Váš článek, pane autore, považuji za typické nadbíhání cizině, ať je pravda jakákoli.

Nenávist a zloba byla v českém národě k tehdejší monarchii naprosto přirozenou věcí. Uvědomte si, že to byla po čtyři roky trvající válce, kdy mladé Čechy, kteří tu válku rozhodně nechtěli, odvážely vlaky po desítkách tisíc na srbskou, ruskou a italskou frontu. A zpět jejich rodičům chodila pouze oznámení, že jejich syn padl za císaře pána. Uvědomte si, že tehdy v roce 1918 ti lidé měli za sebou právě tuhle zkušenost: Jednomu na frontě padl syn, druhému tam padli synové dva, třetí měl dvě čerstvě ovdovělé dcery, protože na frontě padli oba jeho zeťáci, čtvrtý tam přišel o bráchu, pátý o tři nejlepší kamarády, šestý se vrátil bez nohy. Tohle byli lidé, kteří v roce 1918 nemohli to Rakousko-Uhersko ani cítit. Já se jim vůbec nedivím. A Vy to tady budete intelektuálně rozebírat a budete nám dokazovat, jak jsme byli nacionalističtí a neuznalí? Ono se to moc pěkně vznáší do kavárenských intelektuálních debat odříznutých od reality, když víte, že zítra Vás nikdo nepožene proti střelbě z nepřátelských zákopů a že listonoš určitě nepřinese psaní, kterého se nejvíce obáváte.

Věčná škoda, že neexistuje stroj času, pane autore. nabídl bych Vám cestu do roku 1915 a sledoval bych, zda svou obrovskou lásku vůči tehdejší monarchii byste demonstroval i tím, že byste ochotně šel do první linie na ruskou frontu.

A není ten článek spíše o smíru, než o dalším vzbuzování vášní?