiky zhruba 1800 km. To je dost daleko na to, aby cestování autem, autobusem nebo vlakem zabralo hodně času. Jak se tedy sem dostat, když většina přímých letů od nás léta do Madridu nebo Barcelony?

20.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 5.92 | Přečteno: 107 | Diskuse

Michal Dokoupil

Jak v Kambodži utéct z civilizace

Pod jménem Kambodža si každý vybaví dvě věci, Angkor Wat a Rudé Khméry. Já ale při svých návštěvách postupně prozkoumávám i další části a zajímavosti této divoké země. Tentokrát jsme zamířili na pobřeží.

19.10.2017 v 14:30 | Karma článku: 10.02 | Přečteno: 323 | Diskuse
Počet článků 113 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1289
Jsem člověk ..... zatím .....


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.