Oběti, díl 3. - R.D. František Pařil

Když 14.července 1951 vynášel senát Státního soudu v Jihlavě rozsudek v tzv. Babickém procesu, zaznělo u jména František Pařil, podobně jako u šesti dalších jmen, trest smrti. Mapování osudu této oběti komunistických represí v širším kontextu dějinných souvislostí se budu věnovat v tomto díle seriálu o obětech komunistického režimu z řad duchovních, řeholníků a řeholnic.

R.D. František Pařilautor neznámý

Původ
Budoucí kněz, František Pařil, se narodil Josefu a Marii Pařilovým dne 27. ledna 1911 ve Vidoníně nedaleko Heřmanova v okrese Velké Meziříčí (dnes okres Žďár nad Sázavou). Celá početná rodina (František Pařil měl nejméně šest vlastních sourozenců a několik sourozenců nevlastních z prvního manželství jeho otce) hospodařila na výměře kolem 15 hektarů. Přestože se nejednalo o hospodářství nijak malé, znamenalo studium Františka na kněze (asi bych měl podotknout, že kněžská studia absolvoval i jeho bratr Severin) pro rodinu nemalou zátěž. I proto si dovoluji tvrdit, že počátek charakteristiky Pátera Pařila v obžalobě přednesené dělnickým prokurátorem Emilem Eichlerem: „František Pařil, farář římskokatolické církve, pochází ze zámožné zemědělské rodiny ...“, je minimálně nadnesený a v kontextu tehdy neustále šponovaných povinných státních dodávek stanovovaných soukromě hospodařícím zemědělcům přímo lživý a pouze poplatný požadavkům propagandy.
Malý František nejprve navštěvoval obecnou školu v rodném Vidoníně, ve školní docházce pokračoval v měšťanské škole ve Žďárci a na reálném gymnáziu v Tišnově. Po jeho absolvování nastoupil do kněžského alumnátu v Brně, kde se pravděpodobně také poprvé setkává s Václavem Drbolou. Za necelých osmnáct let se spolu setkají naposledy – na lavici obžalovaných v tzv. Babickém procesu. František Pařil byl 5.července 1951 (přesně rok před V. Drbolou) vysvěcen na kněze.
Kněžská služba
Svou kněžskou službu zahájil na pozici kaplana ve farnosti Boskovice, kde vydržel až do roku 1940. Pouze při svém boskovickém působení se více veřejně angažoval, když zastával funkci pokladníka v místní Charitě. Jinak František Pařil, i dle svého vyjádření, nikde významněji ve veřejné funkci nepůsobil, krom své služby kněze. Od roku 1940 můžeme sledovat poměrně časté a rychlé překládání Pátera Pařila do různých farností brněnské diecéze: Deblín (do roku 1941), Třebíč (1942), Ostrov nad Oslavou (1943 – zde rok působil ve funkci administrátora farnosti), Olešnice na Moravě (půlroční působení na pozici kaplana), Podivín (1944). Po třičtvrtěročním působení v Podivíně je přeložen do farnosti Volfířov u Dačic, kde ve své kněžské kariéře vydržel nejdéle – téměř čtyři roky.
Dne 8. července 1948 je pak přeložen na své poslední působiště, do farnosti v Horním Újezdě na Třebíčsku. To byl kraj, kde lidé na systém nového režimu přecházeli velmi pomalu a neochotně. Kraj, kde víra a vlastní grunt byly nad veškeré ideologie. Navíc měl otec Pařil ještě „vroubek“ u tehdejších představitelů režimu. Nejen, že po únoru mezi farníky agitoval pro stranu lidovou, ač sám zůstával bez další angažovannosti, ale především označoval politiku komunistů jako „bezbožeckou“ a neodpovědnou (PhDr M. Doležalová pro ÚSTR). A tak se, podobně jako mnoho jiných kněží na Jihlavsku, František Pařil dostává  do hledáčku Bezpečnosti a jako téma pro zasedání tzv. Církevní pětky KNV Jihlava.
Horní Újezd
Proč otec Pařil tak často měnil svá působiště, přesněji proč byl tak často překládán? Lze pouze spekulovat. Pravdou je, že do roku 1948, kdy určování působiště jednotlivých kněží bylo výhradně v rukou diecéze (církevní hierarchie), nebyla tak častá změna jevem obvyklým. Spíše naopak. Lze se tedy domnívat, že tvrzení F.Pařila : „Svou nepřetržitou pouť po tolika farách vysvětluji tím způsobem, že jsem byl u tehdejší vysoké církevní hierarchie špatně zapsán a nebyl jsem oblíben pro své kladné stanovisko k lidem.“, tak jak je zaznamenal protokol StB při zaznamenávání jeho biografických údajů, má svůj reálný základ. Otázkou ovšem je, nakolik byl již v té době Páter Pařil „zpracován“ výslechovými metodami StB. I proto nelze tomuto jeho vyjádření dávat stoprocentní autenticitu.
Ono je to vůbec složité se zhodnocením příchodu nového kněze do Horního Újezda. Podle některých vyjádření se Otec Pařil obzvláštní důvěře v Horním Újezdě netěšil (údajně jej měla předcházet i pověst defraudanta – jenže, kde by k ní přišel, když jediná doba, kdy přicházel více do styku s penězi se datuje z posledních let před válkou, z dob jeho působení v Boskovicích coby pokladníka místní Charity), jiné zdroje zase hovoří o tom, že kněží na Vysočině byli mezi věřícími velmi oblíbení a farníci jim věřili. Pro přesnější rozkrytí otázky vztahu farníků a jejich nového kněze v Horním Újezdě mi ovšem schází svědectví pamětníků té doby, takže se omezím pouze na konstatování, že mezi farníky a Otcem Pařilem přeci jen k jistému zajiskření došlo. Bylo to tehdy, když začal plánovat kompletní rekonstrukci místního hřbitova, kde stávající hroby byly různě rozesety bez ladu a skladu, zatímco Pařil měl v úmyslu hřbitov uvést do nějakého řádu. Vymezit nové cesty, dát hrobovým místům pravidelnost … Tehdy narazil na nepochopení a odpor ze strany místních, kteří argumentovali, že se bude šlapat po hlavách či nohách jejich zemřelých, což jim farář obtížně vyvracel, že zemřelým je to již jedno a nebolí je to ani nejsou zneuctěni. I tento, v podstatě banální, konflikt byl později vykreslován v kontextu „zrůdy Pařila“.
František Pařil se ještě jednou pokusil trochu vzepřít diktátu strany, Národní fronty a církevního tajemníka a 19.srpna 1950 odmítl podepsat rezoluci proti americkému vojenskému zásahu v Korei. Pak se již v podstatě podrobil a snažil se chovat zdrženlivě. Ani to ale nezabránilo, aby i nadále byl sledován ze strany tehdejších bezpečnostních orgánů.

Osudové setkáníPočátkem roku 1951 se na scéně objevuje tragická postava Ladislava Malého. Podezření na jeho možnou spolupráci, či alespoň nevědomé řízení státní bezpečností jsem již zmiňoval a rozpracovával v minulém díle o R.D. Václavu Drbolovi. Náhoda tomu chtěla, že se bývalí spolužáci ze semináře stávají takřka sousedy. Babice a Horní Újezd jsou od sebe vzdáleny jen necelých pět kilometrů vzdušnou čarou. Není proto divu, že ani hornoújezdský farář neunikl snahám Ladislava Malého o kontaktování. Podle obžaloby vznesené dělnickým prokurátorem Emilem Eichlerem k jejich prvnímu, a zřejmě i jedinému, setkání mělo dojít 24.června 1951, tedy zhruba týden po zatčení faráře Drboly a osm dní před babickou vraždou.Je více než zarážející, že i přes znalost faktu zatčení kněží Václava Drboly a Jana Buly (ten byl zatčen dokonce již 30.dubna 1951), k podobnému setkání došlo. Velký vliv na to měl zřejmě i doprovod Ladislava Malého, kterým byli 24-letý Antonín Mityska, místní hospodář na 23 hektarech půdy a Antonín Plichta starší, bývalý odbojář z dob 2. světové války, který hospodařil v Šebkovicích, ale nyní se již dva měsíce skrýval před zatčením ze strany StB. Byl to nejspíše právě dobrý vztah Pařila k Mityskovi, který byl jeho farníkem, co zapříčinilo, že farář jejich návštěvu strpěl. Nedá se však říci, že by byli nějak vítáni. Již jen proto, že si byl Pařil dobře vědom, že je ze strany státních orgánů hlídán a že osobní kontakt s těmito lidmi by pro něj, podobně, jako tomu bylo u Drboly, mohl mít neblahé důsledky v podobě jeho zatčení. Je také více než pravděpodobné, že Otec Pařil vyčetl Malému jeho vinu na zatčení obou kněží. Stejně tak se mu nelíbilo, že všichni tři muži přišli na faru ozbrojeni.Malý s Mityskou a Plichtou se na faře zdrželi až do 26.června 1951. Asi lze i souhlasit, že je na odchodnou Pařil vybavil růženci. Také to mu bylo při následném procesu přičteno k tíži a zcela mimo tvrzení Pátera Pařila: „Tímto jsem měl na mysli, aby jejich duše zůstala před Bohem čistá a neutrpěla újmy...“ (výslechový protokol StB po jeho zadržení) tato událost byla dezinterpretována jako návod a žehnání jejich přípravě vraždy babických funkcionářů MNV. Již sama část: „aby jejich duše zůstala čistá před Bohem...“, při chápání významu této věty, je dostatečným argumentem pro odmítnutí tvrzení jak prokurátora, tak i soudce, že se Páter Drbola na přípravách vražd aktivně podílel. Těžko si lze představit kněze, který bude někoho posílat vraždit a na cestu mu bude dávat růženec, aby jeho duše zůstala čistá, když vražda je chápána jako jeden z nejtěžších hříchů. Přesto, možná tyto nejasnosti jsou jedním z důvodů, že, ze tří popravených kněží v souvislosti s Babicemi, pouze u Františka Pařila nebylo zahájeno beatifikační řízení.

Zatčení
Po vražedném útoku v Babicích se započala vlna zatýkání. Sám František Pařil byl zatčen dne 5.července 1951 v 17 hodin, jak o tom svědčí Zpráva o zatčení vyhotovená 6.7.1951 Krajským velitelstvím státní bezpečnosti v Jihlavě, z které si odcitujme část: „Při vstupu do pokoje byl farář v postely oblečen jen v kalhotech. Po příchodu org.a oslovení zda je Pařil,zůstal poněkud překvapen.“ (opět doslovná a "dopísmenná" citace z protokolu) I z tohoto protokolu je zřejmé, že Otec Pařil neočekával zatčení v souvislosti s událostmi v Babicích, i když o sledování věděl a byl si i vědom postupného zatýkání mnohých duchovních v kraji. Zajímavé světlo pak vrhá do celého případu i tzv. Ustanovka vypracovaná již dva dny po návštěvě Malého na faře v Horním Újezdě, 28.června 1951, tedy čtyři dny před vraždami a celý týden před vlastním zatčením, ve které se mimo jiné široce rozebírá jeho postoj po únoru, jednak z vlastních pozorování ze strany StB, jednak též asi i dílem z donášení spolupracovníků StB, ale také asi i bujnou fantazií autora oné Ustanovky, v níž je popisován Pařil jako šmelinář a jako člověk, proti kterému hned po příchodu do Horního Újezda se místní vzbouřili: „Místní obyvatelé jej přivítali nadávkami a div jej neutloukli kamením a klackama“. Neumím si představit situaci, kdy věřící takto „přivítají“ svého nového faráře. Snad jen opravdová neznalost toho, co pro věřícího představuje duchovní, mohla vést autora Ustanovky k podobným vyjádřením. Krom toho je zajisté i zajímavá časová souslednost událostí (dva dny po návštěvě Malého a čtyři před babickými vraždami).
Po zatčení byl František Pařil podroben výslechům, které v podání státní bezpečnosti prakticky znamenaly naučení se odpovědí na předem stanovené otázky. Po třech dnech, jejichž program si raději ani nechci představovat, byl s Pařilem sepsán tzv. Otázkový protokol, který v podstatě znamenal ono, již jednou zmiňované, naučení se odpovědí.

Nebudu ani zlehka připomínat používané metody, kterými dokázali vyšetřovatelé StB zlomit vyslýchané. Jediné, co připomenu, je onen spěch, se kterým byl celý proces připravován. Průměrně uvažující čtenář si asi sám udělá úsudek o intenzitě „výslechů“ Otce Pařila, kterého se podařilo zlomit za necelé tři dny. O zlomenosti vyslýchaného svědčí asi nejlépe závěrečná část otázkového protokolu, kde na otázku, co by chtěl ještě dodat, vypovídá: „Jsem si vědom, že jako katolický kněz neměl jsem dělat a podporovat lidi podobného rázu jako jsou  M a l ý  a  M i t y s k a  a spol. (zajímavé, jak Pařil používá oficiálního označení procesu Mityska a spol. - pozn. J.O.). Je mi jasné, že jsem měl těmto teroristům zabránit v jejich počínání, neměl jsem je u sebe ukrývat a podporovat. Po tom, když zavraždili tři nevinné lidi a další jen o vlas unikli smrti, je mi jasné, že jsem rovněž vinen na tom, co se stalo, a nemohu dnes žádnými slovy ospravedlnit svoje jednání. Bylo ode mne nejvýše nepředložené a necharakterní, že jako kněz jsem jim ještě před odchodem, kdy mně sdělili, a já to věděl, že budou vraždit, žehnal jejich práci, dal jim křížky (jenže on jim dal růžence, což je něco jiného, než „pouhý křížek“) a slíbil jsem jim, že se budu za ně modlit, aby jejich práce a počínání bylo korunováno úspěchem a aby jim k tomu dopomáhal Bůh. Vím, že své jednání nemohu dnes ospravedlnit ani před Bohem ani před lidmi a vůbec ne před těmi, kteří se snaží řádně žít, řádně pracovat a řádně vychovávat své rodiny. Ke konci chci dodat, že jsem si vědom své viny, a prosím, aby byl nade mnou vyřčen spravedlivý rozsudek.“ Těžko dnes odhadovat, zda měl tušení, jaký rozsudek ho vlastně čeká.

Soud

Již v předchozím pojednání o Václavu Drbolovi jsem se o soudu v Jihlavě, který začal neobvykle rychle, již 10 dní po vraždách, zmiňoval. Co jsem však nezmínil je zápis z jednání politického sekretariátu ÚV KSČ, konaném dva (!) dny před vlastním započetím soudu, který sám o sobě vydává dostatečně výmluvné svědectví o zinscenování procesu: „Politický sekretariát 10.července 1951  Přítomní: soudr. Gottwald, Zápotocký, Široký, Stránský  1.Vražda na Jihlavsku Usneseno: Návrh na rozsudek smrti v 7 případech se schvaluje. Provedení rozsudku se nebude publikovat. Ministerstvo národní bezpečnosti provede bezpečnostní opatření během procesu v Jihlavě a v okrese Mor. Budějovice. V rozsudku se vysloví konfiskace majetku. Po rozsudku budou ihned přestěhováni rodinní příslušníci odsouzených. Případ třetího faráře (R.D. Jana Buly – pozn. J.O.) bude vyloučen a bude později souzen.“ Již dva dny před procesem byl politickými orgány schválen nejen rozsudek, ale ještě i doplněn o rozhodnutí o konfiskaci majetku a současně byl vytvořen, oddělením případu faráře Buly, základ pro další monstrprocesy související s událostmi v Babicích (i s prvním procesem v Jihlavě jich bylo celkem 15, ve kterých bylo souzeno 107 lidí; 11 lidí bylo odsouzeno k trestu smrti, 4 další na doživotí a zbylí k celkovému trestu 1429 let odnětí svobody).

Proces byl také vysílán rozhlasem. Jeden z pamětníků celé události, Páter Josef Valerián, který v té době působil jako kaplan v Jaroměřicích nad Rokytnou, ale Pátera Františka Pařila znal již z doby jeho působení v Boskovicích, kde P.Valerián byl jedním z ministrantů, vzpomíná: „Hlas Otce Pařila byl úplně jiný, cizí, jak ho museli zlomit …“ (Životopis kněze Františka Pařila podle P.Hladíkové).  Pojďme se nyní společně podívat na ukázku z tohoto soudního přelíčení, abychom si udělali jasnější představu, k čemu všemu byli obvinění nuceni se přiznávat, a to ještě v jazyce tehdejší propagandy: „předseda: Vysvětlete, jak to, že jako katolický kněz jste hostil vyslovené teroristy? Pařil: Díval jsem se na Mitysku jako na přítele, který mi v minulosti pomohl při opravě kostela. Dnes vidím, že to byli teroristé, záškodníci, kteří způsobili mnoho nepříjemného. prokurátor: To jste tehdy nevěděl? Pařil: Věděl jsem to.“ Pak se Otec Pařil „přiznává“ k hledání úkrytu pro další teroristy a americké parašutisty. Výslech u soudu dál pokračoval: „prokurátor: Co vás vedlo k tomu, že jste nakonec pomáhal připravovat vraždy pokojných občanů? Pařil: Protože jsem toužil po zvratu právě tak jako Malý a jeho pomahači, a to mě přivedlo sem.“ Soud se, samozřejmě i vracel k onomu darování růženců. Jaký to rozdíl mezi původní výpovědí Otce Pařila při prvním výslechu po zatčení a nyní, před soudem, po přestálých útrapách: „předseda: Při dopadení teroristů byl u nich na krku nalezen růženec s křížkem. Pařil: To jsem jim dal, aby se mohli modlit a aby je nedopadly bezpečnostní orgány. přísedící: Při tom jste je současně posílal vraždit. Pařil: Ano.“ Celou tuto soudní frašku (snad by se to tak dalo nazvat, kdyby na jejím konci nebyli mrtví, žalářovaní a zničené životy mnoha rodin) pregnantně vystihuje toto dobové „zhodnocení“ faráře Pařila: „Takový je tedy profil zločinného kněze Pařila. Od čtení pastýřských listů, přes odmítavý postoj k mírovému úsilí našeho lidu až k přípravě a účasti na vraždách, to je cesta vlka v kněžském rouše. To je skutečná tvář přisluhovače Vatikánu, který tak ochotně poskytoval pomoc vyvrhelům ve službách dolaru.“ (Babice, nakladatelství Svoboda, Praha 1951)
Rozsudek a smrt
R.D. František Pařil byl v tomto vykonstruovaném procesu spolu s dalšími šesti muži odsouzen 14.července 1951 k trestu smrti. Odvolání, o okolnostech jeho vzniku jsem se zmiňoval v předchozím článku o Páteru Drbolovi, bylo zamítnuto již 1.srpna 1951 a následně 2.srpna 1951 byla zamítnuta i žádost o milost.
Bylo brzké ráno, pátek 3.srpna 1951, sotva začlo svítat, hodiny ukazovaly 4:17 hodin, když byl Páter Pařil předán na dvoře jihlavské věznice katovi. Za několik málo minut konstatoval přítomný vězeňský lékař smrt. Chtěl bych také připomenout, že „technika“ tehdejších poprav oběšením prakticky vylučovala zlomení vazu a tedy okamžitou smrt. Odsouzený umíral několik minut na následky zadušení.
I ostatky Františka Pařila byly ještě téhož dne v brněnském krematoriu zpopelněny a měly být vsypány do anonymního hrobu. Nestalo se tak díky osobní statečnosti ředitele krematoria a tak mohla být urna s popelem popraveného v roce 1968 předána rodině. Údajně si ji dokonce přebral otec Františka Pařila. Urna pak někdy na začátku 70-tých let byla tajně uložena do rodinného hrobu v Heřmanově, kde v té době bydlela Pařilova sestra. Místo v hrobě nebylo označeno. Až šedesát let po popravě byla urna opět vyzvednuta, aby během veřejných církevních obřadů byla konečně uložena do označeného hrobu.
Dne 4.prosince 1990 byl usnesením Krajského soudu v Brně v plném rozsahu zrušen rozsudek z roku 1951 za trestný čin velezrady a následně 29.července 1991 rozhodl Nejvyšší soud o zastavení stíhání pro trestný čin pomoci při sabotáži, čímž byl František Pařil právně zcela rehabilitován. K rehabilitaci se připojila i Katolická církev, když Arcidiecézní soud arcibiskupství pražského prohlásil 25.června 2001 odsuzující výrok biskupa o trestu degradace (V. Drbola i F. Pařil byli po nátlaku státních orgánů na internovaného brněnského biskupa dne 25.července 1951 degradováni z kněžské služby) za kanonicko-právně neplatný.
Za použití dokumentů z Ústavu pro studium totalitních režimů, s využitím portálu cs.wikipedia.org, stránek obce Heřmanov, stránek obce Babice, kopií dokumentů Archivu bezpečnostních složek, knihy Babice (nakladatelství Svoboda, 1951), a mnoha dalších nespecifikovaných informačních zdrojů a vlastních znalostí, sestavil
J.Oulický